Dorray

7. května 2011 v 8:19 | Miselle |  Rozhovory z roku 2011
Veselý človíček, který se psaním dostává do jiného světa. Ten se ho na první pohled netýká, ale když ho poznáte blíže (a samozřejmě i jeho tvorbu) zjistíte, že spoustu témat čerpá ze svého života. Rád se ve svých povídkách vrací do světů, kde Sovy nejsou tím, čím se zdají a nenarušení hrdinové jsou jen na zdmi čmáranou fikcí. Prakticky nezáleží na žánru - ať je to reálný život, fantasy, sci-fi nebo mix, vždycky skončí v hlavě hlavní postavy. Ve stínech minulosti, které ji chtějí polapit a zničit. Ale jinak jsem naprosto normální vysokoškolák. Fakt… Musíte mi věřit.



1. Pamatuješ si, co tě kdysi poprvé donutilo "vzít pero do ruky" a psát?
Abych byl upřímný, tak opravdu ne. Moje první pokusy vůbec byly básničky psané na útržek papíru. Postupně se natahovaly, až najednou přeskočily do povídek. Není to sice příliš dávno, ale moje paměť není to, co bývala. Kdybych měl ovšem hádat, přičetl bych to na vrub knížkám Terryho Pratchetta. Vždycky mě fascinovalo, jak dokázal čtenáře udržet v napětí od začátku do konce, nechat ho se zasmát a jindy jen koukat s otevřenou pusou (Musím dodat, že jako malý jsem toho spoustu v jeho knížkách nechápal.). Asi jsem chtěl zažít něco podobného - mít nad čtenářem moc a vést ho směrem, který mu naznačím.

2. Takže Terry Pratchett je tvůj vzor? Koho dalšího ještě uznáváš? Inspiruješ se díly mistrů, nebo se zásadně držíš autorské originality a neustále se snažíš nacházet nové styly?
Vzorem bych ho přímo nenazval. Silně mě inspiroval k psaní jako takovému, protože jsem jeho knížky četl pořád dokola, ale věděl jsem, že můj styl takový nikdy nebude. Když píšu, tak se mi málokdy povede dostat do povídky vyloženě veselou náladu. Spíš si hraju s temnými odstíny duše. Ale když jsme u velikánů, tak pár prvních dílek inspiroval Frank Herbert. Hlavně se mi na něm líbila nenucenost, s kterou propojoval kvanta dějových linií. Člověk se v nich neztrácel, naopak se těšil, co přijde dál a se zájmem sledoval spletité navzájem se proplétající nitky osudu.
Nikdy jsem ale nepřebíral celé světy. V šuplíku nemám například žádné fan fiction. Spíš mě zaujal právě tou spletitostí děje (ne že bych něco složitého dokončil, ale pár konceptů mi zůstalo). Potom jsem se postupně dostával k věcem, kde jsem si sám rozmýšlel, jak by lidé mohli reagovat na tu či onu situaci. Začal jsem vytvářet konflikty vnější, ale i vnitřní a prolínat je s iluzorními světy. A pak jsem našel Murakamiho. Prakticky všechno, co mě na psaní bavilo (rozuměj, co mě bavilo psát), jsem viděl u něj. Motivy jen nastíněné a výklad nechaný na čtenářovi. Samozřejmě, že mě jeho styl zaujal a chtěl jsem se mu přiblížit. To ovšem neznamená, že když uvidím možnost, dostat se jakýmkoliv způsobem v psaní někam dál, tak ji nevyužiju.

3. Takže se ve svých povídkách zaměřuješ více na psychologii postav, nebo se nevyhýbáš opravdu "epickému" ději?
Psychologie výrazně převažuje. Rozsáhlejší děj jsem měl jen v jedné povídce a to byla ke všemu prvotina. V budoucnu bych ale rád zatlačil na pilu a dílka trochu protáhnul. Nakonec jakkoli nereálná povídka odehrávající se uvnitř hlavy, musí mít někde svoji kotvu, středobod, ke kterému by se mohla vrátit. Takže odpověď bude psychologie, ale do budoucnosti se chystám i na trochu epiky.

4. Zabrousíme trochu do témat ve hvězdách. Chtěl by ses do budoucna věnovat spíše rozsáhlým románům, nebo to vypadá spíše na úderné povídky? Co u tebe prozatím převažuje a v čem vidíš výhody tohoto žánru?
Zatím vůbec netuším, kde já a můj styl skončíme. Nicméně podle současného vývoje to vypadá spíš na povídky. Vzhledem k tomu, že se moje psaní neustále mění, tak se dost často stává, že povídky od sebe časově vzdálené třeba měsíc, jsou napsané naprosto jinak. Tahle inkonsistence stylu by mě v románu asi zničila. Pokud se dokážu ustálit, tak bych delší útvar ale možná zkusil… Samozřejmě pokud bude čas - další výhoda povídek. Člověk je sepíše poměrně rychle. Nemusí se babrat s omáčkou okolo. Prostě podá čistou myšlenku, nápad, který ho cvrnkne do nosu jako ty oříšky. Proto si asi jednou za čas sednu a napíšu krátkou věc. Jen pro to potěšení, že něco vytvořím a uzavřu to, dám tomu formu. A samozřejmě povídka se dá lépe kritizovat. Rychleji dostanu feedback a můžu se do příště poučit. Nevím, jestli to tak u delších útvarů může fungovat také.

5. Snažíš se do svých povídek vkládat vyšší poselství, varování nebo upozornění na nějaký aktuální problém? Píšeš, aby jsi kritizoval či varoval společnost, nebo jsi spíše jen most mezi čtenářem a zcela fiktivním světem, který čtenáře nadchne právě svou neobvyklostí SNOVOSTÍ a u kterého si na chvíli oddychne od reality?
Můj názor je takový, že společnost se zvládne dost dobře zkritizovat sama. Já do svých povídek dosazuju až výsledky jejích poruch. Postavy, kterým něco chybí, o něco přišly, anebo jsou prostě a jednoduše kvůli něčemu jiné než ostatní. Když se nad tím zamyslím, určitým způsobem zrcadlo nastavuji (samozřejmě, že ne vždy). Není to první plán, ale děje se to právě pomocí toho, co jsi naznačila. Mé světy sice jsou snové, ale často se v nich odráží realita. Ať už je přímo pokřivuje, nebo si ji hrdina bere s sebou. Ostatně existuje něco jako zcela fiktivní svět? Všechno je podle mě svým způsobem ovlivněno opravdovým životem. A co se týče aktuálnosti - málokdy narážím na vyloženě současná témata. To ale neznamená, že by moje povídky byly pro moderní svět neplatné.

6. Co vše potřebuješ k navození dokonalé atmosféry, která přímo vybízí k psaní? Máš nějaký svůj rituál, nebo jsi šťastlivec, který dokáže psát všude?
Tohle je hrozně složitá otázka. Bohužel se musím označit za nenapravitelného lenocha. Dokážu proválet celé hodiny. Jenomže když mám náladu (a ještě se mi nepodařilo vypozorovat stimul nebo vzorec pro její navození), tak jsem schopný psát několik hodin v kuse a nezastavím se, dokud povídku nedopíšu. Jedna věc, která mi ale zaručeně pomůže, je odstřihnutí se od okolního světa. Když jedu vlakem, jdu se projít,… nemůžu anebo se mi nechce spojit se s technikou a mám čas na tvorbu. I tak se často musím do psaní nutit. Jindy, jak jsem řekl, to jde zase samo od sebe. Atmosféra v tom moc nehraje roli (Jen hudba, která hraje, mě silně ovlivňuje). Vlastně také pomáhá, když si uklidním pocity. Pokud jsem psychicky v pohodě, tak se mi psycho píše lépe… paradoxně.

7. Kde všude hledáš inspiraci? Zkoumáš svět kolem sebe, konflikty, které se před tebou odehrávají, nebo spíše brousíš svou myslí a hledáš nové kombinace příběhů? Projevuje se tvůj vlastní život do povídek, které píšeš?
Je to taková směs všeho dohromady. Člověk může čerpat z okolí, jak chce, ale nakonec povídka stejně musí vyjít z něj samotného. Osobně si rád povídám s lidmi o jejich životě, poslouchám jejich problémy a snažím se jim poradit. Tenhle přístup určitě autorovi rozšíří možnosti, protože se může alespoň na chvíli podívat na běh věcí z jiné perspektivy. Nikdo nemůže zažít všechno a s rozumnou mírou empatie je možné i cizí zážitky internalizovat. A je to motiv nebo část příběhu, která takhle přijde zvenčí nebo se ze mě vynoří. Tam ale autor nemůže skončit, a tak zbytek probíhá, jak už jsi nastínila. Pomocí různých asociací a kombinací děje zkoumám, který postup by byl nejlepší, povídce pomohl a přidal na autenticitě. Často (vlastně většinou) se stává, že nakonec na papíře zůstane něco naprosto jiného, než bylo původně v hlavě.

8. Zasedáš k psaní již s dopředu promyšlenou kostru příběhu, nebo se spíše necháš unést konkrétní scénou, motivem a zbytek necháš na fantasii, čili vytváříš spíše volný tok myšlenek?
Tohle se liší. Pokud píšu čistě fantazijní věc, můžu si dovolit na všechno se vykašlat a jet naprosto volně. U většiny útvarů to ale není úplně možné. Začnu s hrubým náčrtem věcí (U těch pár detektivek, co jsem psal, poměrně přesným.) a tuto kostru buď zachovám, nebo postupně měním, jak se příběh vyvíjí sám od sebe. Ovšem každá změna nutně vyžaduje přebudování příběhu. Nemůžu si hrát s postavami na slepou bábu - nikdy bych nenašel konec.

9. Lákalo by tě třeba psát i jiné než čistě beletrické žánry, třeba psaní fejetonů do novin či přímo reportáže? Nebo se vidíš spíše na odborníka, co popularizuje svůj obor psaním čtivých a srozumitelných článků?
Tohle jsem nikdy nedělal, takže netuším, jestli by mě to bavilo. Za zkoušku by to ale stálo. Poslední dobou mi přijde, že píšu esej každou chvíli (a to se mi nijak nepříčí), takže třebas někdy. A druhou částí jsi to trefila přesně. I když poměrně srozumitelně píšících ekonomů není málo, také jimi svět neoplývá. Rozhodně bych rád přiblížil tuhle vědu běžným lidem. Občas už jsem sice něco v povídkách naťuknul, ale ono dost dobře nejde začít uprostřed snu rozebírat růstový model národního hospodářství. :)

10. Ekonomie je velmi zajímavý a vděčný obor... Využíváš nějak své odborné znalosti v povídkách, chystáš se třeba napsat nějaký psychologický román s prvky např. dekadence, úpadku hospodářského systému? Ekonomie mimo jiné souvisí i s politologií, historii, sociologií a všeobecně se společností. Lákal by tě třeba nějaký román z budoucnosti (v době ekonomického propadu nebo naopak vzrůstu, o novodobé diktatuře apod.)?
Zatím se nic podobného neplánuje, i když to samozřejmě zcela nevylučuju. Ono načrtnout si podobný svět by vyžadovalo spoustu práce. Ať už si rozmyslet politické uspořádání, které by nesklouzávalo k apokalyptickým klišé, anebo vůbec celý vývoj světa. Třeba na to někdy dojde (až bude čas nebo spíš vůle začít naplno pracovat), ale právě teď se na tak velké sousto nechystám. Na druhou stranu by mě to samozřejmě lákalo. Popis elitářství (ke kterému směřujeme) a jeho případný rozpad. Postupné vyčerpávání zdrojů a hledání alternativ… Je toho spousta, co by se dalo řešit, ale zahrnout do úvah alespoň zlomek z ekonomických interakcí, které by to všechno doprovázely, je prakticky nemožné.

11. Co považuješ dodnes za svůj nejlepší literární počin? Účastníš se často literárních soutěží, nebo píšeš převážně "do šuplíku"?
Abych se přiznal, tak přesně nevím. Jedna z těch lepších věcí je povídka "Toho dne bylo sychravo", kde si hraju s motivem volnosti v životu ve snu. Nebo jedno aktuálně soutěžící sci-fi na webu pevnost. Možná taky právě včera dopsaná, kterou budeš určitě poznávat - "Já a on". Tímto bych ti zároveň chtěl poděkovat za pomoc s ní. :) Já píšu dost rozmanité věci, a tak se těžko porovnává, co je top. A co se týče soutěží, zastávám strategii obsílání. Připadne mi zbytečné syslit si věci doma. Pokud je rozešlu, tak alespoň získám určitý náhled do toho, co se líbí a co ne. Tím myslím jiný než od bandy mých nedocenitelných betareaderů. Zrovna v tuhle chvíli mám obesláno, tuším, 7 soutěží a čekám na výsledky.

12. Představ svým čtenářům svou zveřejněnou tvorbu. Proč si myslíš, že jim můžeš něco nabídnout, čím je zajímavá a odlišná od ostatních?
Jediné, co mě napadá, je, že se snažím čtenářovi dostat před oči to, co vidím, a do hlavy, co cítím Plasticky mu popsat situaci a donutit ho stoupnout si do mých bot. Podle většiny reakcí se mi to daří. Vzbudím emoce a zanechám nějaký pocit. Nikdo by od mé povídky neměl odejít s prázdnou. A taky jsou vzhledem k délce vhodné jako jednohubky. (Počítal jsem si to a samotný tenhle rozhovor je delší než většina mých povídek.)

Ukázka: (Tik-)

Tik-tak.
Sedím v křesle a pozoruji bílošedou zeď. Skvrny se na ní nastřádaly za léta našeho společného vztahu. Já a stěna. Vždycky jsme si rozuměli. Já se dívám na ni a ona zpátky na mě. Nic po sobě nechceme. Vysoko na její tvář jsem pověsil hodiny. Ukazují, jak plýtvám časem. Sedím a zírám do zašpiněného příšeří.
Tik-tak.
Čas prochází kolem mě a odloupává kousky mého já. Je jako hodiny s ostrými železnými ručičkami. Proletují ve stále se zmenšujících kruzích kolem mého nechráněného těla. Není se jim jak ubránit. Přibližují se a s každou další otočkou uberou něco dalšího. A není to jen můj vlastní čas. Jsou to i vzpomínky, lásky, útržky zaslechnutých melodií…
A všechno se blíží ke mně. Cítím je pod kůží; sekají mi svaly, kosti, život. Vím, že nakonec zbude jen Čas. Sám uprostřed nicoty, které se stanu součástí. Kdybych tak něco dokázal, ale na to bych potřeboval… ano opět se k tomu vracíme - čas.
Tik-
Hodiny se zastavily. Chvíli sedím a pozoruji nyní nehybné katy mé přítomnosti. Mám dojít pro baterky nebo je nechat stát? Vždyť čas je jen lidský vynález. Nikdy předtím ho nikdo měřit nepotřeboval a všechno šlo, jak mělo. Až lidé ho zesubjektizovali a zavedli pojmy jako vteřiny, minuty, hodiny. Bez nich bych si mohl tempo svého života určovat sám.
Ale přece jen potřebuju kontakt se společností. Nemůžu se odříznout a žít ve vlastní bublině vznášející se v limbu nad propastí chaosu, a proto jsem se rozhodl dojít pro baterky.
Už delší dobu mě něco dráždilo. Chloupky na krku se mi ježí, ale nevím proč. Zvednu se a přejdu do kuchyně. Při otevírání vždy vrzajících dveří mi to dojde.
Ticho. Ze světa vymizely zvuky. Dveře se sice otevřely, ale světlo, které na ně sporadicky dopadalo skrz zatlučená okna, se ani o píď nepohnulo. Zůstalo stát přesně na tom samém místě. Vlastně i já jsem neměnící se mozaika barevných skvrn. Ať se hýbu, jak chci, světlo zůstává jako přibité.
Nechám svých pokusů a dojdu pro baterky - hodiny jsou přednější. Vložím do nich elektrické články a čekám. Nic se neděje. Už delší dobu je mi jasné, co je se mnou špatně, ale nechci si to připustit. Proč bych se zrovna já měl dostat do světa bez času? Snad abych stihl všechno, co jsem do této chvíle zanedbával. To určitě…
Sednu si do křesla, pozoruji bílošedou zeď a čekám na -Tak.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Katie | E-mail | Web | 7. května 2011 v 8:24 | Reagovat

Máš úžasnej blog :)) Ráda si sem občas zajdu něco přečíst ^^

2 Matt | E-mail | Web | 7. května 2011 v 8:34 | Reagovat

Kde se asi Miselle inspirovala k otázce č. 10? :)) *vesele si hvízdá*

3 Miselle | Web | 7. května 2011 v 19:46 | Reagovat

[2]: Hehe, ty víš všechno... :) Ale nemohu se nezeptat "kolegy z oboru", hm.

4 Bett ... ♥ | Web | 11. května 2011 v 13:10 | Reagovat

Hojec :)
.. Máš fakt zajímavej blog :)) .. Zrovna sem na můj blog dala nádhernou kusovku ! ♥ .. Mkrni o okomentuj a mimochodem, spřáteluješ ? :)

5 Matthias - Zastánce vědecké metody | E-mail | Web | 11. května 2011 v 13:59 | Reagovat

[4]: nemyslím, že tohle je osobní blog nějakýho člověka, ale projkt využivající blogovou službu a je složenej z více lidí...

6 dorray | E-mail | Web | 11. května 2011 v 17:31 | Reagovat

[1]: To jsem rád :)

[3]: Njn ale zatím moc prózu "z oboru" nepíšu :-/

[5]: Tak tak... Ono to teda snad bude za chvíli smazáno ;)

7 Miselle | Web | 11. května 2011 v 20:05 | Reagovat

[6]: Kašlu na mazání, ať je jejich hloupost zvěčněna.... Navěky.

8 KatyRZ | Web | 12. května 2011 v 19:08 | Reagovat

Díky za představení. Našla jsem si oblíbeného autora ;).

9 Miselle | Web | 12. května 2011 v 22:04 | Reagovat

[8]: A to s autorem chystáme opravdovou pecku! Teš se :), bude to pořádný odvar čiré psychologie šílence. To vše v lehce snovém stylu...

10 Labanda © | Web | 13. května 2011 v 5:00 | Reagovat

jé o tom čtu poprvé njn pište povídky blog ;-) píšu básně :-) ale jsou spíš smutné temné zamilované a nic moc ;-) sice jich mám už přes 200ks ale málo jich je pěkných :D

11 Labanda © | Web | 13. května 2011 v 5:01 | Reagovat

moc zajímavé tikání :-) jdu ho dotikat ;-)

12 TaziDra - pokud budeš reagovat,tak ke mně na blog | E-mail | Web | 14. května 2011 v 18:04 | Reagovat

Další člověk,který zná Terryho Prattcheta.)Za každího takového člověka jsem ráda.
Tento blog se mi líbí,je příjemné si na něm něco přečíst a nemá lay z milióny obrázku,které se k sobě nehodí.

Vysvětlil by mi někdo,co si vůbec Bett myslí. Ehm !

13 Fée | Web | 15. května 2011 v 19:58 | Reagovat

Pěkné, pěkné... Jdu zabrousit na blog.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama