Edith Holá

23. května 2011 v 10:15 | Miselle |  Rozhovory z roku 2011
Jsem vzdušný Blíženec, co miluje zážitky. Myšlenkové, taneční, hudební... Má literární tvorba je mnoha tváří. Najdete v ní ruský ponor, ale i hladivé pohádky. Mnoha tváří jsem i já sama. Pro někoho temnou dámou, pro jiného andělem, co nikdy nezklame. Je to zvláštní, je to dar, ale opravdu mám dvě krásné a zdravé děti. Miluji Prahu, dobré knihy i dobrou hudbu, snažím se naučit cikánský tanec... A všechno na sebe prozradím, takže to najdete u mě na blogu a závoďáckém blogu mých dětí.



1. Nejsi typickým představitelem bloggera na Blogu.cz. Jak jsi se k blogování dostala, využívala jsi už předtím podobné internetové služby, nebo to byl spíše jen nápad, touha mít "svou stránku", kde bys svému internetovému okolí předkládala své názory a zkušenosti?
To je legrační, že jsi začala první otázku o tom, že nejsem typický blogger:-) Několikrát jsem si už před léty říkala, že začnu někam na net psát své básně a příběhy, ale obávala jsem se, že blogují jen literáti. Ne "obyčejní" lidé. Tak jsem psala po papírkách, po sešitech, zavalovala svou tvorbou a fotografiemi své známé přes email, až jsem pochopila, že to takhle nejde. Nejsem člověk, který může psát do šuplíku (ani wordového). To jsem napsala pár vět nebo jednu dvě kapitoly a konec. Mým prioritním jazykem lásky je sdílení. Na mateřské dovolené jsem spadla do takové izolace, že lituji, že jsem nezačala psát blog už s prvním synem. Prožila bych první roky na MD pozitivněji. Jenže mě pořád chybělo něco. Lidem, co mi stále říkali piš, piš, máš talent, jsem s úsměvem odpovídala, že mi chybí téma, tak až v důchodu ...
Pak jsem odeslala dopis své biologické mámě, že ji hledám a bylo jasné, že tohle už přátelé po emailech neunesou ...

2. Dokázala by sis ještě vzpomenout, kdy jsi zhruba začala psát svá první dílka? Byly to ze začátku spíše básničky plné tvých pocitů a zážitků, nebo jsi se snažila "dostat z hlavy" nápad na nějaký zajímavý příběh/román? Co třeba ty a školní slohové práce, byly jste nepřátelé?
Celé dětství jsem se nedostala dál než k jednomu verši o samotě. Snad jednou dvouverš. Nějak mě to emočně nepustilo dál. Obdivuji mladé dívky na blogu, kteří fakt píší dobře. Mají svůj názor. Dokážou své pocity dát do básně, povídky nebo jen tak do deníkového záznamu a je to skvělé. Např. Taychi ale mnoho dalších, na které jsem narazila při čtení. Tím pádem slohovky byly pro mě jediným uspokojením ve škole. Dodnes miluji úvahy :-) Asi ve dvanácti jsem napsala pár kapitol na téma "my všichni školou povinní". Román jsem z toho nedopsala :-) Pak jsem si kolem devatenácti založila takový literární "odpadkový koš". Psala jsem tam jen, když mi bylo blbě. Psaní jako terapie. Pozitivně jsem začala psát, až když jsem se svými kamarády založila občanské sdružení. Jednou z mnoha aktivit pro mladé lidi byly literární večery. Začala jsem díky tomu psát básně a pohádky. Taky někdy kolem toho jsem měla období, kdy jsem četla Ajvaze a Viana. Takže mých pár povídek bylo velmi "ujetých."

3. Takže k psaní jsi se dostala jako k formě narativní terapie (kdy pro tebe terapií bylo právě psaní příběhů o svých pocitech, těžkostech, zkušenostech ap.) Co třeba dnes, máš někdy stále "potřebu" do svých příběhů promítat své niterné bolesti, které třeba s příběhem nutně nesouvisí, mění se radikálně Tvůj styl psaní, když píšeš v emočně velmi složité situaci, nebo se dnes snažíš spíše "vybít" jiným stylem a psaní (berme v potaz tvé delší útvary jako romány nebo rozsáhlé povídky) bereš už jako formu realizace svých myšlenek a názorů?
Mé psaní je vždy autobiografické. Manžel říká, že se v každém článku "odkopu". Prostě to jinak neumím. Odhalím vše, co si myslím, co cítím, co prožívám... Takže k tématu týdne nebo k pohledům z mateřské dovolené někdy píšu tak, že je to pro mě terapeutické. Psaní jako terapii budu mít doživotně. Je ale pravdou, že mému blogu bude v červenci rok a sama jsem se nedávno zamýšlela nad tím, že některé články na sociální témata budu uveřejňovat třeba na blogu Respektu. Duchovní články bych chtěla dávat do Křesťanské revue. V příštím čísle mi tam vyjdou mé pokusy o žalmové básně. Tak je sama nazývám , protože nemají rým :-) Zde na blogu je lidé čtou, ale jen zřídka komentují. Jakoby nemají k tomu co říci. Příběh Reny, která prošla terapií, bych chtěla dotáhnout. Ale už jsou to vzpomínky, už to není terapeutické psaní. Svůj osobní blog Cesta ke kořenům budu vždy zaplňovat články, které budou hodny jeho názvu. Snad jsem odpověděla na otázku.

4. V tvých povídkách jasně převládají určitá témata - láska, vztah mezi matkou a dítětem, mateřství, smysl života... Jsou to velmi citlivá témata, které prakticky nejdou věrohodně psát bez zkušeností... Ale co očekáváš od čtenářů? Vkládáš do svých povídek varování, nebo spíše řečnické otázky, nutící čtenáře se zamýšlet? Nebo prostě píšeš "pro pobavení"? Je nějaká povídka/román, kterou/ý bys vyzdvihla mezi ostatními právě kvůli poselství v ní/něm?
Co očekávám od čtenářů? U osobních zpovědí sdílení a podporu. Někdy radu. Vlastně přesně to, co mi většinou oblíbení bloggeři do komentářů píší. Někdy mi stačí od nich smajlík, že vědí, přečetli a víme o sobě. U článků, kde už je to spíše úvaha byť na základě mých zkušeností a cesty, doufám, že to někomu třeba pomůže. Dodá jiný pohled. Ukáže možnost jiného způsobu sebereflexe. Odhodlat se sejít ke svému stínu, to je něco, co mě připadá důležité. Poslední dobou je takovým mým cílem v textech dosáhnout u sebe (a snad i u druhých), aby se na věci dívali z mnoha úhlů. Hlavně nehodnotit a učit se respektu k jinakosti. Možná to zní jako klišé, ale takhle nějak si přeji, aby vyznívaly mé články... Pro pobavení píšu některé články a ty jsou většinou s černým humorem a fejetonistické. Pro odreagování píšu články z pohledu svých dětí na svém druhém blogu. Dělám si tam srandu z nás rodičů. Jak myslíš svou poslední otázku?

5. Je nějaké tvé dílo něčím výjimečné, abys ho jmenovala, nebo naopak doporučila? A proč, co pro tebe znamená...
Doufám, že to bude román Cesta k mým matkám. Je to můj život. ... Mám pocit, že už jsem k tomu napsala moc a moc. Už bych byla ráda, kdyby to bylo vydané a to bolestivé, co obsahuje, bylo tak za mnou. Všechno je v ní. V předmluvě. V několika dodatcích ... Pořád doufám, že Rena a její tygři bude víc o tom osobním hledání a sejití ke svému stínu a to bych chtěla lidem sdělit. Knihou Cesta k mým matkám bych ráda pomohla, aby se systém adopce zprůhlednil a aby se svěřeným dětem i náhradním rodičům pomáhalo, aby nedocházelo k ubližování už tak dost poraněným a odmítaným dětem. Je těžké řici, co bych doporučila, co považuji za lepší ... Pro mne je mnoho mých článků skoro takovým dítětem a každý je důležitý jako to dítě. I povídka o surogátním mateřství, která vznikla díky vaší výzvě na Blogu spisovatelů, je pro mě nesmírně cenná a pořád myslím, že by stála za rozpracování i z jiných úhlů ...

6. Vůbec všechna tvá díla jsou velmi osobní (a netajíš se tím). Nebojíš se třeba ztráty "intimního" soukromí, nenapadlo tě někdy, že by tě lidé z tvého okolí mohli mezi řádky poznat?
Když si to připustím, tak se bojím. Hlavně kvůli synům. V určitém věku by jim někdo něco z mého článku mohl říci o mě ošklivě. Cestu k mým matkám už jsem stáhla z blogu. Bude pod pseudonymem. Přesto se bojím reakce adoptivní rodiny i státního systému přes adopci. Kdyby šlo jen o mě, vydala bych to pod svým jménem. Ale jde i o mé syny. V dnešní virtuální době je vše možné dohledat i zpětně. Musím věřit, že případní recenzenti - kritici budou ctít mou prosbu o ochranu mého soukromí. Blízcí lidé mě znají a o blogu vědí. Od nich mám naopak podporu. Dnes je doba, kdy vlastně se vydá román ještě než jeho autor a jeho hlavní hrdinové zemřou. Blogování dokonce umožňuje nahlédnout do kuchyně rozepsaného románu. Učím se s tím zacházet. Ochránit sebe a své blízké. Už jsem pochopila, že musím ochraňovat i lidi, kteří v mých příbězích někoho někomu připomenou. V Reně už mám u posledních kapitol perex o tom, že kromě Reny se žádná postava v životě nechová tak jako v mých příběhových vzpomínkách. Já sama se nestydím za nic, co jsem napsala, takže pokud mě někdo pozná, tak mi to nevadí, pokud to nezneužije a nepoužije ošklivě. Pak bych si to s dotyčným šla vyříkat osobně. A se všemi čtyřmi tygry po boku :-)

7. Takže nejbližší okolí (rodina, kamarádi) o tvém koníčku (a v jistém smyslu i práci) vědí? Psala jsi, že se k tomu staví pozitivně, ale našel se někdo, kdo by třeba tvou zálibu neschvaloval a toto "odhalování se internetové veřejnosti" dokonce neschvaloval?
Adoptivní rodina o tom neví. Biologická ano. Všichni mí blízcí i méně blízcí jsou naopak rádi, že konečně píšu a konečně tvořím ... O nikom nevím, kdo by se proti tomu přímo postavil. Někteří mají pochybnosti o blogování nebo virtuální komunikaci vůbec, ale mé články se jim líbí, takže je čtou. Manžel se občas obává právě toho, že se odhaluji až moc a že by to někdo mohl zneužít vůči mě. Spousta jeho známých to čte a najednou o jeho manželce vědí i to, co by nikdy nevěděli. Takže skoro je to otázka spíše pro něj. Možná že až zase začnu pracovat, tak v práci blog nepřiznám. Na MD se pohybuji mezi lidmi, kterým věřím, které mé články naopak povzbuzují a něco jim dávají. Taky je pravda, že pár mých přátel si stěžovalo, že už o tom, co dělám a na co myslím, čtou jen na blogu a na setkání nemám čas. Ale to přehánějí. Myslím, že je v tom spíše obsaženo to, že se také dozvídají to, co by jinak nevěděli...

8. Z předchozích odpovědí je vidět, že téma adopce, dětí, mateřské lásky pro tebe hraje v životě (a v psaní) obrovskou roli. Dělá to tvou tvorbu výjimečnou a pro čtenáře atraktivní. Nicméně odpoutejme se na chvíli od těchto témat a zabrusme do jiných žánrů (sci-fi, detektivky, fantasy) - který je ti třeba nejblíže, chtěla by jsi napsat nějaký román v tomto duchu?
Detektivky mám v životě dost. Prožívám vše příliš na tělo. Detektivky nečtu a nedívám se na ně. Všechno se mi pak promítá do snů. Sci-fi mě bohužel nikdy nezaujalo. Jen Huxleyho Konec civilizace. Ani nevím, jestli to milovníci sci-fi vůbec považují za sci-fi. Fantasy mám ráda jen městskou (Ajvaz, Renčín) nebo C. S. Lewise. A pokud tam patří Harry Potter, tak to je pro mě meta. Z těchto žánrů bych si tak maximálně troufla na fantasy a ještě jen povídku. Ale nechci tyto žánry psát.

9. Jasnou volbou tedy pro tebe jsou psychologické romány, je to tak? kdybys měla svou tvorbu nějak zařadit, jakou "škatulku" by sis pravděpodobně vybrala, resp. k jakému žánru by ses postupně chtěla vypracovat?
Psychologický román. Harryho Pottera už napsala Rowling.

10. Co je pro tebe nutným impulsem k tomu, abys sedla na židli a začala psát? Přichází takové nálady na tebe často, nebo jsi spíše nárazový pisálek, který jednou za čas napíše desítky stran?
Už několik týdnů jsem spíše v etapě, kdy bych potřebovala telepatickou zapisovatelku. Mám tolik námětů, že je nestíhám psát. Občas si dělám poznámky, ale bojím se, že to už pak není ono. Jsem emoční psavec. Nejdřív to ze sebe vychrlím a pak teprve dopisuji epiku, dialogy a pod. Najednou mám v hlavě obraz a musím vytáhnout tužku a naškrábat to do sešitu. Klidně i několik stránek. Až když děti usnou, dávám to dohromady. Když to zapsat zrovna nemohu, tak si to pořád v hlavě opakuji, aby mi věty nefrnkly pryč :-).

11. Rozená spisovatelka! (Tolik píle se totiž mnohdy nevidí). Opravdu jde vidět, že svou zálibu bereš vážně... Řekni svým čtenářům něco o svém působení v některých časopisech/internetových denících. Jak ses k této "profesi" dostala? Toužila jsi vždycky psát články pro weby/časopisy?
Děkuji! Dvě děti dají zabrat. Musím psát po sešitech v každém okamžiku, kdy je volněji :-) Nevím, jak budu vypadat večer a jestli vůbec budu schopna něco ze sebe vyplodit :-) Pracuji v médiích jako šedá eminence už od svých 18 let:-). Mám mediální prostředí ráda. Je tam určitá nespoutanost. Nejsou to prostě kancly od-do. Všichni se tak nějak znají, baví dohromady... Psát někam jsem začala až blogem tady. Jinak pár recenzí, básní a příběhů do farního listu.

12. Co bys třeba doporučila našim čtenářům, kteří chtějí v této branži prorazit? Jak jsi se k tomu dostala, co bylo ze začátku nejtěžší a na co je dobré dát si pozor?
Miselle, svět blogu ještě neznamená, že jsem prorazila. :-) Svůj první psychologický román teprv dolaďuji s redaktorkou nakl., ale pořád nedržím v ruce smlouvu na jeho vydání. Krom toho se domnívám, že každý člověk by mohl vydat jendu knihu. Každý život vydá na jeden román. Pokud vydám další, pak se teprv budu považovat za někoho, kdo umí psát. A pokud to myslíš tak, jak psát dobré psychologické texty, tak jedině díky svým zkušenostem, odvahou jít ke svým stínům, cestou do sebe, ke kořenům svých trápení, pozorováním života ... Co doporučuji nejvíc je vše si zapisovat. I sny. Nevěřila jsem tomu a často lituji, že z některých období zápisky nemám. Nebo je nemám dotažené. Sny jsme v noci nezapisovala. Těch pár co jsem se k nim dokopala, už jsem použila. Všechno, co jsem si kdy zapsala zužitkovávám. Ve světě blogu doporučuji zapojit se do všeho, co se na blogu děje. Být aktivní. Komentovat články, které se mi líbí, k nimž mám co říci, odpovídat na komentáře a hlavně psát. Někdo na blogu se divil, proč jako intelektuálka píši na téma týdne. Jenže to je právě ono. Kdo chce psát a psát dobře, musí se vypsat. Musí umět napsat na každé téma tak, aby to bylo nejen čtivé. Na tématech si člověk utřídí myšlenky, názory, vypíše se z emocí ... spousta odstavců z článků k tématu týdne budou v mé knize, pokud vyjde. A na co si dát pozor? Dnes už vím, že si musím dávat pozor u hádavých témat. Sice možná nebudu v žebříčku nej :-), ale nebudu si za svůj emotivní článek nadávat, protože poruším svou zásadu respektovat jinakost a ještě se nechám vyprovokovat v komentářích :-).

13. Když jsme trošku nakously Téma týdne, jak se stavíš k různým internetovým (a především blogovým) projektům, jako je nově vytvořený blog "tema.blog.cz" nebo třeba Klub Snílků?
Mně se líbí každý počin na blogu, který nějak bloggery propojí. Bloggeři kolem tématu týdne to vymysleli výborně. Dotáhli to až k dokonalosti. Sama jsem měla jen nápad, že ke každému žebříčku to chce nějaké sociologické zhodnocení ... Na tomto novém blogu jsou i rozhovory. A nově mě zaujal nápad výtvarné tvorby na téma týdne. Posílám k TT fotky, tak teď ještě budu s dětmi malovat mandaly nebo škubat obrázky na koláže :-) Do Klubu Snílků jsem nějak chtěla proniknout, protože mě zaujala témata u některých bloggerek, ale na jejich blogu jsem to nenašla. Asi ta témata dostávají jen přihlášení a k tomu jsem se už nedostala. Takže tento klub vůbec nijak nemohu hodnotit. Teď když bych chtěla zapojit bloggery do psaní pohádek, tak už mám stejně všeho až nad hlavu. Potřebovala bych už na to vše skoro celý den.

14. Ano, pověz čtenářům něco o tvém projektu Nedoklubko. Co pro tebe znamená, jak k tomuto projektu přispíváš, kdo vlastně celý tento zajímavý blog založil a pro koho je především určen? (Uvažujme, že někteří čtenáři o tomto projektu ještě nic neví).
Věřím tomu, že náhody neexistují. O Nedoklubku jsem před čtyřmi měsíci snad ani netušila. Pak výroky ministra, že musí ušetřit a tím pádem nebudeme zachraňovat děti pod 25. týden a možná ani v tomto týdnu, protože jsou stejně hluchý, slepý nebo umřou mě naprosto vyšokoval. A to opominu, že tak barbarská slova hluchý, slepý se už dvě desítky let nepoužívají. Člověk je člověk, i když má nějaký handicap. Vytočila jsem se tak, že z toho vznikly čtyři články téměř během jednoho týdnu. Někdy je vztek velmi kreativní hnací silou :-) Přeposlala jsem odkaz na ně Nedoklubku. Jim se líbil a krom toho se jim líbil můj styl psaní. Napsala jsem ještě dva články ve spolupráci s nimi. Přemýšlela jsme , proč to dělám, když sama mám donošené děti. Nejdřív jsem si myslela, že to je mou spasitelkou povahou, že už zase vystrkuje růžky. Poté se mi to propojilo s tím, že i já jsem sedávala na JIPu a bála se o své dítě deset dní. Nakonec jsem žasla, když jsem do poslední kapitoly ve své CKMM napsala pár vět, proč jsem s nedonošenými dětmi spojena na úrovni duše. Ale to si můžete přečíst až výjde :-). Po pár týdnech přišel z Nedoklubka nápad psaní pohádek pro rodiče sedící u svých kulíšků na JIPu. A já zrovna uvažovala o barevných pohádkách. Někdy pro své psaní potřebuji konkrétní adresáty. Tak vznikl projekt Pohádky pro kulíšky. Založila jsem během dne blog a Labanda udělala pohádkový design. Standa mi velice pomohl tím, že upozornil na nový blog na Srdci blogu. Od té doby píšu pohádky nebo příběhy pro kulíšky a jejich rodiče a vkládám na pohádkový blog tvorbu pro kulíšky od jejich maminek a jiných bloggerů. Před spaním je testuji na svých dětech. Mají u nich úspěch. Sem tam projíždím blogy a hledám další bloggery, kteří mi nějak padnou do oka a ty upozorním na možnost psaní pohádek. Když přijde pohádka nebo i básnička, mám velikou radost. Přečtu ji Kubíkovi, dám na blog, nasdílím na Fb a pak se společně na Facebooku radujeme z ní i s ostatními...

15. Chtěla by jsi na závěr něco vzkázat svým čtenářům? Co u tebe na blogu mohou najít (a nebylo to zde zmíněno), čím bys budoucí fanoušky nalákala, proč myslíš, že by si tvou tvorbu měli přečíst?
V mých článcích často narazíte na něco, co se vás dotkne. Najdete v nich střípky sebe. Pokud vám to nevyhovuje, vracejte se alespoň k mým pohádkám. V nich ukazuji jednu ze svých tváří a to tu hřejivou, která vás pohladí. Děkuji, že jste dočetli až sem, že jste si na mě rozhovorem vzpomněli a všem přeji, aby nikdy nezapomínali na sebe. Tvořili, tančili, zpívali, pečovali o sebe a i v těžkých obdobích, kdy to nejde, našli vůli ke smyslu. A já jdu mezi pobíháním okolo dětí pro vás a kulíšky přepsat z papírků svou oranžovou pohádku. Vaše Edith
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 agrrr | Web | 23. května 2011 v 12:08 | Reagovat

Edith je skvělá spisovatelka i blogerka. Je to člověk, který dokáže zaujmout a moc ráda se k ní vracím, i když se spoustou jejich názorů třeba nesouhlasím. A to je její kouzlo! I když je třeba na opačné straně fronty, musím se k ní vrace, abych zjistila, co nám k tomu řekne dál, co se u ní děje nového a vůbec všechno. Umí zaujmout svou osobností i svým psavstvím :-D

S projektem Kulíšci jí moc fandím. Je to jedna z nejúžasnějších a nejsrdečnějších věcí, co tady na blogu vznikla.

Edith, seš skvělá!:-D

2 edithhola | E-mail | Web | 23. května 2011 v 14:11 | Reagovat

Děkuji Agrrr!!!

3 Tereza Matoušková | E-mail | Web | 23. května 2011 v 16:48 | Reagovat

Edith je skvělá, je to jeden z lidí, které opravdu obdivuji. Tak hlavně ať to s knížkou vyjde a prodá se hezky celý náklad. :-)

4 Mango | Web | 23. května 2011 v 18:12 | Reagovat

Pěkný rozhovor =). Na tenhle blog narážím už nějakou chvíli a zatím jsem neměla odvahu si ho nějak víc pročíst. Snad to brzo napravím =).

5 KatyRZ | Web | 23. května 2011 v 19:16 | Reagovat

Četla jsem povídku ze sborníku a poprvé po dlouhé době se cítila nějakými písmenky zasažená po pocitové stránce.

6 KadetJaina | Web | 23. května 2011 v 22:12 | Reagovat

Občas se tam zastavím a louskám, ale vždycky po delší době. Edith má pořád co nabídnout a stojí to za to :).

7 punerank | E-mail | Web | 23. května 2011 v 22:44 | Reagovat

Edith, máš co říct, dát a taky strašnou spoustu energie, která tím a s tím vším vzniká! Ať se daří a těším se na knihu!
Už jsem se u tebe zabydlela a hlavně rubriku - pohledy z mateřské dovolené přímo hltám. Promiň, jestli ten název nepíšu přesně...

8 Edith Holá | E-mail | Web | 24. května 2011 v 20:38 | Reagovat

Děkuji všem. Snad mi energie nevyprchá.

9 Lubomír Müller | E-mail | Web | 16. dubna 2012 v 9:28 | Reagovat

Poutavé, k přemýšlení, k zamyšlení, otevřené k sebeprojekci, sebezkoumání a sebeuvědomování. Život v hledání a nalézání. Přes všechno trpké, co je zasuto v minulosti, Vám přeji najít dokonale a jednoduše šťastnou součanost. Držím Vám palce. Lubomír Müller

10 Director | Web | 21. srpna 2012 v 8:23 | Reagovat

Taky dlouhý rozhovor supr, pěkné :)

11 zing | Web | 9. září 2016 v 2:40 | Reagovat

půjčka na směnku ihned ostrava ???

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama