Elinor

12. ledna 2012 v 20:07 | Temnářka |  Rozhovory z roku 2012
PROFIL:

Prvním titulem v mém čtenářského deníku bylo "Devět lidožroutů a jeden slon darebák". Bylo mi tehdy devět. Při pohledu zpět nechápu, jak to učitelka dokázala rozdýchat, mezi všemi těmi Honzíkovými cestami, Letadélky Káňaty a těžko říct, čím vším ještě. Po rodičovském sdružení každopádně následovalo vyšetřování vpravdě inkviziční, jak jsem k těm loveckým historkám z koloniální Indie přišla. Jednoduše. Rodič mužského pohlaví to objevil v antikvariátu a podle názvu v tom vytušil rozvernou dětskou vyprávěnku o zvířátkách...
Vzešla mi z toho tři poučení do života.
Za prvé, jistá míra pokrytectví je v životě nutná.
Za druhé, je neskutečně zábavné tuto míru pokrytectví ignorovat.
Za třetí, líbí se mi věci, které by se mi líbit neměly - a které jsou neskutečně zábavnější než ty, které by se mi naopak líbit měly.
Vyrůstala tedy jsem na mayovkách, verneovkách, sebraných spisech Aloise Jiráska, různých výborech mytologií a prakticky na všech knihách, které se nacházely v rodinné knihovně a z nějakých důvodů nebyly "vhodné pro děti". Prakticky mě minuly pohádky a různé bohatě ilustrované spisky s holčičkami a roztomilými štěňaty.
Asi nepřekvapí, že to zanechalo trvalé následky.

Co čtu? - Široké spektrum titulů od nejrůznější odborné literatury, přes historický román (pokud možno z období, o kterých toho až tolik nevím), detektivky a thrillery až po spekulativní fikci.
Zvláštní slabost mám pro sci-fi, zejména tu military. V zásadě ovšem nepohrdnu ničím, co má děj, atmosféru, zajímavě pojaté charaktery - a co rozlišuje víc barev než bílou a černou. Mám ráda nejednoznačné situace a různá etická dilemata, jimž protagonisté čelí... což se pochopitelně projevuje i v mé vlastní tvorbě.

Co píšu? - Pokud vynechám recenze a (především) StarWars fanfiction, tak spekulativní fikci. To je takové to souhrnné pojmenování, do kterého se vejde kompletní literární fantastika i s chlupama. Což je moc a moc dobře, při psaní si s šuplíkováním příliš nerozumím. Hlavně ne s oblíbeným laickým typu "fantasy, to je magie, sci-fi, to je prognostika, věda a mezihvězdné lety". Většinou jsem začleňována do sci-fi, protože představa vyspělých civilizací schopných mezihvězdného cestování a ovládajících magii je pro mnoho lidí nezkousnutelná.



INTERVIEW:

1. Za tvůj největší literární úspěch lze považovat povídku Svíčka hasnoucího plamene, která se umístila v soutěži Žoldnéři fantazie. Představ si, že bys ji měla potenciálnímu čtenáři představit v několika krátkých větách...

Krimi povídka (bráním se označení detektivka, protože to evokuje Sherlocka Holmese a jeho následovníky - a především určitá pojetí příběhu :-)) odehrávající se ve fantasy světě inspirovaném Japonskem po reformách Meidži.
Před ani ne půl generací prošla společnost zásadními společenskými změnami, které do popředí vynesly čaroděje. A v současné době dochází k sérii rituálních vražd, jejichž oběti mají společní jediné - magické nadání...
Hlavní hrdina je nedostudovaný čaroděj a vyšetřující soudce městské hlídky. K případu se dostal jako slepý k houslím, čarodějové totiž mají svou vlastní "bezpečnostní službu", a nezbývá mu, než zjistit, kdo, jak, co a proč.

2. Zúčastnila ses i nějakých dalších literárních soutěží?

Kdysi dávno jsem zkoušela cenu Jima Dollara, literární soutěž pro mládež do 18 let. Pak jsem si dala delší pauzu, po které jsem zkusila tehdy ještě Trollslayera (z nějž se vyklubali Žoldnéři fantazie). Následoval pokus zaslat povídku do CKČ (aneb skutečně si předem přečtěte pravidla soutěže, kterou chcete obeslat, a skutečně je dodržujte) - a pak silvestrovské obesílání Dračího řádu. :-)

3. Prozradila jsi o sobě, že píšeš román a chystáš i nějaké další povídky do soutěží. Můžeš nám sdělit něco více o svých plánech do budoucna. Na co se mohou čtenáři těšit?

Moje plány do budoucna, zejména ty literární, jsou proměnlivé jako dubnové počasí.
Z velké části za to může (krom času a recenzování) moje neschopnost vymyslet jednorázové prostředí. Na deset stránek textu zpravidla připadá více než patnáct stránek popsaných komentáři, nápady a rozpitváváním detailů, které jsou pro povídku v praxi nedůležité. Takže náměty se rojí a nastává problém s jejich stavěním do latě. Protože pokušení "tak se na to vykašlu a budu psát něco, co mi půjde od ruky lépe" je příliš velké - navzdory zkušenostem, že KAŽDÝ text se v určitých chvílích seká. :-)
Momentálně jsem se vrátila k několik let starému námětu z prostředí inspirovaném starověkým Blízkým východem - podařilo se mi narazit na pár let staré, ručně psané poznámky k jakési románové sérii a konstatovala, že by z toho mohla vzejít i fajn novelka. :-)
Povídkově pak hodlám rozvinout prostředí povídky z Dračího řádu a vesmír, v kterém se odehrává Odveta (to je ta povídka, co mi ji loni nevzali v CKČ :-)).

4. Zmiňovala jsi recenzování. Pověz mi o této své volnočasové aktivitě něco bližšího. Jak ses k němu vůbec dostala?

Konala se soutěž recenzentů, účast byla spojena s psaním pro Fantasyplanet, Fantasyi, Topzine nebo MFantasy.
Napsala jsem tehdejšímu šéfredaktorovi Fantasye, Honzovi Červenkovi. Chtěl poslat ukázkovou recenzi, dostal ji a zeptal se, jestli pro ně nechci psát i jinak než jenom v rámci soutěže.
To bylo v říjnu 2010, o skoro rok později mi začaly vycházet i recenze na Fantasyplanet, kde jsem začala působit jako externí redaktorka.

5. Mimo recenzí a originální tvorby, píšeš Starwars fanfiction. Co tě na světě Starwars tak fascinuje?

Především komplexnost světa. Bude to znít legračně, když přihlédneme k současným SW počítačovým hrám nebo k seriálu Klonové války, ale je to fakt.
StarWars nejsou jenom filmy.
A nejsou také nenáročná zábava pro děti a mládež, dají se tam najít skutečně dospělé i dosti temné příběhy.
Je to totiž především ohromné sdílené univerzum, do detailů promyšlené a poskládané - přičemž zároveň zůstává dost místa pro vlastní příběhy. Není se co divit, vzhledem k tomu, kolik práce dalo slaďování canonu v rámci Expanded Universe (tak se označují SW s veškerými knižními, herními a dalšími rozšířeními).
O to smutnější mi přijde současný vývoj, kdy se k tomu George Lucas víceméně obrátil zády.

6. Máš i další oblíbené fantasy/sci-fi universa?

Co mě tak napadá...
Warhammer 40 000 - úžasný science fantasy mix military a temné atmosféry.
Tolkienovu Středozem - dokonalé spojení realismu, severských ság a křesťanství.
Svět Kronik Prydainu - setkání se s nimi mi pomohlo vybudovat nekritický vztah k mytologiím jako takovým.
A Hiranoversum Jana Kotouče.

Ještě bych mohla pokračovat nějakou dobu, ale myslím, že tyhle čtyři příklady budou stačit. :-)

7. Svůj blog, kde píšeš své literární a recenzentské postřehy máš teprve relativně krátce. Co tě vedlo k tomu si blog založit?

Delší dobu jsem si vedla webové stránky (pravda, po současném překopání a při jejich úpravách to tak nevypadá), které opečovávány vzkvétaly, ovšem veškerá zpětná vazba byla nulová. Což je pro mě trochu problém, být v kontaktu s lidmi a mít možnost vnímat jejich reakce je pro mě důležité. Proto došlo ke změně koncepce stránek, ty se zaměřily výhradně na povídky a s nimi spojené záležitosti, a postřehy, komentáře a podobné neřesti byly eskortovány na blog.

8. Tvůj článek no paranormálních romancích vyvolal bouřlivou debatu na stránkách o Anitě Blake. PR jsou v dnešní době značně kritizovaným žánrem, ale myslím, že tvůj článek rozhodně neměl za cíl je hanět, pouze řešil škatulkování. Každopádně jsem po jeho přečtení získala pocit, že se v tomto subžánru docela dobře vyznáš. Kdyby před tebou stál člověk absolutně neznalý věci, kterou paranormální romanci bys mu doporučila?

Hodně by záleželo na věku a konkrétních preferencích - z "čistých" paranormálních romancí asi Les rukou a zubů od Carrie Ryan (přičemž zrovna k recenzování tohoto titulu jsem přišla jako slepý k houslím a rozhodně to NEBYLA láska na první pohled... ale je to paranormální romance s důrazem spíš na ty romantické prvky, navíc řízlá survivalem a zombie hororem. A skvěle napsaná k tomu.)
Kdybych mohla vybírat i z dějovějších věcí, tak sérii o Mercedes Thompson.

9. Na závěr bych ti ráda popřála mnoho inspirace. Když už jsme u toho, kam chodíš na všechny své nápady?

To je... dosti složitá otázka.:-) Nejjednodušší odpověď by byla: pozoruju svět kolem sebe, ráda zkouším různé věci v praxi, držím se hesla, že když o něčem píšu, musím si napřed zjistit (nebo aspoň vytvořit a logicky pospojovat) fakta. Takže ve finále mám pak pocit, že nápady chodí za mnou, ne já za nimi. :-)

Děkuji za rozhovor. :-)

Nz, já děkuji za výslech. :-)
UKÁZKA:

Cestou k dokům nás nikdo nezadržel; chodby působily pustě a biotů prostě. Když se po chvíli zúžily do ohromné kopule, paprskovitě rozdělené na dvanáct kójí, naskytl se nám pohled na tři stíhače. Ležely tam jak přerostlé olihně přestrojené za ropuchy - soudě podle tvaru a bradavičnatého, olivově zbarveného povrchu.
Bez zaváhání jsem vyrazil k nejbližšímu. Zlehka jsem přejel po jeho stěně; pulzovala životem a pod konečky prstů příjemně hřála. Přimhouřil jsem oči, soustředil se na stroj před sebou, jeho vnitřní soustavy, myšlenkovou konstrukci jen připravenou pro pilota.
otevři se, zašeptal jsem v duchu. Uvnitř mozku se cosi pohnulo, zářivá řada symbolů prolétla vědomím.
AUTORIZACE POTVRZENA!
Otevřel se průchod, velký tak akorát, abychom mohli proklouznout dovnitř. Kovové pásy kostry se v letounu střídaly s živou hmotou místy připomínající měkké, řasami porostlé tkáně a jinde zase korálovitá uskupení.
Zatím co Brian Tuiren nedůvěřivě obhlížel interiér, usadil jsem se do pilotního křesla. Na první pohled připomínalo špatně vyřezávaný kostěný trůn a postrádalo ovládací panely. Další charakteristický rys draganianských technologií.
Kolem těla se mi ovinul shluk chapadel. Sotva rozpoznatelná bolest kolem zápěstí - a v několika vteřinách se mé vnímání sjednotilo se senzory stíhače a s jeho ovládáním. Pak stačilo jenom chtít. Stroj se odlepil od podlahy a těžkopádně zamířil k rozevírající se membráně hangáru. A dál ven, k povrchu Mallony. V zádech stanice Rae´tiiir, souhvězdí známého světa… a dva zbývající stíhače.
Uklidňovala mě skutečnost, že draganiané - při vší genialitě jejich kast - nemohli vědět, na který z jejich strojů se napojím, takže nyní musely být řízeny z dálky. A mozek spojený se sítí přímo vždy bude mít rychlejší reakce.
Vědomím blikla informace, že vstupujeme do atmosféry.
Vakuum zlehka přecházelo ve vzduch a oni… nestříleli. Drželi se za námi v dostatečném odstupu jako čestná stráž a zdálo se, že je to zatraceně baví. Vytáhl jsem rychlost na maximum. Ať měli v plánu cokoli, rozhodně jsem nestál, aby se mi jejich hlídka lepila na zadek.
"Mírni to, nebo skončíme jako zbloudilý meteor!" ozval se odkudsi zevnitř lodi Brian Tuiren. Mohl stát těsně vedle mě, ale stejně jsem ho dokázal zaregistrovat jen pomocí těch několika slov - mé smysly byly jinak plně napojeny na stíhačku.
"A když jsme u toho, Vaire - pamatuješ si na plošinu Gahiir? Zkus přistát v její severní části."
Spolkl jsem ošklivou poznámku. Stovky kilometrů dole, na místě označeném jako cíl, se houfovala těžká tmavá mračna. Na pohybech atmosférických vrstev bylo cosi divného. Nepřirozeného.
A to nebylo ani zdaleka vše.
Na sedmé a páté hodině se objevily další trojice letounů. Jejich bleskově se přibližující tečky získávaly tvar šarlatových hvězdic. Dharee, draganianské bojové stíhačky prvního sledu. To znamenalo dvě věci. Problémy - a otázku, kde se sakra na Malloně vzaly . Sotva se jen tak náhodou poflakovaly kolem a rozhodly se pro improvizovaný trénink.
Na čtvrt vteřiny jsem strnul. Už dřív jsem viděl, jak si jich tucet dokázal poradit s allurianskou válečnou fregatou… šance je zneškodnit se rovnala absolutní nule.
Takže utéct. Utéct, ztratit se v nižších vrstvách mraků - a doufat v tradiční stabilitu ochranných štítů. I tyhle olihňovité mrchy se nad Elliarem sestřelovaly pěkně těžko.
První salva nás minula ve vzdálenosti víc než slušné. Druhá už šla blíž.
Prudká otočka vpravo. A pak jsme zamířili k povrchu, čumákem lodi napřed, přímo do formující se bouře.
Padesát kilometrů nad povrchem.
Čtyřicet šest.
Čtyřicet tři.
Zaznamenal jsem, že náš původní doprovod zmizel. Buď zůstal příliš vzadu a nestačil, nebo se vrátil na základnu a nechal řešení na profesionálech. Na naší situaci se neměnilo nic. Hvězdice se dostaly proklatě blízko, roztažené ve vějířovité formaci. Jejich ramena zaujala palebná postavení. Vzduch kolem letounu se zachvěl stříbrným světlem, instinktivně jsem pevně semkl víčka, ale nebylo to k ničemu. Stejně mě to na moment oslepilo.
Výboj energie se svezl po zádi letounu a v hlavě explodovala bolest.
Na popravčí četu se trefovali hezky mizerně.
Nebo jim stačilo se těsně netrefovat a sázet se, kdy ztratím nad stíhačkou kontrolu.
Třicet osm.
Třicet sedm.
Třicet šest.
Znova jsem vnímal okolí. Agonie tepala v hlavě, pozvolna odsouvaná stranou. Instinktivní reakce nezklamaly. Prozatím. Pět kilometrů pod námi začínala vrstva bouřkových mraků. Upnul jsem se k ní jako k naší jediné naději.
Dharee se opětovně přeskupovaly, aby mohly zaujmout lepší pozici pro další střelbu.
Přelil jsem veškerou nepotřebnou energii do lodního štítu. Pokud zasáhnou a prorazí - pak to teprve bude bolet.
"Je to past," poznamenal Brian Tuiren stručně. Na pasažéra bez přehledu o situaci zrovna nepanikařil. Preventivně si tím u mě získal malé, bezvýznamné plus.
vím! Jenže když do ní nevlítneme, je po nás! zavrčel jsem zbytky vědomí, co si dokázaly udržet odstup od soustavy stíhačky. Takhle máme šanci!
"Rozumím."
Dotek dlaně na opěradle pilotního křesla.
Vlnky energie přitékající do centrální soustavy, právě včas.
Loď obemkla další vlna stříbra, vzápětí následovaná další salvou.
Nehty se zabořily do masa.
Nevzdat se. Vydržet.
Nádech. Výdech.
Nezpomalovat. Neztrácet čas.
Třicet dva kilometrů nad povrchem.
Třicet jedna.
Třicet…
zásah… . Nervy se změnily v roztavené vodiče - a najednou byla jen tma.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Aidrien Assagir | Web | 13. ledna 2012 v 22:40 | Reagovat

Další odvážlivec, co poslal do Dračího řádu. Budu držet palce. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama