Martin Maniaque

18. června 2011 v 12:48 | Amy |  Rozhovory z roku 2011
Člověk, který musí projít pod stádem hořících žiraf. Persistence paměti, květiny ve vousech, tvrdím, že v nosorožčím polibku se skrývá neobjevená krása. Najdete tisíc lidí, kteří se mi budou podobat ve všech ohledech. Ale naleznete taky jiný tisíc lidí, který se mnou nebude mít společného vůbec nic. Posedlost, nevyrovnanost, zvláštnost - slova mne definující.



1. Co tě přimělo k tomu, že sis založil blog, na němž zveřejňuješ svoji tvorbu? Jak vznikla tvá přezdívka: Martin Maniaque?
Jak už to tak bývá, člověk zatouží po tom, aby jeho díla ocenil i někdo jiný než jen on sám. Chtěl jsem znát názory ostatních lidí. Zajímalo mě, jestli to, co píšu je použitelné, nebo zda se jedná o pouhé nahromadění keců. A má přezdívka? Pseudonym jsem zvolil kvůli svému názoru, že člověk s netradičním a zvláštním jménem se lépe pamatuje a má tak větší šanci se prosadit. Martin je mé skutečné jméno. Svět je šílený, a aby v něm člověk přežil, musí být šílenější než ostatní, proto Maniaque. Francouzsky psané je to proto, že mám rád francouzštinu (čtyři roky studia na gymnáziu) a navíc to numerologicky koresponduje s mým narozením.

2. Tvá psaná tvorba se skládá z jednodílných povídek a básní. Plánuješ v budoucnu vytvořit i rozsáhlejší příběh?
Ano, mám rozpracovaný steampunkový román, který se bude vznášet v atmosféře ne nepodobné Orwellovu 1984 a také trilogii o Atlantidě, která bude dílem morbidním a násilným, s odkazy na historii, Hitlerovu okultní činnost a další věci.

3. V tvých dílech se často vyskytuje špetka nadpřirozena či hororu (za všechny jmenujme např. kratší povídku Gabriel). Naopak v básni New Model jsi trefně vyjádřil krutou realitu modelingu. Co tě víc přitahuje: psaní děl věnujících se nadpřirozenu nebo naopak těch, v nichž jakékoliv podivné jevy a postavy nenajdeš?
Miluji nadpřirozenou tématiku a také patologické jevy společnosti. Takže se stává, že se někde místo ďábelské entity objeví feťáci nebo šlapky. V mých dílech ale prostě musí být něco špatného, černého. Nemůžu si pomoci, ale psát věci optimistického ražení opravdu neumím.

4. Jaké jsou tvé literární cíle?
Vydat něco z mé budoucí tvorby knižně. Nebudu tvrdit, že bych se nechtěl stát slavným autorem bestsellerů, ale jsem realista, na to nemám. Každopádně by mi nevadilo získat si v povědomí lidí jméno.

5. Vznikají tvé povídky spontánně, nebo máš celý příběh do detailu promyšlený, ještě než vůbec začneš psát?
To nejde jednoznačně říct. Jednou je to tak a podruhé zase jinak. Je ale pravda, že jakýsi nápad mám dopředu vždycky. Nápady ke mně totiž přichází každý večer ve vaně. Nevím proč nebo jak, ale je to realita. Takže skoro vždy mám o čem psát, nad čím přemýšlet.

6. Na blogu zveřejňuješ i básně. Kde bereš inspiraci k tomu, abys byl schopen vytvořit dobré veršované dílo?
Mé básně vznikají v závislosti na poslouchané hudbě. Ovlivňuje mě text i celkové pojetí písně. Marilyn Manson je dokonalý. I výše zmíněná báseň New Model vznikla díky jeho hudbě. Díky hudbě se naladím na tu správnou vlnu, potom ovšem potřebuji naprosté ticho. Slova a věty ke mně přichází samy.

7. Máš ve světě spisovatelů nějaký vzor, někoho, komu by ses chtěl vyrovnat? Které knihy tě ovlivnily nejvíce?
Mým největším inspirátorem je Stephen King, jehož román Pytel Kostí dal jméno mému blogu. Velmi mě ovlivnila tvorba H. P. Lovecrafta, mistra hororu. A (post)apokalyptické světy Johna Wyndhama jsou prostě dokonalé. Tito tři spisovatelé jsou ti, kterým bych se chtěl podobat, ne-li vyrovnat.

8. Pamatuješ si ještě na své první originální dílo? Kdy jsi začal psát?
Moje první dílo jsem napsal už ve dvanácti letech se svým bratrancem - dobrodružný román ve stylu Správné Pětky. A když se na to dívám zpětně, těch celých devět kapitol vůbec nevypadá špatně. A když to navíc porovnám se svým bratrem, který není skoro v patnácti letech schopný napsat souvislý odstavec, jsem na sebe pyšný.

9. Kromě psaní se věnuješ i Poi. To je poměrně neobvyklý koníček. Prozradil bys těm, co neznají podrobnosti, a co přesně se jedná a co tě k této činnosti dovedlo?
Poi je vlastně forma žonglování, která má původ na Novém Zélandu. Poi má mnoho variant, ať už s ohněm nebo bez něj. Používám ale i další žonglérské hračky, jako tyč, flowerstick nebo míčky. Sport jako takový v oblibě moc nemám, žonglování mi však poskytuje plné vyžití. Na Poi jsem narazil na Youtube a začal jsem se o to zajímat více.

10. Poslední otázka. Proč si myslíš, že by čtenáři měli zavítat právě na tvůj blog? Komu bys své povídky a básně doporučil?
Svoje povídky a básně bych doporučil lidem, kteří nevěří ve šťastné konce a kterým nevadí, že žádný hrdina nepřežije do dalšího příběhu. Bylo mi to mnohokrát vyčítáno, ale tohle jsem prostě já. Čtenáři musí počítat s tím, že vysoká úmrtnost se v nejbližší době snižovat nebude!

Ukázka (Gabriel):
Byl právě večer jedenáctého listopadu - svátek Martina a Den válečných veteránů. Gabriel měl na sobě vojenskou uniformu a zbraň s bajonetem. Poručil svým kostem a ty se pohnuly. Ze začátku to bylo velmi obtížné, neboť se pohyboval naposledy před nějakými pětatřiceti lety. Udělal pár kroků, zkontroloval motoriku, a když byl připraven, otevřel vchodové dveře a vyrazil nahoru.
Svoji první oběť našel v obýváku. Mladík seděl v křesle a cpal do sebe "lysoně". Jakmile spatřil Gabriela, jen pootevřel ústa. Z levého koutku mu začala po tváři stékat slina. Bajonet ho podřízl od ucha k uchu a vytvořil mu tak pod bradou ještě jeden, hezčí, úsměv. I kamarád toho individua byl značně zhoubovaný. Měl však ještě dost sil dát se na útěk. Leč, nebylo mu to nic platné. Bajonet zasvištěl vzduchem a docela slušně mu rozpáral břicho.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Terka | E-mail | Web | 19. června 2011 v 19:17 | Reagovat

Super rozhovor, ukázku z díla jsem doslova zhltla, určitě si tu povídku přečtu celou :)

2 KadetJaina | Web | 19. června 2011 v 21:22 | Reagovat

Až bude čas, tak si povídky určitě projdu :) Horory jsou něco pro mě a ukázka se mi líbila.

3 Raziel_cz | E-mail | Web | 19. června 2011 v 21:51 | Reagovat

Mě tedy Maniaque též zaujal, což se moc často nestává. Rád kouknu na jeho blog.

4 Tereza Matoušková | E-mail | Web | 20. června 2011 v 18:21 | Reagovat

Martin je dost dobrý, myslím, že jsem jeho povídku umístila i do nějakého svého výběru, protože jsem ji, jak už tu bylo řečeno, vyloženě zhltla. :-) Každopádně patří mezi ty lepší. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama