Veronika S.

6. listopadu 2011 v 12:00 | Amy |  Rozhovory z roku 2011
Veronika. Nositelka vítězství - takové poselství nese její jméno a je naprosto pravdivé. Vždy si jde za svým cílem a nepovolí, dokud není vše podle jejích představ. Je to obrovský snílek s neomezenou fantazií, který své prapodivné sny promítá skrze slova na papír. Miluje lidi, snaží se jim udělat radost a přispěchá vždy na pomoc. Své emoce dává občas pořádně najevo, jindy je v sobě utlačuje tak dlouho, dokud samy nevylezou napovrch - potom se změní v běsnící živel. Miluje matematiku a chtěla by ji jednou učit, hraje florbal a je až takovým bláznem, že si dobrovolně vybrala pozici brankářky, a aby byla tato podivná směsice zálib kompletní, tak navíc ještě ráda zpívá. Ke psaní se nechává inspirovat kromě jiného i děním kolem sebe, tudíž kdybyste ji někdy potkaly a ona jen mlčky pozorovala a naslouchala lidem kolem sebe, tak ji nebraňte, zjevně se totiž zanedlouho objevíte v jednom z jejích dalších dílek.



1. Co ty a psaní? Jak dlouho píšeš a jak jsi se k psaní dostala v prvém případě? Co tě přimělo vytvořit blog a začít na něm publikovat svou tvorbu?
Nepamatuji si přesně, jak dlouho už vlastně píšu. Mám pocit, že jsem začala vymýšlet příběhy když mi bylo kolem 13. Psala jsem je tenkrát na psacím stroji, pak jsem si začala vést složku v počítači a přešla jsem k pohodlnějšímu wordu. Své prvotiny si opravdu nepamatuji, už jenom z toho důvodu, že se nezachovaly. Když mi však bylo kolem 14 let, byla jsem hodně ovlivněna sérií časopisů W.i.t.c.h. Byla jsem na těchto pěti čarodějkách závislá a mimo již zmíněných časopisů jsem četla i jejich knížky. Jednoho dne jsem dostala nápad sepsat vlastní příběh na náměty W.i.t.c.h. a tak začala moje "kariéra".
Můj první větší příběh se jmenoval Zahrada života. V této době byl také k nám domů zaveden internet a já se rozhodla se svým příběhem a zálibou v čarodějkách W.i.t.c.h. pochlubit světu, a proto jsem si založila blog. Mé příběhy byly tenkrát dětinské, ale i přes to se líbily. Rozhodla jsem se v nich proto pokračovat. Psala jsem ještě chvíli povídky spojené s oněmi čarodějkami, potom jsem však přešla na psaní příběhů kratších, s novými postavami. Jedním z těch "pokročilejších" příběhů byl Magic castle, který však víceméně opisoval z Harryho Pottera. Nechci tím říct, že bych psala fanfiction, to v žádném případě, spíše jsem byla ovlivněna atmosférou čar a kouzel a rozhodla se vytvořit něco podobného.
Tato fáze trvala však jen chvíli a já se konečně rozhodla ponořit se kompletně do světa své fantazie a začala jsem psát pouze a jenom své výtvory, které vycházely z mých zážitků a představ.
Co se zveřejňování mé tvorby týče, jsem ráda, že existuje nějaký prostor, kam své povídky mohu vkládat a ukázat je tak světu. Měla jsem původně dva jiné blogy, na které jsem svá dílka zveřejňovala, o letošních prázdninách jsem si však udělala v psaní trošičku pořádek a založila jsem si blog zcela nový, kam vkládám pouze ta povedenější dílka.

2. Své povídky nezveřejňuješ přímo na blogu, ale jako dokumenty ke stažení na uloz.to Mohu se zeptat, proč jsi zvolila tento, mezi blogovými spisovateli, poněkud neobvyklý postup? Setkala jsi se někdy s kopírováním svých povídek? Pokud ano, jak jsi tuto situaci vyřešila a jaký postup by jsi doporučila ostatním autorům (ať už píší, kreslí nebo fotografují...), jejichž díla někdo okopíruje, jako nejlepší?
Pro tento způsob zveřejňování jsem se rozhodla ze tří důvodů. Prvním důvodem je větší komfortnost. Říkala jsem si, že pro čtenáře bude jednodušší si povídku stáhnout do počítače a kdykoli, kdy budou mít čas, se k ní vrátit a přečíst si ji. Navíc se dá soubor naformátovat tak, aby byl text čitelnější, zarovnaný, bylo dostatečné odsazení a také aby bylo větší písmo.
Druhým důvodem je kontrola nad stažením. Mám možnost monitorovat kolikrát byl soubor stažen. Proto se mohu vyhnout komentářům typu "Bylo to opravdu nádherný...", které sice naznačují, že si dotyčný příběh přečetl, ale po většinou tomu tak ve skutečnosti není a onen čtenář pouze upozorňuje na svůj blog - je to tzv. skrytá reklama. Stává se mi to často a takto mám alespoň přehled o počtu stáhnutí povídek.
No a třetím důvodem je samozřejmě ono zmíněné kopírování. Já osobně jsem s tímto problémem nějaké větší zkušenosti prozatím neměla. Pouze jednou se mi stalo, že si nějaký nestyda stáhl moji slohovou práci a ve škole ji vydával za svou. Vím, ale, že mnoho blogových pisálků má s tímto problémy, a proto jsem se alespoň takovýmto způsobem chtěla pojistit. Básničky a povídky je těžké jakkoli zabezpečit, já jsem ale přišla s menším řešením. Svá dílka většinou převedu do formátu PDF, který lze zaheslovat a také nastavit tak, aby daný soubor nešel přepsat, či jinak upravit, vytisknout a nebo zkopírovat. Tudíž si sice kdokoli může soubor stáhnout, ale pokud by chtěl vydat dílo za své, musel by ho pracně přepisovat.
Ostatním bych doporučovala se nevzdávat a zkoušet nejrůznější zabezpečení proti těmto zlodějíčkům talentu. Vím, že to není tak jednoduché, ale i sebemenší snaha jim znepříjemní jejich kopírování. Na fotky a kresby samozřejmě doporučuji copyright. Stejně tak ho psát i k povídkám, básním a jiným vlastním textům, kdykoli se můžete obrátit na adminy blogu.cz a ti potom podle data vydání článku lehce zjistí kdo je autorem a kdo článek pouze zkopíroval. Každopádně u psaného slova by asi bylo nejlepší něco podobného jako jsem zavedla já, obzvláště pokud s kopírováním už máte určité nepříjemné zkušenosti.

3. Na internetu jsi publikovala již úctyhodné množství povídek. Uvažovala jsi, že by jsi někdy vytvořila i rozsáhlejší literární dílo (novelu, román…)? Jaké jsou tvé literární plány do budoucna? Chtěla bys například napsat a pokusit se vydat sborník povídek, nebo se spokojíš s pouhým publikováním na blogu?
Vrátím-li se zpět do doby, kdy jsem s psaním začínala, tak by se zajisté dalo najít několik rozsáhlejších děl. Pokud bych měla zmínit jedno, na které jsem patřičně pyšná (i když vlastně nikdy nebylo dopsáno ani kompletně zveřejněno), potom by to byl Růžový přepych. Jednalo se o pouhý nápad, který byl rozvinut a následně rozepsán do dlouhého vyprávění. Faktem však je, že na rozsáhlejších příbězích je potřeba pracovat svědomitěji, pečlivěji a déle, což se tak trošku bije s mou osobností a charakterem. Proto dávám raději přednost kratším povídkám, u kterých sice také strávím někdy i měsíce, ale nakonec jsou z nich mnohem propracovanější příběhy. Proto si nemyslím, že bych se někdy znovu vydala touto cestou, ale co není může být, život je nevyzpytatelný, třeba se mi jednou něco takového podaří.
Jediné co vím o své budoucnosti je fakt, že bych jednou ráda vydala sborník povídek. Přemýšlím nad tím již hodně dlouho a ne jedenkrát už jsem na něm chtěla začít pracovat.
Jen jsem se ještě nerozhodla jak tento sborník pojmout. Jedním návrhem je posbírat všechna svá povedenější dílka, upravit je, přepsat a pokusit se je vydat nebo přestat psát na blog a přestat zveřejňovat svá díla na internetu, začít psát nové příběhy a ty následně vydat.

4. Ať už se rozhodneš jakkoliv, budu ti přát, aby ti tvé plány vyšly :-) Nyní však přejdeme k něčemu trochu jinému. Kromě povídek máš na blogu i básně, které jsou vesměs psány vázaným veršem. Jak ses k psaní poezie dostala? Uvažuješ, že bys časem vyzkoušela i jiné její formy (například sonet, epos, či alespoň přejít z vázaného verše na volný…)?
Děkuji. :-)
Co se týče psaní básní, raději bych se do tohoto tématu více nepouštěla. Psaní básní chce talent, velký talent. Chce to umět se ponořit do daného problému a brilantně popsat své pocity. To jsou zkrátka věci, které já neumím. Básně jsem začala psát jen proto, že to dělali ostatní. Chtěla jsem to také vyzkoušet, ale neměla jsem (a stále nemám) k tomu dostatečný cit. Pokud báseň píši, tak využívám právě onen vázaný verš, je to totiž nejjednodušší. Byly i doby, kdy jsem se pokoušela psát veršem volným, jsem však ráda, že tyto časy jsou za mnou a básně, které jsem v té době vytvořila, jsou v bezpečí uložené v mém počítači a ne někde veřejně.
Na blogu jsou vystaveny pouze ty, které se mi dle mého názoru povedly, a které vystihují to co jsem cítila.
Pokud se však někdy do psaní veršů pustím, potom ráda zkouším psát anglické limeriky. Vzhledem k tomu, že ze mě snad v budoucnu bude paní učitelka anglického jazyka, tak se mi většina z nich třeba jednou bude hodit. :-)

5. Většina pisálků je zároveň i vášnivými čtenáři. Je to i tvůj případ? Máš nějakého oblíbeného spisovatele, který je pro tebe inspirací a kterému by ses popřípadě chtěla vyrovnat?
Mám takový pocit, že já jsem v tomto odlišná. Samozřejmě si ráda přečtu jakoukoli knížku, nehledě na žánr, ale slovo vášnivý bych v mém případě nejspíše nepoužívala. Považuji se spíše příležitostného čtenáře. Myslím, že se to bohužel odráží na mé slovní zásobě, kterou samozřejmě potřebuji a využívám v psaní.
I přes to mám v oblibě několik autorů, jejichž knihy tak trošku upřednostňuji. Jedná se o Stephena Kinga, mistra hororů a člověka, který neustále překvapuje a na druhé straně o Johna Irvinga, který mě fascinuje svými příběhy ze života.
Těmito pány se inspiruji a vím, že se jim nikdy ani trochu nedokáži vyrovnat.
Chtěla bych spíše dosáhnout své úrovně psaní, než někoho kopírovat a nebo psát obdobně jako jiní, dle mého názoru to snad ani není možné.

6. Pomalu se blížíme k závěru. Jaké své dílo považuješ za nejlepší a proč?
Toto je asi ta nejtěžší otázka jakou mně kdo kdy položil. Nikdy jsem svá díla nesepisovala do seznamu od nejlepšího po nejhorší. Jsou samozřejmě díla lepší a díla horší, je jen těžké vybrat si jedno.
Nakonec, jedno by se tu přece jen našlo. Jedná se o příběh s hororovým námětem, který jsem napsala před dvěma lety a nese název Poslední tanec. Námět díla se hodně měnil, až z něj nakonec vznikla zřejmě nejdelší povídka, jakou jsem za posledních pět let napsala. Jsem na ni pyšná právě proto, že jsem se dokázala přemoci a pracovala jsem na ní usilovně asi týden. Snažila jsem se, aby dávala smysl, aby tam bylo co nejméně chyb a zároveň aby perfektně vystihovala atmosféru. Nakonec jsem ji dopsala s nádherně hřejivým pocitem u srdce. Zveřejnila jsem ji na jednom literárním serveru a čekala jsem na hodnocení. Když se však hodnocení objevilo, nebyla jsem moc spokojená. Údajně se jednalo o slabší dílko z mé strany a dostalo průměrné hodnocení, tedy známku 3. Hodně dlouho jsem nebyla schopná něco napsat, protože jsem si myslela, že oním dílkem jsem se dostala k vrcholu své "spisovatelské" kariéry. Nakonec jsem vše však překonala.
Právě toho průměrného hodnocení si na povídce vážím asi nejvíc. Díky tomu jsem poznala, že se stále mohu posunout výš.

7. Poslední otázka. Komu bys doporučila svou tvorbu, jaký typ čtenáře by podle tebe mohla zaujmout? Také pokud chceš čtenářům tohoto rozhovoru cokoliv vzkázat, nyní máš tu příležitost.
Je těžké říct, jaký typ čtenáře by mohla má tvorba zaujmout. Nepíši povídky pouze jednoho žánru, myslím, že každý si zde najde něco co ho zaujme.
A na konec bych chtěla především poděkovat Amy za nabídku rozhovoru. Jsem hrozně ráda, že vznikla tak úžasná stránka spojující všechny virtuální autory. Chci také poděkovat všem, kteří si rozhovor přečetli až do konce a třeba i těm, kteří se kouknou na mou stránku a přečtou si pár příběhů.
Nakonec vám všem chci vzkázat, že jste úžasní. Psaní je krásná věc umožňující nám komunikovat s okolním světem a ukazovat mu jací doopravdy jsme. Proto obdivuji každého, kdo své pravé já takto světu nabídne.

Ukázka (Poslední tanec):
O tři týdny později jsem se do ateliéru vydala znovu. Tentokrát to již nebyla ta zaprášená místnost plná pavouků a špíny s rezavými okny. S pomocí bratra jsem vše zrenovovala a přetvořila k obrazu svému. Okna byla vyměněna za plastová, dala se lehounce otevřít i zavřít a žádní holubi se k nim neodvážili přiblížit. Bylo také čerstvě vymalováno, zvolila jsem oranžovou barvu hodící se k nábytku. Dřevěný stůl i s židlí jsem nakonec neprodala. Jen jsem změnila jejich místo. Teď spočívali v pravém dolním rohu pokoje, stůl byl přikrášlen mým notebookem a moderní lampičkou. Na jeho bývalém místě se nyní ocitl dřevěný jídelní pultík oddělující zbytek místnosti od kuchyňského koutku. Sporák a ostatní zařízení bylo samozřejmě nové.
Babiččiny stojany, barvy, ředidla i staré křeslo bylo vyhozeno a nahrazeno gaučem, který se dal na noc rozložit a sloužil, jako postel. Před něj byl umístěn menší stolek s televizí. Místo velké almary byla postavena moje šatní skříň plná oblečení a bot. Mezi ní a vchodovými dveřmi stál věšák a na stěně byly pověšeny poličky s knihami. Pár těch starých jsem si tu nechala a doplnila je svou oblíbenou četbou. Z malého kumbálku dříve sloužícímu k odpočinku se stala koupelna se sociálním zařízením. Byla sice malá, ale útulná. Rozhodně lepší, než společná, kterou mělo každé patro.
Stěny jsem nechala pokrýt oranžovými kachličkami a na zem bylo položeno linoleum stejné barvy. Bylo to to samé linoleum, jako v první místnosti.
Nechala jsem si pouze jednu věc a tou byl gramofon. K tomu jsem si uschovala i pár desek. Neměla jsem v plánu je poslouchat, ale připadaly mi, jako vhodný doplněk mého nového bytu.
"Opravdu už s ničím nepotřebuješ pomoct?" otázal se mě svým ochranitelským tónem můj bratr a vyrušil mne tak z přemýšlení.
"Opravdu s ničím. Pomohl jsi mi tu dost, bráško," šibalsky jsem mu prohrábla vlasy.
"Nech toho, víš, že to nesnáším," rozzlobeně se odtáhl.
"Promiň," zachechtala jsem se na něj.
"Kdybys cokoli potřebovala, tak zavolej, víš, že jsem ti vždycky k dispozici," ušklíbl se.
Napodobila jsem jeho výraz. "To víš, že vím. Hlavně sem někdy přiveď Ester, ať tu nejsem pořád sama."
"Hlavně na sebe dávej pozor, Baruš. Víš, že jsi pěkný trdlo," šťouchl do mě prstem, zasmál se a pomalu couval.
"Jsem dospělá, mohl bys s tím konečně přestat?" vyletěla jsem jeho směrem.
Ale to už se smíchem upaloval po schodech. "Měj se dobře, sestřičko," ještě jednou se zachechtal.
Musela jsem se taky zasmát. Jsme jako děti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 trenér :) | 6. listopadu 2011 v 20:27 | Reagovat

Jen bych rád podotknul, že brankářem nebo brankářkou se nestává blázen, ale člověk, kterému nevadí obrovská zodpovědnost být tím, jehož chybu už nikdo jiný nenapraví :)

2 Tereza Matoušková | E-mail | Web | 7. listopadu 2011 v 10:20 | Reagovat

Zajímavý rozhovor.

Co se týče ukázky, hned v druhé větě mě zarazil slovosled.

"Tentokrát to již nebyla ta zaprášená místnost plná pavouků a špíny s rezavými okny."

Takhle to pomalu vypadá, že ta rezavá okna měla špína, což si dost dobře nedokážu představit. :-D
Samozřejmě, je jasné, že je (asi) myšlena místnost s okny, ale stylisticky to správně není.

Tentokrát to již nebyla ta zaprášená místnost plná pavouků a špíny s rezavými okny. - Tentokrát to již nebyla ta zaprášená místnost s rezavými okny. Špína zmizela a pavouci byli očividně nuceni odstěhovat se zas o dům dál. Třeba...

Následuje jakýsi výčet nového nábytku, který nechápu, co já vím, třeba to má v příběhu nějakou funkci, ale nevím.
Dialog to celé poměrně oživuje, i když se v něm nic moc neřeší.

Osobně bych pro příště doporučila vybrat jako ukázku nějakou epičtější sekvenci. Toto je jak z nábytkářského katalogu. Což je škoda, celek nemusí být špatný. :-)

3 Véčko | Web | 7. listopadu 2011 v 11:11 | Reagovat

[2]: No, taky mě trvalo než jsem ukázku vybrala. Tak se asi stalo, že jsem si ji pořádně nepřečetla. :-) Ale díky mockrát za postřehy. :-)

4 Daletth | Web | 9. listopadu 2011 v 17:58 | Reagovat

[2]: Ono by z toho stačilo udělat vloženou větu a oddělit ji čárkami.

"Tentokrát to již nebyla ta zaprášená místnost, plná pavouků a špíny, s rezavými okny."

Výsledek je tentýž. Ovšem v poslední době o svém gramatickém úsudku poněkud pochybuji..., tak těžko říct. :-D

[3]:: Ukázka se mi celkem líbila ;-) Pěkný rozhovor.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama