Luckily

19. prosince 2010 v 14:53 | Polgara |  Rozhovory z roku 2010
Jsem dvacetiletý snílek, věčně s hlavou v oblacích. Sem tam na mě dopadnou chmury, ale ty většinou rychle zmizí. Psaní povídek je pro mě světem, kam se můžu uchýlit, když to potřebuju a kde mě nikdo neruší, nic mi nevyčítá. Povídky jsou mým druhým domovem a doufám, že v nich hledají útočiště i mí čtenáři. Třetím domovem pro mě jsou knihy. Někdy si přeji, aby se ty knihy mohly stát skutečností. Jo, byla jsem hodně naštvaná, že jsem nedostala dopis z Bradavic.



1. Patříš mezi tu generaci, která vyrůstala na knížkách od paní Rowlingové a právě díky ní a jejím kouzelným příběhům jsi začala psát. Nejdřív si začínala fan fiction, které v té době bylo všude plno, a poté jsi přešla na svoji vlastní tvorbu. Jaké byly tvoje pocity, když jsi prvně zveřejnila svoji povídku? Neměla jsi strach z příliš tvrdé kritiky?
Když jsem zveřejnila svoji první povídku, bylo mi myslím 17 a tehdy jsem si o sobě, coby o spisovatelce myslela, že jsem prostě nejlepší, takže jsem čekala jenom pochvalnou kritiku.:-D:-D O tvrdé kritice jsem vůbec tehdy neuvažovala.
Potom ale přišly dvě glosátorky a ukázaly mi, že se mám ještě hodně co učit. Od té doby se snažím psát lépe a více o ději přemýšlet.

2. Předpokládám, že těmi glosátorkami mysli Červenou a Modrou, které jsou krutě upřímné a záleží na autorovi, jak se s jejich kritikou vypořádá. Tobě to evidentně pomohlo. Co bys doporučila těm, kteří se s nimi střetnou?
Ano, Červená a Modrá jsou ony kruté glosátorky, co mi zničily moji představu té nejlepší, ale vlastně jim děkuju, protože bez nich bych asi ještě dneska psala ty strašné povídky, co se de facto podobají telenovele a prznila bych skvělé postavy paní Rowlingové. Ostatním bych doporučila, aby si o sobě tolik nemysleli a aby byli schopni přijmout kritiku, protože jim to pomůže v jejich dalším vývoji.

3. Je vidět, že si od té doby dost pokročila, což je jedině dobře, protože se to odráží i na tvých povídkách. Skočit z fan fiction tvorby na svoje vlastní příběhy je přeci jenom velký kus cesty. Jak takové povídky vznikají? Jakou atmosféru si musíš vytvořit, abys mohla psát?
Moje povídky většinou vznikají z nějakého podnětu, třeba z knížky co jsem četla nebo filmu, co jsem viděla. Něco co, jsem viděla nebo četla se mi zalíbí a já si řeknu proč nezkusit na to téma něco vymyslet. Ale třeba moje povídka o upírech vznikla, když jsem ležela v posteli a nemohla usnout, tak jsem začala myslet na blbosti, a pak se tam najednou objevil nápad na povídku, plus velký podíl na téhle povídce je samozřejmě jejich momentální popularita. Kdyby se o upírech dneska tak nemluvilo, tahle povídka by asi vůbec nevznikla. Nějakou zvláštní atmosféru nepotřebuji, stačí mi, když mi k psaní hraje dobrá hudba.

4. Hudba, mocná to čarodějka. Bez ní se také nedovedu svoje psaní představit. Dost častým jevem v tvých povídkách jsou ženské hrdinky, které se vyznačují různými schopnostmi a mají za sebou nepříliš hezkou životní zkušenost, což se odráží i na tom, jakým směrem se příběh ubírá. Takovým příkladem budiž povídka Paní smrt či Temná noc. Co o nich můžeš čtenáři prozradit?
Můžeš si všimnout, že většina mých hrdinek je krásná, ale nemají to v životě moc růžové. Tím, že jsou krásné, kompenzuji to, že já zrovna krasavice nejsem. A proč píšu povídky, kde to hrdinky nemají zrovna lehké? Když chce někdo štěstí, měl by si ho zasloužit a ne k němu přijít lehce. Každý by měl za své štěstí bojovat a ne čekat, až na něj někde na ulici narazí, stejně tomu je v případě Sereny i Christie ze zmiňovaných povídek. Paní smrt vznikla v době, kdy mě nic netěšilo, proto to má ze začátku možná trošičku depresivnější ráz a v průběhu povídky na to taky můžeme narazit. Serena je smrtka, která už byla na druhém břehu, ale dostala možnost se vrátit a využila ji. Ovšem, není to takové, jak si představovala, ničí ji to. Proto se přestěhuje za svou nejlepší kamarádkou, kde se zamiluje, ale problém je, že ten muž je ženatý.
Taky víme, že někdo zabijí smrtky a pokusil se i o Serenu, ale ta se z toho s velkým štěstím dostala a můžu říct, že zrovna Serena přijde na to, kdo zabijí smrtky, o další se už pak postarají Starší. A co se týče Christie a Temné noci, tak tahle povídka vznikla po zhlédnutí filmu Krev jako čokoláda, dokonce jsem si vypůjčila hlavního padoucha. U téhle povídky můžu říct, že určitě skončí známým: a žili spolu šťastně až do smrti. Hlavní padouch, dostane co proto. Schopnosti, které hrdinky mají, dostali proto, že já takové schopnosti nikdy mít nebudu a to mě štve!:D

5. Koho by to neštvalo a kdo by si aspoň jednou v životě nepřál ovládat nějakou tu schopnost, kterou mají jeho oblíbení hrdinové. Nicméně, od počátků tvého psaní si jdeš trochu jiným směrem. Postavy už nejsou ploché, vyvíjí se a snažíš se je přiblížit normálním lidem. Nedělá ti to někdy problémy?
Někdy ano. Jak píšeš, snažím se, aby se postavy vyvíjely a nezůstaly zakrněné, jenže někdy mi dělá problémy představit si, jak by to mělo vlastně pokračovat. Pořád přemýšlím, jak ukončit osud Sereny. A popravdě teď jsem na tvůrčí krizi, to se asi projeví u první kapitoly Síly přátelství, kterou jsem rozepsala včera. V prvním odstavci jsem udělala z jedné z hlavních postav naprostou husu.:D

6. I mistr tesař se někdy utne, a pokud se ti z toho nějak podaří vybruslit, neřešila bych to. Nicméně, tvé pochybování o tvé tvorbě mě vede k otázce, jestli ses někdy odvážila svoji tvorbu ukázat rodině anebo někomu, koho znáš i v reálném světě.
Mamka sice ví, že píšu, ale ukazovat jí to rozhodně nebudu. Nemám strach, že by se mi vysmála nebo tak, ale jsou věci, které o mně mamka vědět nemusí. Moje nejlepší kamarádka ví, že píšu a dokonce si to sem tam i přečte. Dříve to četla pravidelně, ale teď, když je na vysoké, už toho času tolik není. Je to vlastně ona, kdo mě na začátku podporoval. Bez ní by žádný blog nevznikl.

7. Na blogu kromě povídek zveřejňuješ i zápisky do deníčku a občasné recenze na to, co tě zaujalo. Neuvažovala jsi o tom, že bys podobné články zveřejňovala častěji? Jakožto zpestření?
Uvažovala.:):) Jenže on je takový problém.:D:D Jsem lenivá to sepsat, ale říkala jsem si, že jelikož je teď na blogu mrtvo, tak s tím začnu, abych aspoň nějak vyplnila čas, než přidám další kapitolu.

8. Navíc se teď blíží Vánoce, takže bude času habaděj a třeba i tu tvoji lenost překonáš a vrhneš se do toho po hlavě. Kromě jiného máš na blogu i oblíbené autory, teď mám na mysli ty blogové. Které bys vyzdvihla a označila jako ty, kteří tě nejvíc inspirují?
Času habaděj nebude.:) V lednu mi začínají zkoušky, a pokud chci tentokrát tuhle školu zvládnout, musím se učit..:)
A teď k otázce. Upřímně, teď moc na oblíbené blogy nechodím, ale ráda se vždycky podívám na blog Lostt - někdy taky píše recenze a celkově má kromě dobré tvorby i zajímavé články. Ráda chodím k Lady Buffy, i když ta povídky nepíše, ale má blog o seriálu mého dětství, takže tam vždycky ráda zavítám. A kdysi jsem ráda chodila na blog Harem, ale ta jej bohužel zrušila.

9. Neuvažovala jsi někdy o tom, že by ses pokusila stát spisovatelkou? Že by si napsala nějaký příběh a zkusila ho udat? Anebo radši zůstaneš u zveřejňování povídek na internetu?
Samozřejmě, že jsem o tom jistou dobu uvažovala a někdy o tom i pořád sním, ale vím, že asi nikdy nebudu schopna napsat něco, co by stálo za to, to vydat. Mně se moje tvorba líbí, ale vím, že to nikdy nebude stačit na to, abych to publikovala, ale kdo ví, možná jednou napíšu něco famózního a třeba to i vydám. To by byl asi nejšťastnější den mého života.:):)

10. Konečná otázka, kterou nechám na tobě. Pokud chceš něco říct na závěr, máš možnost. Popřípadě proč si myslíš, že by čtenáři právě na tvůj blog měli zavítat a co mají očekávat.
Lidé, kteří zavítají na můj blog, by předně měli vědět, že opravdu nejsem "paní spisovatelka" a někdy to tomu i odpovídá, ale pokud mají zájem a čas a chtějí si při relaxaci něco přečíst, myslím, že k tomu se moje povídky hodí. Samozřejmě budu ráda za každý názor, ať kladný nebo záporný.

Ukázka:

O pár týdnů později se situace v domě Lorensových vyhrotila. Babička Slownyová byla totiž prohlášena za nesvéprávnou a strčena do ústavu pro duševně choré a její peníze i byt, to vše zdědila Serena. Byla překvapena, stejně jako její matka, protože si myslela, že to vše, zdědí ona.
"Máš svůj byt a peníze, tak tam běž bydlet," řekla jí matka jednoho dne při večeři.
Serena se na ni překvapeně podívala. "To myslíš vážně?"
Matka se na ni chladně zadívala. "Ano, všichni si to myslíme."
"Fajn."
Odešla a cítila, jakoby ji spadl ze srdce obrovský kámen. Byla volná.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama