Selenne L. Athi

12. června 2011 v 11:07 | Amy |  Rozhovory z roku 2011
Snivá, živá, píšící studentka neobvyklého gymnázia v Praze s fádním jménem Alžběta Bílková, která se radši toulá ve svých představách a mezi regály knihkupectví a knihovny, než na sportovních hřištích a v sešitech matematiky. Snaží se o konstruktivní kritiku ve svých recenzích a o lidské postavy ve svých příbězích. Miluje literaturu, dějepis a historii obecně, ale nebojí se nových věcí. Nejraději by se stala jednou z šesti žen Jindřicha VIII., prožila nějakou tu slavnou legendu nebo prostě zůstala taková, jaká doposud je. Přátelská, stále tvořivá a nebojácná vyjádřit svůj názor.


1. Jak vypadaly tvé začátky, kdy jsi poprvé začala psát? Co a nebo kdo tě k tomu inspirovalo?
Myslím, že to začalo asi tak dva roky poté, co jsem se naučila pořádně číst. Přitahovaly mě nové a nové příběhy. Nejdřív mi stačily ty zapsané v knihách, ale po čase se mi hlavě začaly rozvíjet pokračování, jenže to mi zase připadalo skoro jako svatokrádež. Prostě jsem cítila, že tohle není můj příběh a nemůžu jen tak zasahovat do příběhu někoho jiného.
Moje vlastní začátky psaní byly dost chatrné, neboť se většinou jednalo o několik knih slátaných v jednu s mými vlastními, dosti ubohými hrdiny, navíc jsem ani jednu z nich nedokázala rozepsat na víc než deset stránek, což mě hrozně rozčilovalo. Pak mi došlo, že ani takhle to nepůjde, že ani tohle není správné řešení. Tak začala moje vlastní procházka trnitou zahradou pisálků, přičemž něco opravdu pořádného a delšího jsem ze sebe vyprodukovala kolem 14. roku svého bytí.

2. Selenne L. Athi… to je velmi zajímavá přezdívka. Prozradila bys nám něco o její historii? Jak vznikla?
Jsi snad první, kdo se mě na tohle zeptal. Jeho vznik je trochu fádní, ale což.
Selenne je hrdinkou (ačkoliv mám pocit, že tam je jako Selena/Seline - opravte mě, jestli se mýlím) filmové série Underworld, což byl vlastně jeden z prvních fantasy filmů, které jsem shlédla. Vím, že ne všichni mají rádi Underworld, ale pro mě je to zkrátka srdcová záležitost, neboť Selenne byla pro mě první pořádnou, samostatnou a neohroženou hrdinkou (nebo spíš to byla moje třináctiletá představa o dokonalé hrdince)
L je vlastně Lissi, což je vlastně připomínka mé úplně první dětské přezdívky, kterou jsem měla (Alžběta = Elizabeth = Liz = Lissi). Je to také jedna z hrdinek dětské knižní série Thomase Breziny (Klukům vstup zakázán, jen pro čarodějnice!). Právě Lissi byla pro mě nejoblíbenější postavou celé série, kterou jsem od dětství hltala. Takže bohužel, milý Harry Pottere, jsi až druhý v žebříčku mých oblíbených čarodějů. Smůla, měl jsi mi pod ruku přijít dřív.
Athi… tohle příjmení je vlastně zkomoleninou jména řecké bohyně moudrosti a války, Athény. Láska ke starověkém Řecku mě doprovází už od prvních roků ve školní lavici, kdy jsme měli číst Petišku :-) Původně mělo celé jméno znít Selenne Lissi Athina, ale to se mi tolik nelíbilo, tak se stal přerod Athény v Athi.
A i když jsem měla dost jiných nápadů na moji oficiální přezdívku, pod kterou bych byla známá na internetu, Selenne L. Athi mi nakonec zůstalo. A upřímně, jsem za to ráda. (Ať žije melancholie dětství)

3. Psaní povídek, kreslení, vyrábění videí… zdá se, že pomalu není nic, co bys neuměla. Kde bereš inspiraci? Potřebuješ si vytvořit nějakou speciální atmosféru (např. poslouchat hudbu), či patříš k těm šťastlivcům, kteří jsou schopní psát za jakýchkoli okolností?
Zdaleka toho neumím tolik, kolik bych toho chtěla umět. Inspirace se pro mě nachází na mnoha různých místech.
U povídek je to můj každodenní život. Ať už jde o text písně, o film či knihu… Tohle všechno na mě doráží všude, kam jdu. Častokrát se mi stává, že když jdu po ulici, tak přemýšlím nad tím, co dělají ostatní lidé kolem mě. Jestli támhle ta paní má syna, či proč ten kluk běží, případně i za kým… Snažím se i pozorovat různé emoce - vztek, radost, smutek, to všechno mi dává inspiraci pro psaní. Každý má svůj příběh a někteří ho nemusí ani vyprávět, protože on mluví za ně.
Ke kreslení mě přiměje prohlížení obrázků na internetu od různých autorů a tichá závist, která mě doslova přinutí k nějaké činnosti. Výsledek sice není takový, jaký bych si opravdu přála, ale pro tu danou chvilku mi stačí a moje výtvarné řádění si může zas na několik týdnů odpočinout.
Videa, která vyrábím, mi zase pomáhají zabít trochu čas a zároveň vystihnout atmosféru filmu/seriálu a scén, které dávám za pomocí hudebního doprovodu dohromady. Tady se samozřejmě inspiruji na YouTube, kde je mnoho jiných a lepších tvůrců videí (tzv. vidders), ale už jen to, že patříte do jejich komunity, čtete si komentáře od nadšených sledujících či si dopisujete o dané scéně s někým, kdo je na druhém konci světa, je nesmírně oživující a nutí vás to k další činnosti a zlepšování.
Bohužel, nejsem takový šťastlivec, že bych dokázala psát za jakýkoliv okolností. Předně, musím mít nějaký určitý klid. Nejlépe se mi nejspíš píše v mém pokoji, kde si prostě zavřu dveře a odříznu se od světa venku. Dalším důležitým pilířem v mé tvorbě je skutečně hudba. Navykla jsem si zapínat iTunes ihned společně s Wordem, a ačkoliv se mi daná písnička nemusí přesně vztahovat k tomu, o čem píšu, lépe se mi na to díky hudebnímu křoví soustředí. A když na něčem pracuji hodně dlouho, vytvářím si seznamy skladeb, které pak u dané povídky, scény či postavy poslouchám, protože mi pomáhá dotvářet celkovou atmosféru.

4. Na tvém blogu najdeme i vícedílnou interaktivní povídku Věčný. Jaké to je psát pokračování podle toho, co zvolí čtenáři? Chystáš se do budoucna uveřejnit další dílo založené na stejném principu?
Je to docela zajímavá zkušenost a stojí to za to. Člověk se pak víc zamýšlí nad tím, jak by to v případě té a té možnosti pokračovalo. Je to něco podobného, jako když si vybíráte, zda si v dáte jahodovou, čokoládovou nebo vanilkovou zmrzlinu. Víte, že byste si dali nejraději všechny, ale vybrat si musíte jen jednu. Tak to vidí jak autor, tak čtenář, alespoň podle mých vlastních zkušeností.
S další interaktivní povídkou se prozatím zabývat nebudu, ale určitě jsem ji nepsala naposled.

5. V současné době si u tebe můžeme přečíst upoutávky z připravovaného příběhu Darkran. Prozradila bys nám o jeho ději a hlavních hrdinech něco víc?
Darkran je zemí starých bohů, přísných tradic a různorodých národů.
Do děje se dostáváme ve chvíli, kdy se knížecí dcera Alanisaera, hnána povinností a láskou ke své rodině, snaží vypátrat důvod smrti svých bližních. Na její cestě se jí stává průvodcem Connias Maynet, jeden z posledních přeživších kdysi mocné rasy Athréjanů. Společně rozplétají prastará proroctví, která mohou rozhodnout jak nad osudem celého Darkranu, tak nad jejich osobními životy.
Ve stejnou dobu, v královském paláci Inare je princ Tyrin vyslán svým otcem na nebezpečnou cestu, zatímco jeho přítelkyně z dětství a králova schovanka Myrael se dostává do zajetí vlivu krále Darotha, který má s dívkou své vlastní plány.
Tolik bych řekla k ději.
A postavy?
Alanisaera, ačkoliv na to příliš nevypadá a občas se i podle toho chová, si prošla neskutečnými věcmi. Je to takový prototyp člověka, s kterým se osud prostě nemaže a dává mu jednu ránu za druhou. A chudák Alanis (ta holka mě už musí nenávidět, ale já jí prostě miluju) si každou ránu vypije hořce až do dna. Díky tomu se z ní ale stává docela silná osobnost, která si dokáže vydobýt respekt a být pravou dcerou svého otce.
Druhá hrdinka mého příběhu je Myrael, naivní a trochu rozmazlená, přesto se vždycky snaží udělat to nejlepší. Už od dětství se zoufale snaží někam patřit a to jí nakonec tak změní, že se celý Darkran otřese v základech.
Connias Maynet, zkráceně Conn. Je tichý, naprosto dokonale klidný (což autorku i Alanis dost dohání k šílenství) a vždy si stojí za svým rozhodnutí. Nikdy se nebojí přijímat jakékoliv následky, třebaže pro něj znamenají jistou smrt. Ne, Conn je Athréjan, jeden z posledních, pro jejichž rasu platila sic přísná, přesto hodně čestná a takřka rytířská pravidla společnosti. Občas to vypadá, že se jeho netečnost přehupuje do naprosté bezcitnosti, ale opak je pravdou. Prosazuje heslo: "Když nejsem klidný, vkládám do věcí příliš emocí. Když vkládám do věcí příliš emocí, dělám chyby. Smrtelné chyby."
Princ Tyrin - upřímně, původní plán byla Tyrinova smrt někdy v páté kapitole, jenže mi tohle princátko zničehonic strašně přirostlo k srdci. Tyrin se snaží dělat svému jménu co největší čest, snaží se dokázat všem, že není tak neschopný, jak to o něm prohlašuje jeho otec. A i on dělá chyby. Často dost pořádné chyby, i přesto se z něj postupem příběhu stává pro mě tak silná osobnost, že ho klidně budu bránit zuby nehty, aby zůstal naživu.
Zbývají už jen dva hrdinové, které jsem doposud ani v ukázkách nepředstavila - Ravenna a Soren. Ravenna je mladá komediantka a herečka, trochu cynická, ostře ironická a bohužel až příliš, krutě upřímná. Dokáže si naprosto nevázaně užívat života. Tahle holka vám zlomí srdce, rozdupne ho a ještě se vám vysměje. Ale i ona má své dost citlivou a ožehavou slabost, kterou nerada ukazuje.
A jako poslední, milý Soren - naprostý pohodář, občas flákač, bere svůj život tak, jak leží a běží. A co taky dělat jiného, když s každým dalším dnem pomalu a bolestivě ztrácíte jedinou věc, na které vám skutečně záleží?
Doufám, že jsem ukojila aspoň něčí zvědavost. Nebojte, je toho mnohem, mnohem víc.

6. Čerpáš při tvoření povídek ze svého okolí? Jsou tvé postavy podobné reálným lidem, které znáš, či dokonce tobě samotné?
Jak už jsem říkala, je to spíš tím, že pozoruju, nikoliv opisuju. Snažím se pořádně dívat, vidět různorodé projevy emocí, jak u známých, tak i u náhodných kolemjdoucích. Ne vždycky se mi to bohužel povede, ale v konečné verzi úprav mám pocit, že jsem udělala velký kus práce a že to třeba i ocení čtenář.
Nemyslím si, že moje postavy jsou někomu podobné, ne, spíše jsou podobné samy sobě. Bohužel, občas do nich vkládám příliš vlastních názorů, což nedává moc prostoru názorům jiným, které by mému příběhu daly patřičnou hloubku. V duchu se modlím, abych nenapsala žádnou postavu, která by mi byla podobná, spíš beru ze sebe jen malé střípky a po skromných dávkách je dávám každé z jednotlivých postav. Takže ať už je Sally z Pilířů Mezizemí, či Kasilie ze Zeměkraje, nebo Darkranská Alanis, Myrael či Ravenna, každá z nich má část mé samé, ale celkově si nejsem podobná ani s jednou z nich.

7. Máš nějaký žánr, kterému by ses chtěla v budoucnu věnovat? Nebo zůstaneš věrná fantasy?
Kdybych měla zabrousit do jiných vod, neváhala bych ani na chvíli nad historickým románem. Na druhou stranu bych se příliš bála, že by fikce převážila fakta a to by se mě, jako autorce, a myslím ani mým čtenářům nelíbilo. Ráda bych zůstala věrná fantasy, přičemž bych chtěla okusit jeho subžánry. Už skoro dva roky se chystám na jednu městskou fantasy, ale pořád se nemůžu vyhrabat z high fantasy. Takže doufám, že až dokončím celý Darkran, tak budu mít dost zkušeností, že seberu odvahu a napíšu jeden městský kousek.

8. Jaký svůj příběh považuješ za nejlepší?
Nemůžu říct, jaký z mých příběhů je nejlepší. Každý je pro mě něčím novým, zkušeností, zážitkem, vzpomínkou na mé určité období života. Pilíře Mezizemí je pro mě o první lásce, Zeměkraj je zas o pravém přátelství, Věčný pro změnu o touze sdílet s někým silné, celoživotní pouto…(a taky tak trochu náplast na konec jednoho skvělého seriálového vztahu, který pro mě dost znamenal - trochu divné, já vím). Darkran je pro mě ještě novým a tak přesně nevím, co pro mě bude znamenat. Avšak s dalším a dalším psaním tohoto spletitého příběhu mám pocit, že ze sebe konečně dostávám to, co jsem vždycky chtěla. Takže prozatím, Darkran v mé příčce vede.

9. Tvůj blog obsahuje velké množství recenzí na filmy, seriály a především knihy. Jací jsou tví oblíbení autoři? Máš mezi nimi nějaký vzor, který ti vždy dodá chuť do psaní a jemuž by ses chtěla vyrovnat?
Je mi jasné, že velikánům v tomto oboru se těžko vyrovnává. Mám ráda knihy Neila Gaimana, to je hodně vysoká liga. V poslední době se samozřejmě můj drobnohled zaměřil i na G. R. R. Martina, jehož Hry o trůny budu ještě dlouho těžko rozdýchávat (upřímně, jak někdo může napsat něco tak skvělého?). Krom těchto dvou, knihy pána Tolkiena, Terryho Goodkinda a jeho svět Meče pravdy, klasické romány Jane Austenové a sester Brönteových, a abych nekřivdila i domácí a slovenské fantasy scéně, tak Juraje Červenáka, Podmořský svět Terezy Matouškové, Petru Neomillnerovou a Pavla Renčína. Těžko si mezi nimi můžu vybrat vzor, protože každý píše svým originálním stylem a na každém se mi líbí něco jiného. Takže, těžko posoudit.

10. Na blogu jsi kromě jiného publikovala i seriál radící začínajícím pisálkům. Kdybys měla zvolit jednu nejdůležitější radu, takovou, kterou by podle tvého názoru měl znát každý, jaká by to byla?
Těch rad je tolik, že to nejde shrnout do jedné jediné. Ale každý by měl vědět, že píle, vytrvalost a nemít strach přijít s novými, neotřelými nápady vždycky přináší ovoce. Jasně, někdy je to únavné, někdy si rveme vlasy byť nad jedinou větou, kterou jsme ze sebe dokázali dostat během dvou hodin přemýšlení a zírání do obrazovky, ale ten pocit sebeuspokojení a radosti z toho, co děláte, za tohle všechno rozhodně stojí.

11. Pomalu se blížíme ke konci. Jaké jsou tvé literární cíle? Je tvým snem vydat vlastní román nebo se spokojíš s pouhým zveřejňováním na blogu?
Ráda bych zkusila vydat celý Darkran knižně. Možná proto se nad ním lopotím téměř rok a mám teprve půlku první knihy za sebou. Je to pořádná dřina, ale vzhledem k tomu, že mám stálý přísun nápadů, že je téměř nezvládám zpracovávat, stále mě to baví. Při troše štěstí bych ho na podzim tohoto roku měla mít hotový (tedy i s korekturou) a uzpůsobený k vydání. Uvidíme, jak se to vyvrbí.
Pokud kromě Darkranu začnu něco psát, nejspíš to bude jen nějaká malá, drobná povídka, kterou ráda zveřejním na blogu. Upřímně, jednotlivé povídky mi příliš nesedí na psaní, já jsem bohužel maniak táhlých vyprávění a dlouhých příběhů, takže je dost možné, že když se setkáte s mými hrdiny jednou v povídce, možná je i potkáte v budoucím románu.

12. Poslední otázka. Proč si myslíš, že čtenáři měli zavítat právě na tvůj blog? Co od něj mohou očekávat?
Od Hidden Stories? Hlavně knižní a filmové recenze, fantasy povídky, články o zajímavých věcech, událostech a lidech, nějaké ty rady pro začínající spisovatele, hudební videa… Myslím, že každý si u mě může najít svůj skrytý příběh jen pro sebe.


Ukázka (Darkran):
"Co to děláš?" zatřásl s ním prudce Daroth. Tyrin se rozplakal. "Kde je maminka?"
"Maminka už není," odpověděl mu král.
"Já chci…"
"Buď zticha," zavrčel ledově jeho otec a uhodil ho. Tyrin zavrávoral a spadl na chladnou zem. Tam se rozplakal. Přes mlhavou oponu slz viděl, jak jeho otec beze slova odchází.
Ohlédl se na muže, kteří nesli tělo jeho matky. Všiml si, jak její ruka byla stočena v podivném úhlu. Tam, kde látky obalovaly její rameno viděl zaschnuté skvrny. Skvrny krve.
"Maminko," vykřikl. Vyškrábal se na nohy a rozběhl se za nimi. Chytil se její ruky a prudce zatáhl. Prsten s cinkotem dopadl na zem. Tyrin zavrávoral, jak proti sobě neucítil žádný odpor, přesto však matčinu ruku nepouštěl. Pak už jen viděl maso. Maso a červy.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tereza Matoušková | E-mail | Web | 12. června 2011 v 11:36 | Reagovat

:-)

2 Amy | Web | 12. června 2011 v 23:09 | Reagovat

Díky za uveřejnění. Selenne je sympatická slečna a dělat rozhovor s ní mi bylo ctí :-) Akorát jsem chtěla požádat, jestli by nešlo článek zařadit do rubriky Fantasy, jak autorka sama požádala.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama