KadetJaina

3. července 2011 v 19:06 | Miselle |  Rozhovory z roku 2011
Trochu nenormální tvor, co má hrůzu z gumových kachen a je závislý na džusu. Kdo ji nezná, ten si často ťuká na čelo a nechápe. Kdo ji zná, ten s milým výrazem (jako když se díváte na blázna) kýve. Vyžívá se v sarkasmu, neuznává nic, co se všeobecně uznává a vymýšlí praštěné teorie, protože jí ve škole nic lepšího nenaučili. Nerada po sobě čte a opravuje, protože si musí nadávat za chibi a to narušuje její vsugerovanou dokonalost. A hlavně se nesmí brát vážně, jinak by to nejedna mozková kapacita nevydržela.



1. Nejsi mezi spisovateli žádný nováček, ale určitě jsi měla - asi jako každý - těžký začátek. Pamatuješ si na své prvotiny? Slavily úspěch, nebo je spíše okolí kritizovalo, kdo byli "první čtenáři", četla jsi své příběhy rodině, nebo o nich neví?
Na svoje prvotiny si pamatuju moc dobře, ještě teď mi leží poslepované izolepou ve skříňce :). S psaním jsem začala, když mi bylo tak 5-6, takže podle toho taky vypadaly. Dokázala jsem nakombinovat všechno, co jsem měla ráda, do různých situací s scének. V mojí první "sérii" příběhů "O Dvou pejscích," jsem nacpala dohromady pohádku O Třech prasátkách, Toma a Jerryho, knížku Z Deníku kocoura Modroočka, a určitě ještě spoustu dalších, které si teď nevybavím. Psát mě bavilo a pokračovala jsem dál stejným stylem, až někdy do jedenácti. To už jsem vykrádala Laru Croft a jiné akčňáky. Vzpomínám si, když mi mamka řekla, že "vystřelené oko" zní od holčičky zvláštně a že jsem morbidní. Moc si nevybavuju, jestli a komu jsem dávala příběhy číst. Moje taktika je, nechávat je ležet na stole a on se do nich nakonec někdo podívá. Jestli jsem to tak dělala i jako malá nevím. Mamča některá moje dílka četla, ale nikdy nebyla kritik, takže spíš chválila a občas kroutila hlavou nad mojí fantazií. Ale to dělá doteď. Další četla moje příběhy babička a doteď mě nutí, ať začnu psát do soutěží. Ještě se na to necítím, snad příští rok.
Kdo mi opravuje chyby a poukazuje na nesmysly je děda. Už jsem se i párkrát urazila, když prohlásil, že určitě odněkud kopíruju... Ale teď už ne! Vážně! :)

2. Takže kam myslíš, že se bude tvoje tvorba nyní ubírat? Které žánry by sis ráda určitě vyzkoušela, a naopak, jsou žánry, které prostě nedokážeš napsat?
Všímám si, že se ubírám hlavně fantasticko-hororovým směrem a zatím mi to vyhovuje. Ráda si vymýšlím a do budoucna bych chtěla zrealizovat i svoje střelené nápady (jako vraždící toaleťák a tak podobně). Baví mě parodizovat a vymýšlet absurdity, jenom na ně vždycky nemám náladu. Chtěla bych zkoušet slovní hříčky, ale to bych se musela dokopat k tomu vyjet ze zajetých kolejí - a to mi dělá problémy.
Ještě bych na test brala žánr ze života. Napsat něco obyčejného, všedního a zaobalit to tak, aby to znělo zajímavě bez nadpřirozena, krve a strachu. Žánr, který nezvládám a příčí se mi, je romantika stylu červená knihovna. Mamka romantiku čte, chtěla jsem jí nějakou napsat k narozeninám. Měla jsem na to měsíc, ale nakonec jsem s vypětím sil zvládla pár řádků večer před dnem D. Myslela jsem, že při tom umřu, protože jsem se prostě nedokázala naladit na tu romantickou vlnu a psát rozumné věci. To jsem se opravdu chytala zakouslá ve stole. Proto se u mě postavy radši dohadují než milují. To mi jde samo.

3. Jsi vehementní odpůrce všech klišé (romantických i těch fantasy, kvůli kterým spílají všichni literární kritici), nebo se ani ty bez nich neobejdeš? Snažíš se spíše jít sovu cestou, nebo nakonec zjišťuješ, že "osvědčená klasika" na čtenáře nejlépe zafunguje?
Myslím, že klišé by mělo být aspoň trochu. Nejsem přímo odpůrce, když je nejhůř, tak ho využívám i já. Poslední dobou se sice snažím využívat čistě moji fantazii a můj rozum, ale i tak se spousta scén a situací klišé přiblíží. Je jich už tolik, že se jim snad ani nejde vyhnout.
Ve fantastice se sice ozývají názory, že bez elfů, mágů, trpajzlíků a skřetů to nejde, ale to je jen představa. Vždyť je existuje spousta možností, jak vytvořit svoje vlastní rasy a nezneužívat strýčka Tolkiena. V tomhle mě možná trošku láká kombinovat zvířata a lidi, aby bylo na světě veseleji. Člověk pak nepotřebuje elfy (stejně jsou to jen lidi se seřízlejma ušima). Ale i já s elfy několik příběhů napsala a nepřijdu si jako vykradač klišé.
Klišé určitě není potřeba na to, aby se na čtenáře zapůsobilo. Leda ho v nějakou nestřeženou chvíli rozbít, aby si řekl: "Jo, tohle jsem ještě neviděl! Ta s tim zametla! Jen tak dál. Tuhle budu číst!" Překvápka a zvraty přeci jen nejsou na škodu.

4. Tvé povídky bývají opravdu dobře promyšlené, dokonce bych řekla, že některé z nich jsou až "děsivě" přesvědčivé. Kde bereš inspiraci?
Inspirace ke mně chodí sama, ale asi jako do hospody, takže mám občas spoustu nápadů a občas totální výmaz. Spoustu příběhů jsem psala podle snů - třeba CheckMate, i když jsem tam nakonec snovou scénu nevyužila, nebo Dereckův velký den a Do podzemí. Nezdává se mi celistvý příběh, ale nějaká část (většinou právě konec) a já si řeknu: "Jo, tohle by mohlo fungovat, když se zbavím těch šmoulů, dopiluju děj a vysvětlím, proč má vlastně pes čtyři nohy."
Další inspirací je mi kamarádka. Občas se nudíme, tak píšeme příběhy spolu a já pak různé části zneužívám nebo je upravuji podle sebe. Je taky taková moje psací poradna. Pomáhala mi s Příručkou pro záporáky, dopilovat už zmíněný CheckMate (a taky vybrat záporáky) a vůbec, když se zaseknu, tak mi dodává nápady. A taky informace o démonech, příšerách, astrálních sférách a vůbec o všem tajemném, v čemž se zase tolik neorientuju. Je to moje múza a jsem jí vděčná (díky, Kér!)

5. A máš nějaké opravdu stálé literární vzory? Čí knihy tě třeba "navždy chytly za srdce"? Nebo žádného takového knižního idola nemáš?
Literární vzory... No, jelikož čtu spoustu knížek od různých autorů a nikdy jsem se nechytala známých jmen, tak nemám moc autorů, kteří by mě opravdu chytili za srdce. Mám tu spoustu herních sérií, Warcrafty, atd. Ale fajn, tři autoři by se našli. Rozhodně je to Stephen King. Jako první jsem četla Carrie a hrozně se mi líbila kombinace s novinovými články. Taky si pamatuju, jak mi knihovnice říkala: "A když ti to půjčím z oddělení pro dospělé, nepřijdou za mnou rodiče, že brečíš po nocích?" A už jsem byla v jeho sítích a čtu a čtu...
Další autor je Garth Nix. Líbí se mi jeho tvorba různých světů. Ten chlap musí mít neuvěřitelný fantazie. Mě dělá problém vymyslet jeden fungující svět, natož tři a ještě originální. Kdo četl sérii Klíče od Království, ví, o čem mluvím. A pak je teda ještě jeden autor, od něho jsem zatím četla dvě knížky, ale jak budu mít možnost drapnout další, tak se jich chytím. Neil Gaiman, protože je prostě borec a nemám co říct. Čtivé texty, reálné postavy, propracovaný příběh a člověka chytne a nepustí.
Pak mě zaujal ještě jeden mangaka, Junji Ito, protože vytváří dokonale strašidelné komixy. Kdybych jen psala tak, jako on kreslí :).

6. V minulých otázkách jsi letmo nakousla téma příruček. Máš jich hned několik - příručka pro záporňáky, zombie příručka, či rady na psaní. Jak tě napadlo něco takového vytvořit, a jaké máš zatím ohlasy? Inspiruješ se třeba i u jiných autorů podobných rad (Sikar, Temnářka, Annie-chan), čím se naopak snažíš odlišit? Co těmito příručkami čtenářům nabízíš?
První byla příručka pro záporáky, vytvářela jsem ji, když jsem ležela ve špitále a nudila se. Měla se využít na festivale v Záporácké linii, bohužel až po dokončení jsem se dozvěděla, že linie vzala za své, tak mi zůstala samotná příručka a nic s ní. Tak jsem ji šoupla na blog. Zjistila jsem, že se lidem docela líbí a mě samotnou její psaní bavilo, tak jsem si řekla, proč v psaní příruček nepokračovat. Mám ji z příruček nejradši, protože jsem si s ní vyhrála snad nejvíc a snažila se na nic nezapomenout. To se o zbytku říct nedá :).
Co se příručky pro pisálky týče, určitě jsem se inspirovala i u výše zmíněných. Viděla jsem, jak se s radami roztrhl pytel a napadlo mě, napsat taky nějaké. Naprosto obyčejné, nejlépe všem jasné, ale způsobem, aby pobavily a byl v tom vidět můj styl: "A teď si z toho uděláme srandu, vážení!" A vůbec, jak o ni prohlásila Psiren: "tady jde o to, abys sis přečetla tenhle kadetosmysl, řekla si ´To je nějaká hovadina, takhle to nefunguje´ a zkusila psát sama a tím se stala pisálkem! xD tohle není návod, to je návod na čtení manuálu! xD"
Příručka pro zombie není čistě můj nápad, v tom má zase prsty Kér. Chtěla si se mnou vyměnit role pisálka a kreslíře, takže napsala pár bodů do příručky a já je měla nakreslit. (Všechny mýty, kromě desátého a podčarových bonusů jsou její.) Tak vznikla komixové příručka o mýtech o zombie. Je na tom stejně jako ty předešlé. Nebrat to vážně, nebo byste nemuseli vyváznout živí.
Určitě chystám do budoucna ještě další. Do konce července bych měla dát dohromady příručku pro upíry jako dar Psiren, uvidím, jak se mi zadaří. Rozhodně se tam dozvíte, jak se stát upírem, jak se chovat jako upír a jak vypadat, když chcete jako upír zapůsobit na dívky (Tvajlajte, těš se.)

7. Jednorázovky nebo delší kapitolovky, hodně začínajících spisovatelů začíná právě na povídkách, obvykle nějaké fanfiction. Co upřednostňuješ, delší, propracovaný děj, nebo dokonalý popis jedné situace, jasnou pointu? Kam by ses chtěla spíše vydat - psát dlouhé romány, nebo se orientovat spíše na krátké útvary, jako povídka či novela?
Protože se mi žádnou dlouhou propracovanou věc nepodařilo dát dohromady, tak upřednostňuju rychlé napínavé jednorázovky s pointou. Člověk se tolik nenadře s vymýšlením omáčky okolo a splní účel. I když vymýšlení omáčky je právě ta zábava. Kreslení map, tvoření charakterů a blbnutí s obrázky, to mě baví.
Do budoucna bych chtěla dát dohromady něco delšího. Aspoň nějakou tu pořádnou novelu. Dlouhé příběhy mě lákají, ale buď na ně nemám nervy, čas a nebo jsem líná jak veš. Přitom už jsem jich měla několik vymyšlených a řekla bych, že nebyly špatné. Jenom se donutit se do toho pustit a nevzdat to po první kapitole. Teď vymýšlím nový... Kdo ví, třeba mi to konečně výjde. Nebo ne...
Ale jednou... jednou!

8. Doporučila jsi mi povídku Dvojčata. Upřímně, dlouho jsem nemohla popadnout dech, bylo to skvělé! Pověz, jak jsi přišla na tak skvělou myšlenku?
A to můžu říct... že vůbec netuším :). Možná mě dohnala knížka, kterou jsem dávno, dávno tomu četla. Pláž padlých andělů, byla o dvojčatech, která od sebe nikdo nerozeznal. Jednu zabili a druhá si nic nepamatovala. Je šance, že jsem si to po delší době vybavila a chtěla zkusit něco s dvojčaty, ale nemůžu to říct přesně.
Když se kouknu zpětně do sešitu, kde mám dvojčata naškrábaná, psala jsem je asi o prázdninách u babičky. Myslím, že jsem chtěla zkusit udělat něco, co se odráží od nějakých faktů. Vlastně bych řekla, že je to první příběh, kde jsem se od nich odrážela. Do té doby jsem všechno čistě vymýšlela. Tímhle příběhem jsem se posunula jinam a mám ho docela ráda. Je pravda, že konec je trošku uspěchanej a děda mě za něj několikrát sprdnul. (Hnusnejch věcí je dost, proč nepíšeš něco ze života... Jo, jo, já vím, jsem zkažená :3.) Ale moje nadšení z toho, že se mi konečně něco líbí to nezkazilo. Určitě se tam dá něco málo poupravit, ale to bych se musela praštit přes prsty. Jen ať to zůstane, jak je.

9. Přesně tak, některé věci by měly zůstat, tak jak jsou, třeba i s těmi mouchami... Kde se vidíš tak za 5 let? Myslíš, že stále budeš psát, nebo je třeba něco, kvůli čemu bys byla ochotná se psaní vzdát? Chceš třeba studovat nějakou školu se zaměřením na tvůrčí psaní (nebo literaturu, popř. žurnalistiku)?
Rozhodně budu psát dál. Od malička je to můj nejoblíbenější sport (vedle gaučingu, který provozuji zárověň se psaním). Psaní u sebe vidím asi takhle: Kdyby mi usekli obě ruce, naučím se psát nohama. You can´t stop me!
Do pěti let bych se chtěla začít aktivně účastnit soutěží, abych věděla, jak na tom jsem. Dělá mi problém psát na povel (když to není ve škole a učitelka nemá bič), tak bych to chtěla dopilovat a naučit se psát na to, co se řekne. Pak budu vědět, že jsem se někam pohnula.
Do žurnalistiky se mě pokouší navrtat rodiče, ale nechtěla bych se psaním živit. Když někdo člověk dělat musí, může ho to omrzet a to já nechci. Radši si budu vesele psát vedle nějaké práce, než se mordovat s písmenkama, dodržovat deadliny a ještě si do toho nechat kecat redaktorem. Jo jo, to tak! Tůdle :P.
Na druhou stranu by mi nevadilo překládání textů. Jazyky studovat chci, tak třeba tohle. A tam bych si nemusela vymýšlet a stačilo by vědět, co čtu :).

10. Na poslední otázku ti nechám téměř volnou ruku. Navnaď čtenáře na nějaké své dílo, mnoho velmi dobrých jsme tu nezmínily. Nebo něco zlomového teprve chystáš? Prozraď nám. :)
Navnadit? Tak fajn. Jestli vám nevadí špatné konce (všechno ^^), rádi si počtete o příšerách (Do Podzemí, CheckMate) nebo o lidech, co to nemají v hlavě v pořádku (Ať nekřičí) tak myslím, že by to u mě mohlo fungovat. Pracuji na principu "Konec špatný, všechno dobré", a tak se odráží i moje povídky. Mám určené mantinely, ale rozpadající se mrtvolu vám ráda popíšu. Jakožto fanynka Jacka Rozparovače se jednoho dne chystám rozparádit v jeho první osobě, ale znám se dobře a kdo ví, kdy se tak stane. Ale až se stane, bude to stát za to, jelikož Jacka zkazit nehodlám. A vůbec, když tak se koukněte. Nikdy jsem o sobě neuměla nic říct a jen hloupě melu. Ale aspoň v těch příbězích se chytám.
P.S. pro všechny anime fanoušky: Nečtěte fanfikce... Chtěli byste mě zabít. Díky :)

Ukázka:
Věděl jsem, kde ji najdu. Ráda se napila a tady ve Whitechapel bylo jen pár hospod, kde bych ji mohl hledat. A pokud bych ji nenašel tam, pak už zbývala jedině noclehárna, kde se spodina ulice slézala na noc. Bylo to, jak jsem tušil. V jedné z těch tichých ulic jsem ji potkal. Šla nejistou chůzí, byla opilá. Nic jiného jsem ani nečekal. Měla nový klobouk, mohl jsem si jen domyslet, kolikrát prodala své tělo, aby si ho mohla dovolit.
Upřela na mě zamlžený zrak a usmála se. Poznala mě, přešel jsem k ní a ona se zavěsila na mé rámě. "Ráda tě znovu vidím," řekla mi a já ucítil teskné bodnutí u srdce. Já ji také rád viděl, ale ona to nemyslela vážně. Má krásná Polly.
"Máš nový klobouk," suché konstatování, projela mnou hořkost. Koupil bych jí spoustu takových, kdyby jen opětovala mé city.
"S touhle hučkou vydělám víc," řekla a hlas se jí zhoupl. Napila se dost, aby stěží ovládala jazyk.
"Pojďme," pobídl jsem ji a zabalil ji do svého pláště. Vždycky jsem býval anglický gentleman. Ano, býval jsem. Dnes se vše otočí. Dnes v noci se to musí stát.
"Děkuji," vedl jsem ji. Oparem mlhy, slabě osvětlenými ulicemi, chladnou londýnskou nocí. Její kůže byla tak nádherně teplá a někde pod ní tlouklo rudé srdce. Ale netlouklo pro mě. Ach, Polly.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Matt | E-mail | Web | 3. července 2011 v 19:47 | Reagovat

Ááá Kadet, moje nejvěrnější čtenářka! Možná si od ní něco přečtu (ale nerad čtu z monitoru), nic méně je to dost zajímavá holčina :-)

2 Storycollector | Web | 3. července 2011 v 22:03 | Reagovat

Zajímavá na entou, řekla bych, to jo. Zabrousit na blog přečíst si příručky bych mohla, to jo. JDU NA TO!!! XD

3 Sikar | 4. července 2011 v 9:52 | Reagovat

Tedy, ke Kadet se chodím příjemně pobavit, ovšem tenhle rozhovor mě docela nalákal si přečíst něco z uspořádaných písmenek...

4 Siwa | Web | 4. července 2011 v 13:10 | Reagovat

Kadet znám, její výtvory jsou originální a prostě úžasné. Obdivuji ji za to, co dokáže napsat. Za pět let z ní bude superznámá spisovatelka a bude se moct rovnat Stephenu Kingovi, budou spolu chodit na večeře a napíšou spolu jistě nějakou knihu. :D

5 agrrr | Web | 4. července 2011 v 14:14 | Reagovat

Heleme se Kadet....
Čtu jí ráda... i její povídky jsou nějak prošpikovaný ironickým nadhledem, člověk se příjemně pobaví...
...ale pří ručky jsou bomba!!!!

6 Adiira | Web | 4. července 2011 v 16:39 | Reagovat

Kadet, mám ji ráda. To co říká o svých fanfikcích není pravda. Já jsem zarytá fan Kuramy, ale pokaždé, když si přečtu něco jako ,,Už vidím ten nápis na obchodě- Liška, prodej oblbujícího matroše (vy víte, co tím myslím)" nebo ,,To růžový je liška? Mě spíš připomíná veverku, ale to nechme stranou.", musím se smát. A co teprve když dojde na jiné postavy! A její horory jsou taky skvělé. Mrazí při nich v zádech víc než třeba když si čtete... Já toho moc z téhle tématiky zatím nečetla.

7 Terka | E-mail | Web | 5. července 2011 v 19:12 | Reagovat

Ukázka je opravdu pěkná, určitě si něco přečtu, jinak se přiznávám, že na blog Kadet jsem ještě nikdy nezavítala.

8 Nosferatu Psiren, blahé paměti | E-mail | Web | 6. července 2011 v 23:46 | Reagovat

Kadet je turboš, hlavně přes pitominy :D píše vážně dobře, mám ji ráda, dokonce kvůli tomu skousnu i čtení na monitoru, což moc nemusím...navíc mi daruje Příručku pro upíry, hareruja, konečně budu PŘESNĚ vědět, co NEmám dělat :D Její parodie jsou kozyrvoucí (bohužel mi koule nervou, já koule nemám) a po jejich přečtení se podezřívavě dívám i na zcela banální předměty, jako je třeba lžíce. Po její narozeninové povídce pro mě jsem měla dokonce dojem, že mě snad ten den špehovala nebo co...to je prostě KADET, náš pisálek x)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama