Rozhovor s Arvari

24. dubna 2012 v 0:20 | Temnářka |  Rozhovory z roku 2012
Dnes vám přinášíme rozhovor, který mi leží ve zprávách od konce února, ale přes drobné komplikace se k vám dostává až dnes. Věřím ale, že si přidete na své. Zpovídaná mladá autorka bloguje pod přezdívkou Arvari a najdete ji na adrese http://arvaripise.blog.cz/.

Arvari o sobě


Nejsem jedna z těch, co můžou říct, že píšou už odmalička. Pravdou je, že já se až asi do třinácti slohovek děsila, a následující dva roky mi byly aspoň nepříjemné, i když to nejspíš byla tak trochu vina češtinářky.
V patnácti a půl jsem napsala první fanfiction o jedné nejmenované, tehdy nijak zvlášť slavné finské skupině (to mi ještě povídka na pět stránek A5 zabrala dva týdny), pak další (to byla podstatně rozsáhlejší romantická hetero věc), a pak už jsem objevila komediální žánr a slash, a to to jelo...
Každopádně, v listopadu to bude sedm let, co jsem se začala psaní věnovat, no, prakticky vzato naplno, i když na pár let jen v rámci oněch fanfiction. Roky a roky jsem měla vlastní povídky jen jako oddechovku, když se mi zrovna chce něco komplet vymyslet. Od loňska se ovšem věnuju především vlastní tvorbě, a oddechovka jsou pro mě ony fanfiction, které se ovšem z té jediné skupiny už dávno přeorientovaly na značnou část finské rockové scény.
Abych to zkrátila, psaní miluju. Zbožňuju. Psaním žiju. Když se k němu týden nedostanu, jsem nevrlejší než vlkodlak za úplňku, nemluvě o tom, jak mi může hlava prasknout pod tlakem nových nápadů. Protože i sebenevinnější ICQ konverzace může znamenat námět. Jedna věta v písničce. Jeden předmět na přeplněném stole. Záblesk myšlenky, která se vzala kdovíodkud. Černá, nebo spíš tmavě šedá stěna v pokoji.
A vždycky, když myslím, že jsem něco konečně dopsala a dám si oddech... PINK.
"Máš tu buzničku vyřízenou? Bezva. Hele, a co bys řekla na BISEXUÁLNÍ holčinu, hm? Bylo by to asi takhle..."
Mimochodem, nehledá nějaká Múza nový místo? Moje si definitivně podepsala rozsudek smrti...




Interview


Ve svém posledním článku píšeš o svém rozhodnutí vydávat své knížky vlastním nákladem. Kdybys měl stručně sepsat výhody, které v self-publishingu vidíš, jaké by to byly?



No, tak v prvé řadě je tu to, že se nebudu muset snažit námětem trefit do noty redaktorovi, který posuzuje vhodnost textu k vydání. Zkrátka vydám to, co já budu chtít a co mně se bude líbit. Pak je tu uspokojení mojí potřeby mít vliv i na grafickou podobu výsledné knížky. A nakonec i možnost sama si určit cenu, za kterou budu dílko prodávat, takže vlastně budu mít plně v rukou i svůj honorář.



Uvažovala jsi nad tím, jak budeš knížku distribuovat? (hrozné slovo) To je podle Achillova pata vydání na vlastní náklady, fakt, že se knížka nedostane ke čtenáři.



Vlastně o tom přemýšlím skoro neustále. Samozřejmě ji míním nabízet u sebe na blogu, pro propagaci plánuju i založení stránky na facebooku (zatím vážně jen plánuju). Hodlám k prodeji využít i svůj už existující profil na serveru Fler.cz, který umožňuje i prodej knih. V distribuci ovšem sázím hlavně na to, že nevyrukuju hned s dvousetstránkovou záležitostí za sto padesát korun minimálně, ale pro začátek se zaměřím spíš na menší věci, jejichž prodejní cena se i s malým ziskem vleze tak do padesáti, šedesáti kaček. To se snad lidi nebudou bát vrazit do začínajícího autora...



Uvažovala jsi třeba nad ebookem?



Uvažovala, a jako o jedné z možností pořád uvažuju. Ale rozhodně chci vydávat hlavně papírové knížky, protože těm se podle mě nic nevyrovná. E-book by byl spíš další možnost propagace, protože věřím, že když se knížka někomu zalíbí jako e-book, bude ji pak chtít i v papírové verzi doma. Je to jako když si koupíte knížku, která se vám zalíbila, když jste ji měli půjčenou z knihovny.



Z toho mi plyne, že jsi typický "papírový" čtenář, který rád knihy vlastní a vystavuje v knihovně. Je tomu tak? Kolik máš vůbec doma knih?



o, to jsem přesně já. I když popravdě, knížek, co vážně vlastním já, je sotva padesát, dost možná i do čtyřiceti by se vešly. Většinou to jsou knížky, co jsem si nechala nadělit k narozeninám nebo k Vánocům. Sama na tom zatím nejsem finančně natolik dobře, abych si mohla dovolit často kupovat knížky za tři stovky. Navíc když nepůjde o Pratchetta, dovolím si tolik 'vyhodit' jen za knížku, kterou už znám a vím, že se mi líbí. V překladu tu, co už jsem měla půjčenou z knihovny...



Máš ráda sira Terryho Pratchetta? Co si myslíš o jeho kampani v UK, ve které bojuje za legalizaci takzvané "asistované sebevraždy"? Jak se k tomuto ožehavému tématu stavíš?



erryho Pratchetta vážně miluju. Zeměplocha je jedna z nejúžasnějších věcí, co jsem kdy v životě četla. Skoro polovina všech mých knížek je právě Zeměplocha. Prvního Pratchetta jsem na doporučení kamarádky četla tak před šesti lety, bylo to Lehké fantastično. A i když mi tak docela nedávalo smysl, když tak úzce navazuje na Barvu kouzel, to, že jsem ho nadšeně dočetla a běžela pro další knížku, vypovídá o páně Pratchettově mistrovství. Co se týče legalizace asistované sebevraždy, kdysi jsem o tom psala článek v rámci projektu Mladé Fronty 'Studenti čtou a píší noviny'. Sice tenhle můj článek k publikaci nevybrali, ale nevadí. Už tehdy jsem se asistované sebevraždy zastávala. Taky proto, že je možné, že jednou bych o šanci umřít důstojně a bezbolestně mohla prosit i já sama. Za tímhle si stojím dál. Když mojí kočce selhaly ledviny a zbýval jí den, dva života v bolestech, bylo jasné, že ji necháme uspat. Zvířeti (o kterých spousta lidí smýšlí jako o podřazených tvorech), které se nemůže vyjádřit, utrpení zkrátíme, ale u člověka, který o to prosí, se oháníme morálkou?



Myslíš, že tě Pratchettova tvorba a jeho revoluční a lidský přístup k mnoha otázkám ovlivnila i jako autora?



Teda, nikdy jsem o tom nepřemýšlela v tak honosných slovech. Rozhodně nemůžu popřít, že mě ovlivnil. Dost možná jsem si nenápadně a zcela bezděčně 'ukradla' i něco málo z jeho stylu. (Jak řekl jeden můj oblíbený hudebník v odpověď na otázku, jak si vytvořil svůj jedinečný styl: "Kopírováním svých idolů. Jako každý.") Nejspíš se to ovlivnění neukazuje pořád, spíš ve chvíli, kdy začnu psát humorně. Což poslední dobou nedělám ani zdaleka tak často, jak bych ráda.



Čemu se vlastně věnuješ když zrovna nepíšeš nebo nebloguješ? Studuješ, pracuješ, okrádáš stařenky v metru?



Sedím na zadku u počítače a snažím se najít práci. Už je to nějaký pátek, co jsem vzdala vysokoškolské studium, a od té doby narážím na 'jste z gymplu a nemáte praxi, je nám líto'. V mezičase se zkouším tiše modlit, aby se konečně něco objevilo. Umlčuju Múzu, co mi skoro nikdy nedá pokoj. A přemýšlím o tom, jestli se nakonec přece jen zase nevrhnu na studia, protože to vypadá, že nikdo, kdo nemá titul z bohemistiky, nemůže rozumět pravopisu a dělat korektora. Což je přesně práce, co by mě hodně bavila. Ale aby se neřeklo, teď se mi rýsuje možnost dělat korektury aspoň pro jeden webový magazín pro mladé dívky. A není to ten pod záštitou blog.cz.



Co tě na práci korektora tak láká?



Víš, že ani nevím? Já vždycky byla prostě pes na gramatiku. Kamarádka mě chce zabít, když vezmu do ruky noviny, protože pořád jen nadávám na gramatiku a stylistiku článků. Zkrátka v tom opravování nacházím jakousi zvrácenou zálibu.



Pověz mi něco bližšího o svých vlastních příbězích? Jaký žánr píšeš? Jaké preferuješ témata? Rozsah? Raději ich nebo er forma?



Mohla jsem dostat těžší otázku? Hrozně nerada charakterizuju svoji tvorbu. [:D] Každopádně, začínala jsem na fanfiction o finských muzikantech (a jedu v nich dodnes, mimochodem), které poletovaly od depresivních věcí po šílené komedie. Zhruba před rokem jsem se po menší krizi ('Někdo o rok mladší už vydal dvě knížky? Probůh, na co to plejtvám časem? Pomátla jsem se?!') začala intenzivně věnovat i vlastní tvorbě, kterou jsem předtím popravdě dost zanedbávala. V oné vlastní tvorbě se věnuju prakticky výhradně jen 'reálným' příběhům, na fantasy prostě nemám dost... fantazie. [:D] Zase platí, že píšu vážněji i humorněji, prostě jak mi Múza našeptá. Témata preferuju víceméně ze života, úplně obyčejná, dalo by se říct. Píšu hodně homosexuální páry a jedince (ale heterosexuální taky nezanedbávám), i když se snažím moc nevěnovat dojímavým příběhům o coming-outu. Prostě to píšu jako normální věc. Jsou homosexuální. Tečka. Neřešte to. Řešte to, co řeší oni. V rozsahu poletuju od minipovídeček (já jim říkám spíš 'epizodky') po delší věci, i když ty delší jsou u vlastní tvorby zatím jen vestadiu psaní. Mám rozpracovaných pár delších povídek a jednu novelu, která je ovšem dočasně uložená ke spánku a vrhnu se na ni zase až ve chvíli, kdy se zpropaguju pár těmi menšími knížečkami. Pokud jde o ich a er formu, používám to, co mi pro příběh přijde vhodnější. I když se přiznám, že ich forma je to častěji.



Máš nějaké oblíbené rituály, které k psaní potřebuješ? Třeba šálek oblíbeného čaje?



Kupodivu ani ne. Zvládnu psát víceméně za každých okolností, i když nejlepší je to v noci. Někdy ťukám do klávesnice, jindy škrábu perem do sešitu. Někdy si dám kafe, někdy si dám čaj. Někdy si pustím jako kulisu hudbu, jindy televizi. Nepotřebuju mít žádné speciální ponožky, nic takového. Jediná věc, co pro psaní musím mít, je samota. Moje Múza je plaché stvoření. Ve společnosti jiných lidí prostě nepřijde. (A i kdyby přišla, stejně se mi do psaní před lidmi nechce. Mám tendenci dělat obličeje a obecně provádět gesta, jaká mají provádět postavy, když se snažím vymyslet, jak to popsat... Nejspíš při psaní vypadám trochu jako blázen.)



Na závěr menší oříšek. Kdybys měla charakterizovat svoje blogovací a literární doupě třemi slovy. Jaká by to byla?



'Homofobům vstup zakázán.' :-D



Ukázka


Zrovna jsem seděl doma a utápěl se v porozchodové beznaději (a vodce s džusem), když někdo zazvonil.
Ztlumil jsem stupidní lovesong, ve kterém jsem stejně nenacházel ani tu nejmenší útěchu, a se zaklením vstal z gauče.
Nechtělo se mi ani otvírat. Jestli to bude ten bastard, prásknu mu dveřmi přímo do obličeje. I když, co by tady dělal. Má přece svého krásného tmavovlasého ďáblíka. Co by dělal u někoho vzhledově tak nudného, jako jsem já? Tedy, krom poukazování na onu nudnost…
Otevřel jsem. A zalitoval.
Ty platinově blonďaté vlasy s modrým melírem byly v mém okolí nezaměnitelné, podobně jako ty šedé oči.
"Jak se vede, kočko?" zeptal se vzápětí medový hlásek.
"Co tu chceš?" vzdychl jsem.
"Ále, jen jsem byl tady poblíž, tak jsem si řekl, že zaskočím…" usmál se a postrčil mě trochu zpátky do předsíně, aby mohl projít. "Kecám. Viděl jsem toho tvýho v baru s jiným."
"Mýho bejvalýho," opravil jsem ho.
"Aha. To nejspíš zodpovídá moji otázku," pokýval. "Jak dlouho je bejvalej?"
"Tři dny," vzdychl jsem. "Taky jsem ho s ním viděl. Tak jsem počkal, než přijde domů, pak jsem na něj uhodil… No, a najednou si balil kufry. Nevím, mám totální okno…"
"Jak jsi na tom, kočko?" zeptal se.
"Už líp."
Nebyl jsem si jistý, jestli lžu nebo ne.
"Jsi ožralej, co?"
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Skřítek | Web | 24. dubna 2012 v 19:47 | Reagovat

Arvari je takové zvláštní stvoření, určitě to ale nemyslím ve zlém. Moc jsem toho od ní nečetla, vlastně jen články, ale líbí se mi její pohled na věc.
A, Arvari, je mi líto tvé múzy, ale bohužel, můj Nio je pořád jenom můj. :D (Věřím, že to ale není tak zlý, jak píšeš.)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama