Martin Vopěnka - "Psaní pro mě nikdy nebude jen pouhé řemeslo."

21. července 2013 v 18:30 | Polgara |  Profily - Psychologické
Martin Vopěnka je český spisovatel židovského původu. Narodil se v roce 1963 a od té doby ušel dlouhou cestu. Kromě psaní se věnuje i vydávání knih, díky čemuž založil nakladatelství Práh. Za sebou má mnoho životních i kariérních úspěchů, které se každým dnem rozrůstají. V nedávné době jste o něm mohli slyšet díky trilogii Spící město.


1. Vaše cesta ke psaní byla již od začátku trnitá. A to nejenom protože jste se ke svému koníčku musel probojovávat přes studium na Fakultě jaderné fyzikálně inženýrské ČVUT díky komunismu, jenž Vám literární studium neumožnil. Jak moc těžké bylo se probojovat do literárních výšin?
Opravdu už od dětství jsem chtěl být spisovatelem. Moje první literární pokusy sahají do doby, kdy jsem jednotlivá písmenka musel opisovat z abecedy, protože jsem ještě neuměl psát. Našlo by se mnoho důvodů, proč s psaním přestat a mohu vás ujistit, že ten tlak byl často veliký. V rodině se jaksi očekávalo, že budu po tatínkovi skvělým matematikem. A mnoho lidí mi později předhazovalo, že vlastně píši ne proto, že bych to opravdu chtěl, ale proto, abych vzdoroval silnému otci.

Jenomže já prostě a jednoduše opravdu chtěl psát. Nikdy a nic mne od toho nemohlo odradit - ani nespravedlivá nebo zlá kritika nebo podsouvání psychologických motivací.

Ta Jaderná fakulta byla výsledkem dvou faktorů: tlaku mého otce, který nepřestal doufat, že půjdu v jeho stopách, ale také snahou vyhnout se dvouleté vojně - něco jsem prostě vystudovat musel a humanitní studium tehdy nepřipadalo v úvahu. Já sám jsem byl tehdy ještě rozpolcený - snažil jsem se dělat dobře obojí - psaní i matematiku. Někde po třetím ročníku na fakultě se to zlomilo. Pak už jsem vnitřně věděl, že jen musím dostudovat, ale věnovat se tomu nikdy nebudu. Byl jsem připravený raději pracovat v kotelně nebo se živit pašováním cigaret do Rumunska, než se věnovat matematice a fyzice. Přechodné zázemí jsem pak našel ve Výzkumném ústavu psychiatrickém, kam jsem po studiu nastoupil. To byla také docela dobrá zašívárna. Revoluce pak už přišla brzy.

2. Především v té době, kdy k cenzuře nebylo daleko. Ale nevzdal jste se svého snu a nyní jste známým spisovatelem. Kdy a kde Vám vyšla první knížka
Pragmaticky vzato přišla revoluce pro mne až příliš brzy. Měl jsem už tehdy šanci stát se známým spisovatelem, protože jsem byl mnohem odvážnější než tehdy vydávání autoři. Moje první knížka Kameny z hor vyšla v Mladé frontě už v roce 1989 - ještě před listopadem. A měla znamenité ohlasy. Potom, po revoluci, vycházelo dlouhá léta to, co předtím vycházet nemohlo - autoři z exilu a ze samizdatu. A když se tato vlna vyčerpala, najednou už jsem nebyl mladým začínajícím spisovatelem, kterého by bylo možné objevit. Zpětně to všechno bylo i k něčemu dobré.

Když přijde uznání brzy, může vás to zničit. Čas, kdy se musíte soustředit na své téma, jste v ústraní, zapomenutý, neuznaný, je velmi vzácný. Prověří, co ve vás opravdu je. Mou odpovědí na každou kritiku vždy byla a doufám i bude jen další kniha - zase jiná, v něčem snad i lepší, pokud možno v nějakém směru objevná. Protože mne psaní baví jedině jako objevování. Nikdy to pro mne nebude pouhé řemeslo. Ale když v otázce říkáte "známým spisovatelem", nemyslím si, že bych už byl v cíli.

Vždycky jsem se cítil povolán být světovým spisovatelem. Z toho hlediska jsem pořád teprve na začátku. V podobné situaci, jako na počátku dráhy. Pravda: nyní je už čím dál víc lidí, kteří tenhle můj pocit sdílejí. Přesto: hlavní víru v sobě musím mít já sám. Protože v současném komerčním světě, kde rozhoduje marketing, nikoliv hodnota obsahu, se zdá být téměř nemožné se prosadit. Přesto jsem přesvědčený, že to musí přijít. Jen nevím, jak a kdy.

3. Kromě spisovatelské dráhy se věnujete i nakladatelské činnosti a to od roku 1990, kdy jste založil nakladatelství známé pod názvem Práh. Proč právě tento název? Co má vyjadřovat? A co Vás dovedlo k vydávání knih?
Nějaký název jsem tehdy zaregistrovat musel. Takže nebudu tvrdit, že to byl výsledek mnohaměsíčních úvah. Spíše se jednalo o okamžitý nápad. Název měl nejspíš vyjadřovat to, že je třeba překročit určitý práh, aby mohla kniha v tomto nakladatelství vyjít. A co mne vedlo k vydávání knih? V životě často hrají roli náhody, některé jsou bezvýznamné a jiné osudové. Tato byla osudová.

Já jsem hlavně věděl, že už nechci dělat práci, která mne nebaví a nemá mnoho společného s mým zájmem. Někteří psychiatři a psychoterapeuti z Bohnic v roce 1990 založili sdružení Fokus, které mělo dávat chráněnou práci duševně nemocným. Měli představu, že při sdružení bude fungovat i podnik, který na to všechno bude vydělávat. Byly to často megalomanské anebo zcela naivní představy. Mne oslovili, abych řídil jejich nakladatelství. Brzy se však ukázalo, že skloubit ekonomické a terapeutické zájmy není tak snadné. Podnik se rychle rozpadl. Fokus nakonec přežil dodnes jako bohulibé zařízení a já si založil vlastní nakladatelství. Přirovnal bych to tak trochu ke Kolumbovu objevu Ameriky: do Indie jsme sice nedojeli, ale něco smysluplného přesto vzniklo.

4. Hodně mě překvapilo, kolik úsilí věnujete dětské literatuře. Právě díky ní jste s kolegy z nakladatelské branže založil Knižní dálnici. Jaký je účel této organizace?
Knižní dálnice měla iniciovat podporu původní české literatury pro děti a mládež formou nákupů vybraných titulů pro veřejné a školní knihovny. Spočítali jsme, že za 10 milionů korun, což jsou náklady na vybudování 10 metrů dálnice (ano, pouhých deset metrů) by bylo možné ročně zajistit slušný odbyt 40 hodnotným titulům a tím umožnit jejich vydávání.

Dětské knihy jsou totiž často velmi nákladné. To přirovnání s 10 metry dálnice sice fungovalo, přesto stát projekt nakonec nepodpořil. Já jsem se mezitím stal předsedou Svazu českých knihkupců a nakladatelů, takže jsem svou aktivitu přenesl tam a Knižní dálnice tak trochu spí. Pokud by ale v budoucnu vznikla silnější politická vůle podporovat knižní kulturu, je to občanské sdružení připravené pracovat. Svaz jako zastřešující organizace všech nakladatelů a prodejců knih totiž nikdy nebude moct jít do takto konkrétních projektů.

5. Kromě jiného se hodně věnujete horolezectví a máte rád krajinu jako takovou, což se projevuje i na Vašich příbězích. Jak moc ovlivňuje krajina Vaši tvorbu?
Horolezectví, to by asi bylo silné slovo. Rád jsem se vydával do odlehlých končin a vysokých hor, ale lezení nevyhledával. Neporušenou divokou horskou krajinu vnímám velmi silně a ona na oplátku posiluje moje vnímání vlastní existence. Velmi silně si na takových cestách a v jednotlivých okamžicích takových cest uvědomuji své bytí - jeho nesmyslnost, pomíjivost, ale i velikost. A to si pak odnáším do svých próz. Zejména ve věku mezi dvaceti a třiceti lety byly podobné cesty jakýmsi katalyzátorem mého psaní. Momentálně mne více obohacuje psaní samotné, i když právě teď už mi nějaká taková cesta začíná hodně chybět - schyluje se k ní asi příští rok.

6. Snad Vás neurazím tím, když prohlásím, že Vás proslavila především trilogie, která začíná dílem Spící město a jejíž závěrečný díl vyšel celkem nedávno v nakladatelství Fragment. Jak dlouho Vám trvala její tvorba? Psal jste některé postavy podle skutečně žijících lidí?
Neurazíte, ale předešlu: Věřím, že zejména román Pátý rozměr, který v Čechách zůstal poměrně opominut, ještě neřekl poslední slovo. Teď je vážný zájem o vydání v Británii. Brzy (už v září k mým padesátinám) vyjdou Nebarevné vzpomínky a od ledna jsem nesen románem Nová planeta - velký příběh z daleké budoucnosti. Ale máte pravdu, že trilogie jako první prolomila tu hranici popularity, kdy se o ní obecně ví. Tady je třeba poděkovat nakladatelství Fragment za velkorysý přístup i propagaci.

Původně jsem chtěl napsat jen Spící město, ale na konci zůstalo mnoho otázek nezodpovězených a navíc mne trilogie hodně bavila. Také proto, že 4 hlavní dětské hrdiny jsem tvořil podle svých dětí. Každou knihu jsem psal zhruba rok, což je kratší doba, než na jakou jsem byl zvyklý. Spící tajemství ještě o něco rychleji.

7. Trochu odbočím. Jak vlastně Vaše děti reagovaly na skutečnost, že jste podle nich stvořil svoje postavy? Pomáhaly Vám s jejich vytvářením anebo se o tomto faktu dozvěděly až po vydání?
Knihy četly vždy až po vydání, i když o té skutečnosti věděly. Na počátku jsem učinil jeden pokus dát číst knihu ještě nevydanou, to tam ještě byla i jejich skutečná jména a "Ema" se zhroutila u scény, kde dali malého Samuela do auta únosci. Naopak hotové knihy četly s velkým zaujetím a neměl jsem ani žádné reklamace ohledně jejich charakterů a jednání. Čehož jsem si velice cenil.

8. Jako nakladatel víte, jak to chodí při vydávání knihy. Co byste doporučil těm, kteří by rádi vydali knížku, ale jsou ve spisovatelském světě úplnými nováčky? Jak mají začít a čeho se naopak vyvarovat?
Bohužel je to čím dál těžší. Pokud autor nemá tvůrčí ambice a snaží se zapadnout do nějaké módní vlny - například píše o upírech, když letí upíři, o koních, když letí koně - má paradoxně větší šanci na vydání. Naopak pokud jde svou cestou, musí najít nakladatele ochotného vzít na sebe velké riziko. A zhoršující se ekonomická situace nakladatelům neumožňuje příliš riskovat. Platí to všude na světě. Rozhoduje marketing. Pokud se ale jedná o knihu zcela mimořádnou, je přece jen určitá šance. Stále existují nakladatelé, kteří jsou zároveň nadšenci svého oboru.

Krajní možností je pak finanční spoluúčast na vydání své první knihy. Jen pro tento případ mohu dát praktickou radu: najít si pro finanční spoluúčast nakladatele, který je poctivý a nebude chtít vydat knihu jen formálně a přitom vydělat na vkladu spisovatele. Tedy nakladatele, který s vámi bude hrát férovou hru - vy si knihu zaplatíte, ale on udělá maximum pro to, aby vás prosadil, vám se pak vložené prostředky vrátily a společně jste začali vydělávat. Rovnou ale raději předesílám, že já osobně na takovéto dobré skutky nemám energii - tu, která mi zbývá, věnuji vlastnímu psaní. (To aby se mi nezačaly hlásit davy zájemců.)

9. V poslední době se hodně rozmohl trend, kdy různá nakladatelství vyhlašují soutěže, na jejichž základě potom začínajícímu autorovi vydají knihu. Nepodepíše si potom samotný nováček ve spisovatelské branži svůj ortel?
Je to samozřejmě marketingový tah nakladatelství, ale určitě to nemůže uškodit. Bohužel zároveň tu není žádná soutěž nebo cena, které by se dalo opravdu důvěřovat. K nadhledu, vyváženému hodnocení a objektivitě české prostředí ještě nedozrálo a možná ani nikdy nedozraje.

10. Touto poslední otázkou Vám děkuji za rozhovor a ochotu a trpělivost při zodpovídání otázek. Zároveň bych se Vás chtěla zeptat, jaké jsou Vaše plány do budoucna. A co byste rád vzkázal potencionálním nováčkům ve psaní či jak byste čtenáře nalákal na Vaše nakladatelství.
Rád jsem vám rozhovor poskytl. Vážím si vašeho úsilí poctivě mapovat a hodnotit vycházející knihy a cením si také toho, že se snažíte být konstruktivní, nikoliv destruktivní (což bývá v Čechách módou). Co se týče mých spisovatelských plánů: 12. září od 17:00 se chystám v Luxoru na Václavském náměstí oslavit své padesátiny vydáním knihy Nebarevné vzpomínky.

Pořad bude moderovat Marek Eben a srdečně tam vás i vaše čtenáře zvu. A jak už jsem naznačil v jedné z odpovědí, žiji nyní knihou Nová planeta. Doufám, že mi ten příběh bude i nadále tak krásně plynout a někdy v příštím roce jej dokončím. Další plány jsou složitější. Nosím v hlavě už několik let dva příběhy, oba ale vyžadují nastudovat hodně reálií. Takže do roku 2015 ještě nevidím.

Potenciálním nováčkům především aby si ujasnili, proč píší. Jestli proto, že je to obohacuje a baví, tak nikdy nemohou prohrát. Co se týče čtenářů, nejsem jako nakladatel natolik profilovaný, aby se dalo hovořit o konkrétních čtenářích nakladatelství Práh. A narážím na to vlastně i jako spisovatel: moje literární tvorba není jednostrunná, a tak neoslovuji s každou knihou stejné publikum. Což lze chápat jako jistou nevýhodu. Jenomže psát pořád stejně by mne nebavilo.


 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama