Sikar

1. května 2011 v 10:50 | Temnářka |  Rozhovory z roku 2011

Žánry:
sci-fi, fantasy, vojenské, humor, psycho, futurologické vize, absurdita, vše v různých kombinacích

Příznivec klasické hard SF, jenž ale zatím veřejně ukazuje pouze (většinou humornou) fantasy. Vyhrál první místo v literární soutěži na téma fantasy u Zoner Pressu, poté byl osloven redakci internetového magazínu MFantasy, kam vkládá průměrně povídku měsíčně (pod občanským jménem leraK laželoD - pozpátku kvůli nedohledatelnosti). Na blogu nepublikuje nic, co sám bere seriózně, pouze odkazuje na MFantasy. Můžete tam ale nalézt jeho antiliteraturu zvanou "pikošky", psanou v šerých hlubinách hrůzného dávnověku.
Jako svůj hlavní žánr bere sci-fi, nejčastěji tvrdou, vojenskou nebo bez děje, pouze například nastiňující vědecký problém. Sci-fi a fantasy propojuje v jedné dlouhé sérii, o níž doufá, že by jednou mohla vyjít, přičemž to už teď vidí na takových osm svazků novel/románů a povídkových sborníků. Kromě toho má i mraky samostatných prací, ať již povídek nebo novel.
Zásadní pravidla jeho psaní - pobavit a za každou cenu se vyhnout patosu, klišé a dalším zvěrstvům. Je alergický na posedlost magií, přírodními bytostmi, nabubřelou epiku a rádoby mystické žvásty o ničem. Jak o tom slyší, spustí literární bombardování z oběžné dráhy.


1. Nedávno jsi úspěšně infiltroval Klub Snílků. Strhla se kolem toho zajímavá diskuze, jestli jsi "snílek", nebo ne. Mnozí se pozastavovali nad netradičním vzhledem tvého blogu, jiní tě žertem nazvali "noční můrou". Ty sám o sobě vlastně tvrdíš, že žádným snílkem v pravém slova smyslu nejsi. Jenomže ona samotná definice slova snílek je obtížná. Někdo si představí nepraktického idealistu, pro jiného jakýkoliv autor fantasy, byť by psal díla surová a velice realistická. Jak bys ono "snílkovství" definoval ty? Kdo podle tebe do podobného klubu patří a kdo už ne? Není to sporné? Čím se takový snílkovský web/blog (kromě autorství) podle tebe vyznačuje?

Eh?! Tedy, nečekal jsem hned na začátku otázky tak filosofického rázu. Co se netradičního vzhledu týká, sám nevím, co k tomu říct, snad jenom, že "klamu tělem". Jinak netuším, co je tradiční a co netradiční, protože jsem estetický idiot, jenž design stránek považuje za to poslední. (Pokud byla skutečně komentována má krásná prkénka.) Jinak s označením "noční můra" jsem v zásadě souhlasil, to zas ne že ne.

Pod slovem snílek si doopravdy představím někoho, kdo sedí uprostřed dne u stolu, podpírá si bradu a zírá ven z okna. Duchem nepřítomen, pohybuje se kdesi ve své fantazii a spřádá v hlavě sny, z nichž mnohdy uplete příběh. A klidně to může být i pěkně temný příběh plný ukousaných hlav, ALE! Ale tady nám nastává ten problém. No uznejme, označení snílek zní velmi... jemně. Když slyším to slovo, vidím rozkvetlou louku, nad níž létají motýli, hrají si tam děti, možná se v dálce pase kůň. A přitom si můžu vysnít, jak přes tuhle louku přejede tank (tanky já rád). Ne, snílek podle první definice možná jsem, ovšem dokud pro to nenajdu lepší, méně jemné slovo, nemohu se za něj prohlásit.

Další otázky tak trochu promíchám. Snílek může své nápady (či iluzorní světy, chcete-li) prezentovat různě. Literárně, výtvarně, hudebně, ale klidně i prostou ukázkou svého celkového náhledu na svět deníčkovou formou. A zde netvrdím, že se musí jednat nutně o pohled skrze růžové (nikoliv rHůžhovhoučQé) brýle. Ovšem ať už tento člověk nějak umělecky tvoří nebo ne, tvrdím jednu věc - měl by mít názor. Žádná stádová ovce, co běží tam, kam se jí ukáže, ale osobnost, která řekne "Já si myslím" a myslí si to skutečně, nepapouškuje cizí názor. Takže pokud bychom našli nadaného výtvarníka, jenž sice kreslí perfektně, ale dovede pouze imitovat cizí díla, nejedná se o snílka a do takové komunity nepatří.
Další otázky, studenti?

2. Účastníci literární soutěže O Dračí řád tě znají jako tvrdého a nelítostného porotce. Jak se ti v této soutěži hodnotilo? Uvažuješ o tom, že se do nepohodlného křesla porotce případně vrátíš i tento rok, nebo tě kvantum loňských povídek odradilo? Případně, kdyby sis mohl vybrat, v jaké literární soutěži bys porotce dělal rád? Ve které bys porotce nikdy dělat nechtěl?

Tvrdý a nelítostný? Když šlo o hodnocení originality a kruté hledání nelogismů, to jsem byl ras. Řekněme, že zpočátku mi soutěž přišla jako celkem značný nával, protože když dostanete nějakých šedesát povídek a je vám řečeno, do kdy mají být, docela se leknete. Přišlo mi, že jsme je mohli dostat trošku dřív (mám dojem, že to bylo více jak týden po uzávěrce). Ovšem výsledek byl nakonec takový, že jsem byl první, kdo měl dočteno vše, protože si vzpomínám, jak jeden porotce asi tři dny před původním datem odevzdání prohlásil, že už přečetl asi pět povídek, kdežto mně zbývaly tři do konce. Jinými slovy, datum se pošouplo asi o dva týdny.

Pokud by mě něco odradilo, nebylo to množství ani fakt, že se mezi tím množstvím našlo pár skutečných exkrementů (několik povídek jsem skutečně nebyl schopen dočíst jinak než rychločtením, kterým jsem se ovšem o nic nepřipravil). Spíše jsem kroutil hlavou nad tím, že je někdo schopen poslat do soutěže povídku, aniž by věděl, jak se píšou čárky (našla se osoba ,která je psala tak ,jak vidíte v této závorce ,což dost odrazovalo) a podobné nekulturní vylomeniny svědčící o nemoci zvané nesečtělost.

Jaké soutěže bych chtěl a nechtěl hodnotit? Znám lidi, co hodnotí snad všechny české SF-F soutěže a nechápu, jak to zvládají, ovšem pokud bych si měl vybrat já, možná, ale jenom možná bych si zkusil Vidoucí, protože pouhé bodové ohodnocení není ono. Absence možnosti ke každé povídce napsat komentář mi u Dračího řádu docela chyběla. A že bych se vyřádil (aneb malá ochutnávka byla u mě na blogu). Sice tuším, že bych si asi nadělal pár nepřátel, ale i tak mám dojem, že mé metody jsou drobátko mírné.

Do čeho bych asi nešel, by byla Cena Karla Čapka. Tam by mě množství asi opravdu trochu odrazovalo, ačkoliv vím, že na to mají porotci více času než u Dračího řádu. No a pak bych se asi nezúčastnil ničeho, co by mělo úzce určené téma, které by mě odrazovalo tím, že bych tušil, kdo se zúčastní (třeba upíři).

3. Podívejme se na věc z druhé stránky. Sám se účastníš literárních soutěží, pokud vím například Žoldnéřů fantazie nebo Ceny Karla Čapka. Věnuješ povídkám, které do soutěží posíláš větší péči, než těm, které publikuješ například na Mfantasy? Kolik času ti zabere samotné psaní a kolik potom korektura? Co si myslíš o lidech, kteří do soutěže pošlou příspěvek, aniž by si ho po sobě přečetli?

Stručně řečeno ano, věnuji jim větší péči.. Trošku se stydím za to, že věci, které dávám na MFantasy považuji z velké většiny jen za své skromné pokusy a věci, co jsem namastil jen tak z nudy. Oproti tomu do soutěží jdou kousky, které považuji za to skutečně lepší a mnohdy je piluji klidně půl roku (ačkoliv když teď po sobě čtu opětovně Hrdinu jiného dne, nevím, co mě to popadlo ho poslat do soutěže. Přeci jen, napsal jsem to asi dva roky zpátky a ještě to není z dnešního pohledu úplně ono). Co se délky psaní týká, přeci jen dost záleží na rozsahu. Mikropovídka, kterou jsem poslal loni do Čapka, byla napsaná za asi půl hodiny, když mě do hlavy udeřila pointa spojená s dvěma postavami a netradičním prostředím. Dvě krátké povídky (bez přenastavení Wordu), které měly v průměru kolem pěti stran jsem měl naflákané za odpoledne (dvě-tři hodinky včetně svačiny a spousty přecházení sem a tam po pokoji a přemýšlení "kruci, co teď?"). Prostě když je nějaký nápad na jádro, jde to samo, textová omáčka okolo se potom skládá dohromady automaticky. Ovšem povídka, jejíž počet stran se blížil dvacítce a já měl v hlavě pouze hrubý nástin úvodu, potřebovala necelé dva týdny péče (kdo sleduje můj blog, možná pamatuje nářky, že mě nic nenapadá a následný jásot v komentářích, že už vím a jedu jako drak).

Co se korektur týká, přečtu si povídku hned po napsání kvůli překlepům apod., ale stylistické chyby tím nevychytám, protože si přeci jen text většinou málem slovo od slova pamatuji, tudíž ho nevnímám a spíš celý děj vidím v hlavě. Proto mám pravidlo, že povídka musí projít rukama alespoň tří lidí (včetně kritika největšího, mého otce), kteří tam najdou největší kopance, a po několikatýdenním odležení si ji znovu přečtu sám. A raději ještě jednou těsně před odesláním, protože v podstatě pokaždé ještě najdu něco, co by mohlo znít lépe (a ano, když si ji přečtu nějaký čas po publikování, stále nacházím).

Lidi, co pošlou povídku, aniž si ji přečetli, bych někdy rovnou diskvalifikoval. Dobrá, nějakou chybičku, ať stylistickou nebo gramatickou, udělá každý, ale když se dočkáme půlstránkové "věty" (autor ignoruje něco jako čárky nebo nedej bože tečky, jimiž by to rozdělil) a vlastních jmen s malým písmenem, většinou nemá cenu číst dál. Nikdo nevyplodí dokonalé dílo na první pokus. Bohužel to mnozí lidé nechápou.

4. Dejme tedy tomu, že je člověk v branži naprostým nováčkem. Co bys mu poradil? Čeho by se měl naopak vyvarovat? Dokážeš si vzpomenout na vlastní perné začátky?

Co poradit? Buďte sebekritičtí. V začátcích je bohužel většina pisálků přesvědčena o tom, že "Já píšu, jsem něco víc, tudíž má díla musí být dokonalá". Takoví lidé posléze posílají do soutěží perly, u nichž porotci kvílí, a protivníci (pokud mají možnost si jejich díla přečíst) si mnou ruce, že s takovouto konkurencí to bude dost snadné. Potíž je v tom, že tito lidé většinou dají povídku přečíst pár kamarádům, kteří nebývají obvykle příliš kritičtí (nechtějte vidět reakci, jaké jsem se v patnácti dočkal, když jsem kamarádovi pěkně od podlahy řekl, co si myslím o jeho obzvláště podivné povídce) a bohužel neupozorní ani na základní gramatické chyby, natož pak na něco jiného. Takže pravidlo číslo jedna - najděte si krutého kritika, jenž na vás nenechá jedinou nitku suchou. Ano, mnoho lidí díky němu třeba psát přestane, ale upřímně, síto je potřeba.

Čeho se vyvarovat? Řekl bych, že bezhlavého publikování na internetu. Může to znít podivně, ale i hodně špatný autor si může v elektronickém bahně najít své nekritické fanoušky. A pokud mu "cizí" lidé řeknou, že píše úžasně, co si má myslet, že. Neříkám, že prezentování sebe sama na internetu je špatná věc, ale všeho s mírou, vážení.

Moje začátky. Trošku víc jsem začal psát někdy ve čtrnácti a měl jsem to štěstí, že jsem měl po ruce kritika. A když říkám kritika, myslím tím kritika tak brutálního, že by nejednoho náctiletého pisálka dohnal k slzám. Kdo? Můj vlastní otec. Nejednou se stalo, že mi vrátil balík papíru, v němž byly celé stránky přeškrtané a po okrajích byly poznámky jako "Blábol". Ano, mnohokrát jsem měl sto chutí s tím praštit, ale ve výsledku mě to spíše nakoplo k tomu, abych se snažil. Jak poznáte, že se mu povídka líbila? Týden nic neřekne a pak z něj nakonec vypáčím odpověď, která zní nějak jako "Nemám k tomu co říct". Stálo za to se zlepšit.

5. Jaké jsou tvé plány do budoucna? Na svém blogu se několikrát zmiňuješ o svém veledíle. Můžeš mi o něm říct něco bližšího? A jak je to s tvou spolupráci se scifizinem?

Plány do budoucna? Stručně, já zrovna moc neplánuju. V mém životě ty nejlepší věci tak nějak vždy přišly samy a nečekaně. Víceméně si píšu pro radost a co se "veledíla" týká, jedná se prostě o jednu novelu, která byla oproti zbytku tvorby něčím výjimečná. (Mnoho jiných "veledíl" je rozepsaných či je nosím v hlavě.) Zkrátka se jednalo o počin, jenž se vymykal zbytku mé tvorby natolik, že jsem ho psal jako divý a musel světu ventilovat, jaká je to šílenost. Plány s ním mám takové, že pokud by se mi povedlo zaujmout nějakého nakladatele, jenž by posléze přišel s otázkou, zda bych něco nechtěl napsat (ano, ze svého "okolí" znám jeden takovýto případ a ona osoba je pro mě dosti velkým pisatelským vzorem. Teď si to přečte a zabije mě. Sedmkrát), tak bych se mohl vytasit s tím, že mám v záloze takovou zajímavou věc... (Kdo chce o Veledíle vědět víc, u mě na blogu v rubrikách Povídky a O psaní. V zásadě mohu prozradit, že se jedná o směsku hodně pokroucené fantasy s ryzí sci-fi, odehrávající se na pravěké Sibiři, kterou když po sobě čtu, přemýšlím, zda jsem to nepsal v hypnóze a neventiloval tam pohřbené části temného podvědomí.)

Spolupráce se ScifiZinem... Ve chvíli, kdy toto píšu, je vše ve stádiu "čekáme, až se to narodí". V podstatě jsem přijat do redakce s domluvou, že bych sem tam jakožto externista poskytl povídku, protože na "plný úvazek" bych to asi spolu s MFantasy nestíhal. Ovšem nic bližšího zatím sám nevím.

6. Děkuji za rozhovor. Je ještě něco, co bys chtěl čtenářům vzkázat, něco čím bys je chtěl nalákat do svého temného doupěte?

Vzkázat? Za žádnou cenu ke mně nelezte, zkazíte si dojem! (Jdu sledovat nabíhající čísla na statistice...)
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Tereza Matoušková | E-mail | Web | 1. května 2011 v 11:17 | Reagovat

Přidělej tam kdyžtak ještě pár odstavců, Miši, aby byly rozlišeny otázky a odpovědi a jednotlivé otázky od sebe, aby se to lépe četlo. Já je ve wordu měla, ale koukám, že mi je blog.cz úspěšně zrušil. :-(
Přece jenom jsou to dlouhé bloky textu.

Moc dík. :-)

2 Sikar | Web | 1. května 2011 v 19:26 | Reagovat

Kristova noho, teď když to člověk vidí vcelku... to jsem tak ukecanej?!

3 Miselle | Web | 1. května 2011 v 19:48 | Reagovat

No. Teď by to mělo být OK. V mezích... Jinak Sikare, ukecanost je náhodou pozitivní, hlavně v tvém případě - rozhovor po dlouhé době zajímavý a nutící k zamyšlení. (Např. při publikování na internetu...)

4 KadetJaina | Web | 1. května 2011 v 20:16 | Reagovat

Bezhlavé prezentování? :D Hm, abych se začala brzdit ^V^

5 Tereza Matoušková | E-mail | Web | 1. května 2011 v 21:41 | Reagovat

[2]: Jo, jsi. :-P

6 Miselle | Web | 2. května 2011 v 5:29 | Reagovat

[4]: Zapomeň, nebudu přece dělat rozhovor kvůli pěti větám... Esej mi napíšeš a hotovo! Pořádný, hutný, nečitelný esej, ať se mám na čem vyřádit... Navíc uvažuji, že by každý spisovatel kromě krátkého rozhovoru udělal i sebeprezentačku nahoře podle svého - krátkou povídkou, fejetonkem, sebekritikou... Ať to tu trošku žije. :-)

7 KadetJaina | Web | 2. května 2011 v 6:45 | Reagovat

[6]: :D Hitný, nečitelný esej.. Když nečitelný, tak nečitelný! Vypatlátor >:3

8 Matt | E-mail | Web | 2. května 2011 v 9:09 | Reagovat

Vemte si příklad ze mě a z mých enómně dlouhých odpovědí :-))

9 Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri | 2. května 2011 v 17:49 | Reagovat

Ukecaní jsou nejlepší.
Já nemám co dodat - vlastně, mám: na živo je to lepší! :-D Eek!

10 KatyRZ | Web | 3. května 2011 v 18:57 | Reagovat

Též si raději přečtu něco delšího z čeho se taky něco dozvím. Minimalistické odpovědi ať si nechá Kulhánek :D.

11 Sedmero | Web | 9. května 2011 v 18:51 | Reagovat

Souhlasím se Stvořením. Ukecaní Sikaři jsou nejlepší, protože sami dávají důvod k ukrutnému a dlouhodobému týrání.

Nicméně až na něj kdokoliv z vás narazí a budete stát na opačné straně barikády (literárně soutěžní), neprskejte. Většinou (!) má pravdu, pokud poukazuje na nějaký nesmysl.
A to ještě netuší, že bude nucen dělat mi betačtenáře. Mruhehehehe.

12 Sikar | Web | 9. května 2011 v 21:56 | Reagovat

[11]: nucen?!

13 mstajer | Web | 10. května 2011 v 20:54 | Reagovat

Zaznělo tam to, že je jednou z nejtěžších věcí získat nad vlastním "dítětem" nějaký nadhled a nemilosrdně ho seřezat, aby se to nakonec nelíbilo jenom mě samotnému?
Někdy to prostě bolí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama