Illian

8. června 2011 v 9:10 | Amy |  Rozhovory z roku 2011
Jsem šílená a prcek k tomu. Přiznávám to bez okolků, ale jsem na to hrdá. Moje uzavřená povaha, ale hlavně pocity, se odráží v tom, co píšu. Mám pocit, že je pro mě psaní něčím, jako je dýchaní pro ostatní. Něco, co potřebuji k životu a bez čeho bych byla mrtvá. Jen tělo bez duše. Své sny, fantazie a naděje vtisknu do příběhů a tím doopravdy žiji. No a co, že jsem závislá na kafi a nemám ráda doteky ostatních lidí. Mám tolik světů, kolik si jen stvořím, tolik přátel, kolik jich nechám narodit. A to mi stačí… Sice jsou mé příběhy občas depresivní nebo přespříliš romantické, ale to hlavní, co chci, aby se v nich odráželo, je vůle k životu.



1. Co tě vedlo k tomu, že sis založila blog a začala na něm zveřejňovat svou tvorbu?
Myslím, že jsem si tehdy připadala sama. Jako malá kapka uprostřed širého oceánu, a tak jsem chtěla někam zapadnout. Sdělit, co si myslím a jak se cítím. Východiskem bylo napsat to do povídky. Tam jsem se mohla doslova "vyřádit". :)

2. Jak vznikla tvá internetová přezdívka - Illian?
Tak to si už moje děravá paměť asi nevybaví. Mám neblahé tušení, že jsem tak dlouho komolila nějaké jméno, až z toho vzniklo tohle. A teď jsem asi zklamala všechny, co si mysleli, že to má hlubší význam :)

3. Někteří autoři začínají psaním originálních povídek, jiní se nejprve vyřádí na fanfiction, než začnou zkoušet něco svého. Ty patříš do druhé kategorie. První uveřejněnou povídkou na tvém blogu je fanfiction na Harryho Pottera s názvem "Modrá", jejíž hlavní hrdinkou je tvá vlastní postava Elea. Jedná se o tvé nejstarší psané dílo (školní slohové a jiné práce nepočítaje)? Jak na něj a fanfiction obecně nahlížíš s odstupem času nyní?
A jé…na Modrou se snažím raději zapomenout. Ne proto, že by to bylo fanfiction, ale spíš proto, jak je napsaná (strašně se za ni stydím). Ovšem fanfiction mám ráda. Pořád ho ještě čtu a dokonce i píšu. Přijde mi to jako zábava a rozhodně to je kousek mě samotné. Bez téhle části bych to nebyla já :) Jen musím podotknout, že v poslední době jsem se vrhla i na HP-Slash. Nemůžu si pomoct, ale takový Severus mi přijde jako jeden z nejzajímavějších charakterů moderní literatury.

4. Velká část tvých děl obsahuje fantasy stvoření - anděly, démony, elfy, upíry… Co tě na nich tak fascinuje? Přijde ti psaní o magických stvořeních zajímavější nežli zabývání se realitou?
Tohle je opravdu těžká otázka. Většinou působím jako suchopárný realista, ale občas se prostě neubráním snění o světech, kde jsou tato stvoření reálná. Je to prostě… fascinující. Jen upíry v poslední době moc "nemusím". Pro mě byl vždycky tím pravým Dracula od Brama Stokera. Ale zmínila jsi anděly… no, tak ti jsou mojí "srdeční záležitostí". Víc by to asi osvětlil jeden můj starší článek: Gabriel - a ano, dávám sem odkaz, protože to neumím jednodušeji shrnout, omlouvám se…

5. Kromě povídek píšeš i básně. Kde bereš inspiraci? Hraješ si ráda se slovy, nebo básně bereš čistě jako "oddech" mezi delšími literárními díly?
Básně pro mě oddech asi nikdy nebyly. Většinou mám prostě takový pocit, nutkání, a pak, jakoby se psaly samy a já byla jenom pozorovatel. Asi to bude tím, že je píšu, když se cítím opravdu špatně nebo smutně nebo… nevím, mimo? Jde o to, že ty mé básničky toho o mně říkají asi víc než cokoliv jiného. Vždy přemýšlím, jestli ji vůbec zveřejnit na blogu.

6. Tvá psaná tvorba zahrnuje úctyhodné množství povídek, ať už jednodílných či vícedílných. Prozradila bys nám, jak při jejich tvoření postupuješ? Píšeš povídku s tím, že znáš její zakončení a nebo děj vymýšlíš takřka "za pochodu"?
(Pokuste si představit, že se pobaveně usmívám :D) Takže, jak postupuji? Nuže dobrá. Začíná to emocí. Zvláštní, já vím, ale prostě dostanu takový impuls. Je to skoro jako rána elektrickým proudem a mám pocit, že to ani nejde rozumně popsat. Pak si sednu ke klávesnici a ruce se mi rozeběhnou po těch malých tlačítkách, jakoby věděly, co chtějí napsat. Občas to vím dopředu i já, ale to nebývá často. Maximálně u těch delších. Ty se snažím i plánovat… no, snažím :D Je to trochu jako kontrast k mému reálnému životu. Tam se snažím vše plánovat. Ve světě povídek ne. Protože povídky a postavy, ty si žijí vlastním životem.

7. Kreslíš, píšeš básně, povídky… Kde bereš inspiraci? Posloucháš například při vytváření svých děl hudbu, a nebo jsi schopná psát prakticky kdekoliv a kdykoliv?
Hudbu poslouchám často. Je to něco, co mě dokáže uklidnit. Problém je v tom, že jako hudbu jsem schopná brát i typický městský ruch nebo hučení vichřice. Třeba i pohled na zčernalou oblohu je pro mě něčím jako hudbou. Jen ji prostě musím vnímat.
S inspirací je to horší. Nemůžu ji ovlivnit. Chodí si ke mně, jak se jí zlíbí, ale když už přijde, je to jako by mě mlátila po hlavě těžkou knihou :)

8. Každý pisálek má někdy období, kdy mu psát nejde, ať se snaží sebevíc… Zastihla tě již někdy ona nechvalně známá spisovatelská krize? Pokud ano, jak ses s ní vypořádala? Co je pro tebe při psaní nejtěžší?
Ó ano. Stará známá. Naštěstí nikdy nepobyla dlouho a to proto, že se něco v mém životě změnilo, zlomilo… jakoby explodovalo. Zmínila jsem se, že to začíná emocí a právě to je ono. Začnu se cítit "pod psa" a psaní pak jde samo. :)

9. Jací jsou tví oblíbení spisovatelé?
Všichni by se sem chudáci nevešli, ale přece jenom některé zmíním. Takový James Rollins, dvojice Preston a Child nebo Jefferson a Bass, to jsou chlapíci, bez kterých si neumím představit život. Pak z těch, co jsou "už po smrti" - jak říká náš profesor češtiny - určitě E. A. Poe nebo Shakespeare, protože tihle dva mne doprovází od dětství. A byla bych to strašně zlá holčička, kdybych nezmínila P. J. Tracy a Kathy Reichs (ano, přesně ta co má na svědomí knižní předlohu ke Sběratelům kostí). No a tady raději skončím, i když mě ostatní asi ukamenují…

10. Jaké jsou tvé literární cíle do budoucna? Patří mezi tvé sny vydání vlastní knihy, a nebo ti ke štěstí stačí zveřejňování děl na blogu?
Kdo kdy nesnil, že vydá vlastní knihu? Já o tom určitě snila a někde v duchu sním pořád, ale raději to nechávám volně plynout. Myslím, že až přijde ten správný čas, tak se rozhodnu.

11. Poslední otázka. Zeptám se tě, proč právě na tvůj blog by měl čtenář zavítat? Koho myslíš, že by tvé texty mohly oslovit?
Nejtěžší otázka na konec, že? :) Koho by mohly oslovit? Možná ztracené duše, možná obyčejné lidi. Snažím se prostě do těch svých řádků vtisknout něco ze sebe a předat to dál. Takže komukoliv kdo je ochoten naslouchat. Komukoliv kdo je ochoten si přečíst příběh a hledat něco pod jeho slupkou. Komukoliv, kdo je prostě snílek jako já. Možná i trochu blázínek :)

Ukázka:

Lotos

Extáze. Štěstí. Závrať. Tohle všechno! Tohle vše ji naprosto uchvacovala. Cítila vzduch. Cítila vítr pohrávající si s jejími kadeřemi. Cítila jak jí bije srdce. Cítila všechno. Měla rozšířené zorničky a oči dokořán otevřené. Ve všech významech toho slova. Byla by je zavřela, ale štěstím téměř plakala. Byla to prostě a jednoduše krása. Krása života. Krása toho, co si myslela, že ztratila. Mohla dýchat. Mohla rozpřáhnout ruce a obejmout kohokoliv a cokoliv chtěla. Mohla se rozeběhnout skrz širou zasněženou pláň. Mohla se smát, plakat. Mohla chytat ledové sněhové vločky do zkřehlých dlaní. Rozesmála se a roztočila se dokola. Barvy se míhaly kolem ní a slily se do široké palety barev. Barev života.
Tak moc jí to chybělo. Nemoci se nadechnout. Nemoci cítit i ty sebemenší záchvěvy a pocity svého těla. Sebemenší poryv větru.
Rozpřáhla ruce a dopadla nazad do sněhové závěje. Byla přehlcená pocity. Nemohla se nadechnout štěstím. Štěstím, svobodou. Zakřičela. Ledově bílá prázdnota kolem ní jí však neodpověděla. Stromy něžně šuměly, když se do nich opřel chladný vítr a sněhové vločky halily všechno do nejjemnějších bílých peřin, jaké kdy spatřila.
"Ano! Ano!" zoufale se rozesmála. Tolik jí to chybělo. Tolik, že jí pukalo srdce. Srdce, které vlastně ani neměla. Tehdy. Tehdy jej neměla. Teď? Přiložila si ruku na hruď a cítila jak tepe. Cítila krev proudící jí žilami a všechnu tu nepřebernou energii. Jaký to byl rozdíl. Jaká to byla změna. Oproti té spalující bolesti. Dřív nebyla ničím. Nebyla nikým. Nebyla člověkem. Cítila jen bolest. Samotu.
"HEJ?!" vyhrkl kdosi a ona sebou překvapeně trhla. Posadila se ve sněhu a upřela své oči k postavě zachumlané až po krk huňatým kabátem. Naklonila hlavu na stranu a roztáhla rty do širokého úsměvu.
"Co tu děláš? Tohle je soukromý pozemek!" zlostně odsekávala postava a pomalu k ní mířila. Pak se ale poplašeně zastavila.
"Kdo sakra jsi?"
Znovu se usmála a zvedla se ze země. Mladík před ní se sotva zmohl na další slovo, ale ona mu hrdě podala ruku, jako by ho snad zdravila. Zareagoval zcela instinktivně. Ruku uchopil a lehce s ní potřásl. Úsměv se jí snad ještě rozšířil a když ji pustil, rychle se kolem něj rozeběhla.
Sledoval ji se zatajeným dechem. Co se to děje? Proč má ta dívka na sobě jenom bílé lehké šaty a přesto to vypadá, že jí není zima? Když kolem něj utíkala, všiml si dokonce, že nemá boty.
"No tak!" vyhrkla najednou podivným hlasem. Zněl jako z jiného světa, ale přesto... Její energie, úsměv, radost z něčeho co nedokázal rozpoznat, byly tak nakažlivé.
Netušil proč, ale rozeběhl se za ní.
"Proč vlastně utíkáš?"
"Protože můžu!"

A pokud by chtěl někdo pokračování tak zde: Lotos :)
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Amy | Web | 8. června 2011 v 9:51 | Reagovat

Díky za uveřejnění, Miselle :-) Jen jsem se chtěla zeptat, zdali bys nemohla rozdělit odstavce u prvních čtyř otázek, jako je tomu u ostatních. Takhle namačkané na sobě to totiž nevypadá moc přehledně :-)

2 Tereza Matoušková | E-mail | Web | 8. června 2011 v 15:01 | Reagovat

Severus Snape je jedním z nejlepších charakterů v moderní literatuře, a proto ho budu prznit ve slashi.

Omlouvám se autorce, ale po této pecce u v třetí odpovědi si musím dát pauzu na vydýchání. Myslím si, že sexualita je nedílnou součástí charakteru hrdiny. Nezpochybnitelně. Změnou sexuální orientace, měním charakter. Pokud ho měním, nejsem s ním jako epigon spokojená a mám k němu výhrady. Pokud s ním nejsem spokojená, nechápu, proč ho nazývám nejlepším. Tohle jde prostě mimo mě.

3 nel-ly | Web | 8. června 2011 v 17:04 | Reagovat

No, to je to proč, i když slash někdy píšu, tak většinu nerozdejchám... nemůžu si pomoc, ať je využívanej Malfoyem, Vodemortem nebo tak, ale nchte mu jeho LIly :D
Jinak jsem ale četla pár jednorázovek z originální tvorba a velká poklona Illian :)

4 Illian | 10. června 2011 v 18:40 | Reagovat

[2]: Omlouvám se, asi jsem se nevyjádřila přesně. Nechci Severuse „prznit ve slashi“, to opravdu ne a FF nepíšu proto, že bych s postavami nebyla spokojená. Řekla bych, že spíše vytvářím něco jako...paralelní realitu, nebo něco na ten způsob. Opravdu jsem tím nechtěla někoho urazit! To vážně ne...

[3]:Och, děkuji. Četla jsem pár tvých povídek a tak je to pro mě pocta, že se ti aspoň něco od mé maličkosti líbilo :)

5 Berenika | E-mail | Web | 16. června 2011 v 16:17 | Reagovat

Já už se k rozhovoru vyjádřila. Mě se prostě líbí tvůj styl psaní, blog, naše společná povídka, e-maily. Co se týče Severuse, tak si nemůžu pomoct. Ve tvých povídkách je to vždycky ono. A s Lily... Hmm... Tak na to jsem si u Ztracené odvykla :-D Božínku, když jsme psali první díly... Jsem ráda, že můžu psát společně s tak skvělou spisovatelkou.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama