Jan "Eraserhead" Vojtíšek

19. ledna 2012 v 14:53 | Matt |  Rozhovory z roku 2012
Následující rozhovor si bere na paškál hororového pisálka, v jehož povídkách jako je "Z druhé strany" lze nalézt motivy jako je okultismus, mystično, brutalita nebo třeba posmrtný život. Je autorem dokonce i vlastního internetového časopisu, který lze nalézt na adrese www.howardhorror.cz



1. Píšeš, že je ti přes třicet. Není to trochu nezvyklé? Protože většina virtuálních pisálků obvykle tolik jar za sebou nemá. Píšeš už déle (tj. několik let) nebo ses k tomu dostal až teď? Případně, jak ses ke psaní vůbec dostal?

No já nevím, mně to moc nezvyklé nepřipadá. Naopak, připadalo by mi nezvyklé, kdyby autorům byť jen poloviny knih, co jsem kdy přečetl, bylo méně. Možná je to tím, že jsem nezačínal s vidinou být virtuální autor, protože v době, kdy jsem začínal, jsem neměl ani počítač, ani internet. Píšu už déle. Asi většina lidí má v určitém období (puberta) touhu, potřebu nebo nutkání něco napsat. U mě to začalo už na základce, kdy jsem místo věnování se učební látce skládal jednoduché, nevyrovnané a neumělé básničky. Kupodivu to minimálně na dvě spolužačky alespoň trochu působilo. Na učňáku už to byly kratičké naivní povídky, dneska se to označuje za emožánr, tehdy to slovo nic neznamenalo. No a psaní jako takové, které považuji opravdu za psaní, mě posedlo asi v devatenácti nebo ve dvaceti, kdy se má obliba horroru (nejvíce v literární podobě) prostě nějak automaticky přetavila do zjištění, že mám nápad, který bych chtěl hodit na papír a pak další a další. Není to tak, že bych od té doby psal horrory nepřetržitě aktivně. Z mé dosavadní tvorby, kterou jsem ochoten pustit mezi lidi, vznikla většina povídek v mém nejplodnějším období konec roku 1997 - konec roku 2001. Pak to, z různých příčin, nejen osobních (čtyři roky jsem např. psal knihu o historii polského anarchistického hnutí - 65% nedokončeného rukopisu se mi snad ještě někde válí v počítači), na pár let ustalo, ale nápady přicházely stále. Poté se mi narodil syn, paradoxně zrovna v době, kdy chuť psát začala opět gradovat a já se k tomu chystal vrátit. Což za daných okolností moc nešlo. Tak jsem alespoň upravoval staré povídky a tu a tam napsal nějakou novou. Teď už jsou synovi přes dva roky, já mám rozepsanou novou povídku a nestíhám si na papíry nahazovat náčrty a návrhy nových nápadů či trochu pilovat ještě pořád ty několik (až deset) let staré, abych je nezapomněl, než se dostanu k tomu je napsat. Kromě toho samozřejmě pořád dokola procházím a upravuji staré povídky. Teď momentálně je opět chuť obrovská, v palici mi to chrastí a mít na to opravdu čas, asi bych dokázal tento rok napsat každý měsíc jednu povídku.

2. Tak to gratulace, že máš syna :) Zmínil jsi elektronický hororový časopis. Můžeš nám o něm něco prozradit? Jak se třeba jmenuje a jak ho může běžný čtenář dostat?

Děkuji. Vydávat horrorový časopis byl můj hodně velký sen už od té doby, co jsem horroru propadl. Splnil se mi až loni na podzim, respektive letos. Nejsem moc technicky zdatný jedinec a tak mě nikdy nenapadlo dělat ho elektronickou formou, dokud jsem nenarazil na dnes již zavedený podobný elektronický horrorový časopis Grabarz Polski. Ten mě a mého známého Obituse, velkého znalce horroru, doslova nakopl k tomu, zkusit udělat něco podobného. Ono to tedy není to pravé ořechové, papír je prostě papír a možná už jsem trochu starý na to, abych virtuální prostor přijal zcela za svůj, ale ke spokojenosti to určitě stačí. Jako skoro naprostí amatéři, i když pravda kolega již nějaké zkušenosti coby šéfredaktor horrorového Filmagu Extra posbíral, jsme se do toho loni někdy na přelomu září/října vrhli s tím, že přesně na vánoce vypustíme první číslo. To se samozřejmě, vinou rozhovoru s jedním zahraničním režisérem, který i přes svolení s rozhovorem na zaslané otázky neodpověděl dodnes a tak jsme ho v rychlosti museli nahrazovat rozhovorem s neméně talentovaným českým horrorovým režisérem (ještě jednou díky, Romane), nezdařilo a první číslo našeho elektronického horrorového časopisu Howard vyšlo až 1. 1. 2012. Časopis vychází v pdf formátu (snad již od druhého čísla se nám povede dělat ještě verzi vhodnou i pro čtečky) a je volně/zdarma ke stažení na našich stále ještě provizorních stránkách http://www.howardhorror.cz. Najdete nás, případně linky na stažení jednotlivých čísel, i na facebooku. Snažíme se, respektive do budoucna se budeme snažit, věnovat se v něm všem možným podobám horroru - filmu, hercům, spisovatelům, respektive horrorovým tvůrcům obého pohlaví, povídkám, knihám, soundtrackům, hrám, grafice apod. V prvním čísle např. najdete článek o indickém filmovém horroru, profily dvou herců, českou (mé maličkosti) a polskou povídku a rozhovor. Howard vychází čtvrtletně vždy 6. března, 6. června (budeme se snažit nahodit ho v šest ráno), 6. září a 6. prosince. Ve druhém čísle, na němž zrovna usilovně pracujeme, by se měly, mimo jiné, objevit např. povídky od českého, polského a amerického autora, rozhovor se zahraniční osobností, dva tématické články...

3. To zní docela lákavě. Rozhodně to pak taky trochu prozkoumám. Proč vlastně horor? Proč právě tento žánr se stal tvým numero uno? Co tě na něm nejvíce fascinuje?

No, toť otázka. Vlastně ani nevím. Možná se pro to v příhodný okamžik sešlo mnoho faktorů: Má obliba čtení, k čemuž mě přivedla matka a já ji za to jsem dodnes velmi vděčný. V jistém ohledu úchvatný počátek devadesátých let, kdy u nás filmový horror zažil doslova boom, a to nejen v kinech, ale i na videu a tehdy to 12-ti až 15-ti leté pubescenty prostě muselo strhnout. Pak to nějak utichlo a vrátil jsem se k tomu díky manželce, která domu přitáhla naprosto vanikající antologii amerických a anglických horrorových povídek Hlas krve (pro mě nejlepší horrorová kniha vydaná v češtině), já se od ní začetl, ozvala se obrovská rána a mé srdce pro tento žánr, opravdu zahořelo. To bylo v roce1997 adrží mě to dodnes. Já fakt nevím, co mě na tom tak baví. Ta realističnost a přímost v popisu násilí? Odhalování skrytých/temných stránek lidské povahy? Ta magičnost, kouzla, čáry? Nadpřirozenost, ačkoliv jsem striktní materialistický ateista? Ta snaha někdy prozkoumat lidskou povahu, morálku, chování a jednání? Vytvořit opravdu mrazivou atmosféru, donutit se mě bát? V neposlední řadě uspokojivé působení na mou silně přebujelou misantropickou stránku osobnosti? Možná nic z toho, možná všechno. Spousta lidí horror považuje za brakový žánr, já ne. Někdy o lidech vypovídá více než mnohé filosofické traktáty. Má svou historii, stál u vzniku krátké povídky, neboť on sám se nejlépe a nejryzeji projevuje právě v krátké povídce (ať už literární či filmové). Odpovědět na tohle je fakt těžké, asi stejně jako na otázku, proč nemám rád fantasy. Zformulovat bych to neuměl, ale prostě je to tak.

4. A proč nemáš rád fantasy? :D Ne! Vtip! Vidím, že tvůj pohled na horor je velmi sofistikovaný a v mnohem se s tebou ztotožňuji ;) Co budoucnost? Plánuješ sepsat a vydat hororovou prózu nebo soubor povídek? Dalo by se říct, že to s psaním myslíš vážně?

Nevím, asi princové, princezny a mluvící zvířata s lidskými rysy nejsou můj šálek kávy. Navíc mi v příbězích opravdu vadí osudem předurčení vyvolení (a ještě k tomu dětští) hrdinové, to fakt nedávám. Můj život se však skládá z mnoha paradoxů a jedním z nich je, že mým úplně nejoblíbenějším filmem a dle mého nejlepším filmem, co kdy byl natočen, je právě dětská fantasy - The Neverending Story. Co znamená brát psaní vážně, nebo to s ním myslet vážně? Dělám to rád, baví mě to, uspokojuje, samozřejmě jsem rád, když si to někdo přečte (a ještě radši, když to pochválí) a hodlám v tom pokračovat, dokud bude chuť, inspirace a schopnost napsat alespoň něco čitelného a souvislého. Jako že bych měl nějaké přehnané ambice, to snad ani u nás nejde. Myslet si, že se u nás někdo psaním horrorů uživí je naivní asi stejně, jako, že ti někdo bude pravidelně vydávat knihy . Navíc, věcmi, které mě baví (ať už psaní nebo kapela), bych se nikdy živit nechtěl, protože by to tu tvorbu začalo ovlivňovat a omezovat. Ale tak samozřejmě, každá nabídka by mě potěšila, i když růžové brýle už nenosím hodně dlouho. Aby se má povídka objevila v časopise, musel jsem si ho sám založit (asi třikrát jsem byl v různých časopisech z různých, i když ne zrovna podstatných - že by mi řekli, že je to špatné a proto to neotisknou, to se nikdy nestalo - odmítnut). Teď se jeví možnost, že by mohla má povídka vyjít v jednom polském rozjíždějícím se horrorovém časopise. Snem asi každého, kdo píše, je samozřejmě kniha. Pro mě, přestože se považuji za pokrokového člověka, vzhledem k mému věku a tedy jistému stupni konzervativnosti ve spojitosti s jakousi tvrdohlavostí a, ano, proč to skrývat, silnou stopou ješitnosti, to je klasická kniha. Blog dneska dělá, s prominutím a bez urážky, každý blbec a většina z nich podle toho vypadá, internet pro mě navíc není uspokojující a vyhovující. Bavil jsem se o tom s kolegou redaktorem a on, že ať vydám e-book. Na to jsem mu odpověděl, že e-book je pro autora podle mě jistým stupněm ponížení (asi jako když chcete opravdové auto ale nakonec vytvoříte jen šlapací). Samozřejmě se mu v budoucnu určitě nevyhnu, a ani se o to nebudu nějak úporně snažit, ale jakousi mou životní metou je kniha. Klasická kniha. Prostý papír, žádný sled jedniček a nul. Protože knihu zbožňuji a uznávám. Kniha pro mě není jen sled písmenek a slov tvořících příběh, kniha je pro mě svébytný tvar. Miluji ji jako celek, jako věc, která se dá pohladit, přivonět k ní. Mám rád její tíhu, její tvar, tvrdost i ohebnost, zvuk který vydává při listování v ní, vůni, jež z ní vychází buď když je nová, nebo naopak, kdy už toho má hodně za sebou a začíná vonět stářím. Takže jsem se rozhodl, že letos pár svých povídek prostě vydám knižně. Potom už bude jedno, co se bude s mou další tvorbou dít, klidně se spokojím s e-booky a nebo jen se svým blogem, ale (alespoň) jednou to musí být klasická kniha. Pro mou vlastní radost, pro mé vlastní uspokojení. Je mi jasné, že se to prodávat asi moc nebude, ale abych citoval Romana Vojkůvku, autora výborné povídkové knihy Řezničina, když jsme se o jeho knize bavili: "Ale jednou je knížka venku a stala se součástí světové horrorové literatury. A to za to stojí." Povídková sbírka tedy určitě bude, to už je jasné. V současnosti jednám s jedním malým nakladatelstvím a snad se to do léta podaří.

5. Co bys poradil začínajícím autorům, kteří se rozhodnou psát horory?

Snad aby u toho přemýšleli a hlavně, a to bych chtěl zdůraznit, podtrhnout a ovykřičníkovat, aby nespěchali. Internet je plný tvorby, která autora napadla v devět ráno, v deset to začal psát a v jedenáct už to dával na internet mezi lidi. A podle toho to taky vypadá. Není kam spěchat. Já třeba danou povídku hodně dlouho vymýšlím, pak ji napíšu a pak ji nechám třeba i měsíc ležet a vracím se po ní až potom. Neopisovat, respektive nekopírovat, snažit se být sví. U povídky, a horrorové obvzláště, je důležitá atmosféra a pointa. Závody v nechutnosti, prolité krve a nejbrutálnějšího gore vždycky nestačí. To co píšete, se musí líbit hlavně Vám, vy s tím musíte být spokojení, to je nejdůležitější, co na to ostatní je až druhá věc. Důležitou věcí je také určitá skromnost a jakýsi typ pokory - nemyslete si, že hned napoprvé napíšete dokonalou věc, která se bude všem líbit. Nebude a ty lidi Vám to dají najevo a vy za to buďte jen rádi, protože jen to Vám umožní se vyvíjet, hledat a brousit svůj styl. Pokud na někoho sprostě vyletíte jen proto, že strhal Vaši první/druhou/třetí napsanou věc a vy se nad jeho kritikou ani nepozastavíte, jděte od toho... Podobných domýšlivých, vztahovačných a přehnaně sebevědomých lidí je plný nejen internet..... Jo, ty ses ptal speciálně na horrory. Důležité jsou detaily, velká míra syrovosti, trochu té nechutnosti a hlavně atmosféra. Bez toho je horror nic.

Díky za rozhovor ;)
Ne, já děkuji!

Ukázka z povídky Z druhé strany

"Je čas!" přerušil úpěnlivé ticho hlas v mé hlavě.
A to byl konec. I když jsem se před krátkou chvílí smířil s tím, že se to stane (skutečně jsem byl odhodlán vyměnit svou duši za duši půl roku mrtvého Mariana Kubeše?), až teď mi došlo, že to skutečně hodlají udělat. Opravdu jsou odhodláni obětovat mě! Jediný pohled na sedící Lindu, opět překřižující své ruce na hrudi, prozrazoval, že je skálopevně rozhodnuta - ať už to zní kdovíjak absurdně - vyvolat zpět duši svého tragicky zesnulého manžela a vpravit ji do mého těla. Najednou mé tělo ztěžklo. Nohy odmítly nést tu tíhu pochopení a zlomily se v kolenou. Smýkl jsem sebou k zemi. Nemít ruce připoutané k okovům, zhroutil bych se na podlahu. Začal jsem se bát. Ne toho, co se za pár okamžiků asi stane, ale toho, co bude potom. Jako by strach z pochopení nahradil krev, kolující v mých žilám.
"Nedělejte to!" hlesl jsem odevzdaně s očima upřenýma na podlahu. "Prosím…".
Bylo už pozdě. Rituál dávno začal.
Hlasité zvuky dechu mne donutily podívat se na sedící Lindu. Seděla stejně, jako když prve chtěla začít - skřížené nohy, ruce překřížené na hrudi, dlaně svírající nahá ramena. Její tělo se vzdouvalo a vydouvalo postupnými hlubokými nádechy a výdechy. Vypadalo to, jako že nedýchá jen ústy, ale celým tělem. Pod lehce přivřenými víčky jí prosvítalo bělmo očí. Oči samotné se však pohybovaly trhavými pohyby, jako by se jí zdála ta nejhorší noční můra. Po chvíli se její pootevřená ústa pohnula a začala šeptat slova, kterým jsem ani za mák nerozuměl. Připadalo mi to jako směs latiny, italštiny a španělštiny, nebyl to však ani jeden z těch tří jazyků, to vím určitě.
Pak se to stalo. Jediný pohled do zrcadla mě omráčil víc, než pořádná rána válečkem na těsto. Sklo zrcadla se vydouvalo do místnosti. Něco na něj z druhé strany tlačilo. Vypadalo to, jako by bylo těhotné a chystalo se do našeho světa porodit svůj zatuchlý, nečistý obsah; něco, co z tohoto světa už jednou odešlo a nemělo by se to vrátit zpět. Kubešův duch byl nestvůrně protáhlý a rozteklý jako vosk hořících svíček, který se roztékal po podlaze vedle zrcadla. I když to prakticky i teoreticky mělo udělat už dávno, zrcadlo hrozilo, že praskne a rozletí se v tisíci kouscích po místnosti.
Bylo toho však víc, co postrádalo logiku. Sedící tělo Lindy Kubešové - snad autosugescí či silou její koncentrace a meditace - se vzneslo zhruba patnáct centimetrů nad podlahu a volně levitovalo. Samotná Linda si však patrně nic z toho neuvědomovala, jen dál tiše drmolila ta svá zaklínadla.
Kubešovic kočce Líze se zjevně ten šílený rituál nezamlouval. V momentě, jako když střelíte do hejna vran, seskočila s křesla a skoro pod něj zalezla. Chráníce si křeslem záda, prohnula hřbet, cenila zuby a hlasitě prskala. Snad každý chlup její nové srsti stál v pozoru, a to myslím doslova. Chlupy psa, kterého Linda použila, byly vlnité a minimálně osm centimetrů dlouhé, teď však trčely zpříma jako hřebíky. To dodávalo tělu ještě zrůdnější výraz.
Všechno tohle - rodící zrcadlo, levitující Lindino tělo i zrůdný kočkopes - se dalo jakž takž unést, aniž by to nějak trvale poznamenalo můj rozum a psychiku. I když útok skutečnosti těchto jevů byl silný a svíral můj mozek jako ohromné hydraulické kleště. Pak jsem se však pohnul já - má duše, ne tělo - a můj rozum to vzdal. Šílenství zaútočilo všemi svými zbraněmi na brány mého zdravého rozumu. Ta brána odolávala seč mohla, pomalu však začala povolovat a praskat. Vychýlil jsem se ze svého vlastního těla! Cítil jsem jeho hranice - maso, kůži, kosti - a porušil je. Jako když nějaký předmět vyjmete z pouzdra a pak do dáte zpět. Nikdy však už spolu nebudou souznít jako prve. Nikdy ho nevrátíte do stejné polohy v jaké tvořili celek předtím. Takhle jsem se cítil.
Cítil jsem jak zrcadlo, jako nějaký šílený vysavač duší z levného hororu, vysává mou duši z těla. Mělo to, zdá se, však i opačný chod, neboť sklo zrcadla patrně ztratilo svou stabilitu a pevnost a duch Mariana Kubeše z něj vystoupil a rozplýval se před ním jako ranní mlha nad lesem. Zrak, jež opustil omezující schránku mých očí, se rozlil a já najednou viděl vše. Jako by tu místnost někdo promítal na plátno a já se na to díval. Nemusel jsem svůj zrak ovládat - ani to nešlo, mé bulvy, hybné páky zraku, zůstaly v lebce asi tři centimetry za mnou - a já viděl vše najednou - zrcadlo chvějící se porodními stahy, ducha Mariana Kubeše vznášejícího se před ním, nahou Lindu plující vzduchem, prskající Lízu a všechny čtyři kouty místnosti. Nejsem si stoprocentně jist, ale na krátký okamžik jsem si uvědomil, že vidím i stěnu za sebou a své zhroucené tělo, jako bez života visící na okovech.
Bylo to šílené. Nikdy předtím jsem nic takového nezažil a doufám, že už nikdy nebudu mít to štěstí. Podruhé už bych to psychicky nezvládl. Bylo to něco nezopakovatelného; něco, co si ani netroufnu popsat slovy, neboť slova schopná popsat tento zážitek nezná žádný světový jazyk. Vystoupit ze svého těla, to je věc, které se nic na světě nevyrovná. Nejperverznější sexuální zážitky jsou proti tomu jen zanedbatelná rozkoš. To je svoboda, kterou každý zažije snad jen jedinkrát v životě - v okamžiku smrti, pokud ovšem smrt nerozdrtí smysly uvědomění.
Stejně jako zrak se rozplynul i můj sluch. V místnosti se ozývaly jen Lindina nesrozumitelná slova a prskání vyděšeného zvířete, přesto jsem však slabě slyšel známky pohybu a života ostatních obyvatel domu - tekoucí vodu, reklamní znělku z televize, skoro neznatelné vzdechy souložícího páru a nesrozumitelné útržky rozhovorů.
A pak to všechno vzalo rychlý spád.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 KadetJaina | Web | 19. ledna 2012 v 20:59 | Reagovat

Dobrého pisálka hororů na netu pohledat, jen co je pravda :). Sborník Hlas Krve jsem taky četla a musím říct, že je to opravdu něco, co na horory nakopne, řekla bych, že od té doby jsem začala spíš s hororem než fantasy, i když tyhle žánry míchám dohromady. Vždycky, když mám krizi, tak si nějakou povídku z Hlasu Krve přečtu a hned je člověk nadrbanej pro to, vytvořit konečně něco pořádnýho.
Rozhovor určitě zaujal, asi půjdu prolistovat časopis

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama