Kaori

24. listopadu 2010 v 21:34 | Awia |  Rozhovory z roku 2010
Snílek s potrhanými křídly. Protože ať zbožňuje fantasii sebevíc, nikdy by nedopustil, aby svět snů ovládl reálný život. Kdysi jsem chtěla být jiná, odlišná... Dnes se lidem, kterým dělá dobře, že si o nich ostatní špitají jako o exotech, směji. A to jsem já. Věčně kritická, sarkastická, tvrdohlavá a svérázná. Nemusím mít poslední slovo, ale chci najít pochopení a kompromis.
V povídkách ventiluji svoje emoce. Emoce, přesně to je potřeba k tomu, abych mohla napsat něco, co v sobě nese duši. A potřebuji je cítit i u ostatních, aby mě to donutilo tvořit dál. Takže tvrdě do mě, protože já vás o to žádám. Snílek toužící po velkých, ale i menších činech. A taková také zůstanu.




1. Snad nebude vadit, když začneme naprosto klasickou otázkou. Co Ty a psaní? Jak jsi k němu přišla? Prozradíš nám něco o svých prvotinách?
Píšu snad už od svých 8-9 let, ale to jsou takové ty dětské záležitosti typu: "Ztracené koťátko hledá cestu domů". Více jsem se psaní věnovala v okamžiku, kdy jsem začala vyhledávat anime. Samozřejmě, že moje první "propracovanější" dílo byla fanfikce, nečekaně na Naruta. Vlastně jsem ale napsala jenom dvě ff, protože pak jsem přišla na to, že vymyslet si vlastní postavy a zasadit si je do prostředí, které se mi zamlouvá, je mnohem zábavnější a osobitější. Ráda totiž do příběhů dávám kus ze sebe sama bez toho, abych se to snažila nějak zamaskovat. Jsem hold trošičku egoista (těžké přiznání :D).

2. Když už jsme u té originální tvorby, co Tě přimělo k napsání povídky Say my name?
Téma upírů jsem v hlavě měla už jako dítě, tenkrát jsem ale byla fascinována vlkodlaky. Snažila jsem se i o několik povídek s nimi, ale nikdy jsem nemohla vymyslet dostačující děj. A když se mi do rukou dostala sága o Anitě Blake, přesunula jsem se od vlkodlaků k upírům. V hlavě se mi totiž jako první utvořila jakási dějová osnova (což je u mě neslýchané) a domyslet zbytek potom problém nebyl.

3. Tvoje upíry známe. Rozhodně se nejedná o žádné vykonavatele dobra. I když i tady nacházíme kladné hrdiny. Víc by mě ale zajímalo, zda jsi se při vymýšlení zubatých příšer nechala něčím inspirovat, nebo jsi je stvořila tak, jak si upíry představuješ?
Jsi zlá a zákeřná! Ale dobře... Jednou jsem upřímná, tak budu upřímná i nadále. Jak jsem zmínila, inspirací pro mě hodně byla Anita Blake, bez klasického Drákuly by to nešlo a... trošku mě ovlivnilo i Stmívání... *dělá, že tu není* xD Ale to jsou jenom malé střípky, kterými jsem svou představu o dětech noci doladila. Rozhodně se nesnažím držet žádných "upířích standardů", protože mi připadá jako blbost dodržovat "fakta", která vlastně nemají reálnou podstatu.

4. O své podlosti jsem se mohla zmínit, než jsem začala s tímto rozhovorem, což? No, teď už je na to stejně pozdě… Místo toho mi řekni, jak jsi přišla ke svým postavám? Jak vznikla Saskie, čím to, že jsi děj umístila zrovna do Prahy, a kde přicházíš na všechny ty nečekané zvraty?
Jak jsem řekla, do příběhů dávám hodně ze sebe a každá alespoň trochu důležitá postava je určitým způsobem kus mě. Jakmile mám tento základ k postavě, tak jenom upřednostním některé charakteristické rysy (U Saskie třeba zbabělost, sebestřednost a nevyrovnanost), které doplním o jiné vlastnosti a nový charakter je na světě.
Jako hlavní hrdinku Say my name jsem rozhodně nechtěla žádnou drsnou holku, ale ani vyčůranou krysu. Chtěla jsem sraba, což byl hlavní stavební kámen a zbytek postavy se dotvořil dál.
Příběh se odehrává v Praze proto, že ji znám a (vzhledem k počáteční nenávisti) ji skutečně miluji. Navíc jsem byla líná vymýšlet nové město jenom kvůli jednomu příběhu, který jsem vlastně ani tolik vážně nebrala.
A nečekané zvraty se přeci rodí samy od sebe. Pravda, že někdy musí člověk hodně přemýšlet, ale když člověk ví, jak se bude děj ubírat, tak si myslím, že zvraty jsou to první, co ho napadne, aniž by musel nějak moc přemýšlet.

5. S těmi zvraty máš pravdu. Stejně by mě ale zajímalo, odkud pramení Tvoje inspirace. Někde mít prvopočátek přece musí, ne?
Jsem dítě s bohatou fantasií, takže když mě něco napadne, není zas až takový problém to rozvinout. Ale důležitý je ten nápad. Občas se stane, že přijde jen tak, někdy mi k tomu pomůže nějaká kniha nebo film, jindy rozhovor s lidmi. Ale největší inspirací je mi nejspíš muzika. Je totiž pár písniček, které, když slyším, tak si řeknu: "Potřebuju psát!" A tak vezmu papír a tužku a píšu. Je jedno, jestli to má myšlenku nebo nějaký děj, ale hlavně, že píšu. Většina výplodů z takového záchvatu končí v koši, ale najdou se i jedinci, díky kterým potom vznikne něco většího.

6. Když se vrátím k Say my name, tak se tato povídka blíží ke konci. Chystáš pro čtenáře něco dalšího? Máš nějaké nápady na příběhy, které by jsi ráda zrealizovala? Myslím, že jsi už několikrát nějakou novinku naznačovala... :)
Když jsem SMN dopsala, okamžitě mě napadlo pokračování (v té době byla sotva z poloviny zveřejněná), jenže jakmile jsem to dopsala, veškerý můj zájem skončil tím, že jsem jednou za čas přidala na blog novou kapitolu, takže pokračování nejspíše nebude. Navíc mi už nejméně půl roku v hlavě leží jeden nápad o lenivé dívce, která se jen tak mimochodem dostane do Astrálu a začne poznávat nový svět. Dokonce jsem napsala někde v červnu i první kapitolu, jenže můj problém je ve vymýšlení děje. A tady mě nic, co by dokázalo dostatečně upoutat, nenapadlo. Takže i tato myšlenka skončila u pár představ v mé hlavě.
Momentálně upírám své psací naděje na další světový nápad. Nápad na život v postapokaliptickém světě, kde jsou... draci. Vím, že to zní šíleně, ale kupodivu to logiku má (v rámci možností), ale jak říkám, není děj. Což je vskutku smutné, vzhledem k tomu, že jsem si opět vymyslela (pro mě) dokonalý klučičí vzor. xD

7. Takže nemáš vůbec žádnou představu, jakým směrem by se "dračí" příběh ubíral?
Vlastně by šlo především o vztah mezi dvěma mladými lidmi. Nebyla by to romantika, spíš jakýsi chabý pokus o psychologickou novelu. Jenomže já potřebuju nějakou akci, jinak mě postavy začnou nudit. Bohužel skutečně nemůžu přijít na to, jakým směrem by se ubíral, protože ať mi hlavou proletí cokoliv, je to buď absolutně naivně hloupé, nesmyslné nebo dojákoidní. Samozřejmě bych do toho chtěla zamotat i ty draky, ale vážně ne stylem Ameriky, kdy dva sotva dvacetiletí lidé, ruku v ruce, jdou proti drastickému světu plného zla a nebezpečí, aby ho zachránili před ničivou hrozbou... Na to jsem až moc skeptická.

8. Věřím tomu, že u Tebe žádné zaběhnuté klišé čekat nemusíme, právě naopak! Za sebe Ti každopádně můžu říci, že se budu těšit, co se z toho nakonec vyvine. ;) Ale teď z trošku jiného soudku. Prozraď nám, jaké máš literární cíle?
Nejspíše jako drtivá většina skromných blogových pisálků, i já plaše doufám, že pro něco najdu takový zápal, aby mi to umožnilo vydat knihu. Nemusí to být bestseller, klidně i na své vlastní náklady, ale představa, že v rukou držím knihu s mou ilustrací na obalu, dokonce i mým jménem, je pro mě naprosto nedosažitelná a zároveň euforizující.
Původně jsem se chtěla držet žánru upírů, vlkodlaků a podobné havěti, ale když jdu v knihkupectví kolem regálu, který je CELÝ zaplněný upíří tématikou, hodně rychle mě přechází chuť. Momentálně se upírám na "dračí" svět, který mám vcelku pěkně vymyšlený a nějakou potenciální edici, která by o něm vyprávěla.

9. S tím souvisí i moje další otázka: máš nějaký vzor, co se literární tvorby týče? Oblíbený spisovatel, někdo koho obdivuješ, jehož stylu by jsi se chtěla jednou přiblížit…?
Přiznám se, že jsem tak trochu kulturní barbar, takže klasiky a povinná četba jdou absolutně mimo mě. Navíc jsem začala číst až hodně pozdě (čtu od svých třinácti let, s trochou studu přiznávám), ale "psala" jsem již od dětství, takže nějaký ten svůj pseudostyl psaní jsem si brousila už jako malé dítě. Ale kdybych měla jmenovat někoho, koho obdivuji, tak by to byl rozhodně Fulghum! Nikdy by mě nenapadlo, že se díky němu stane mytí nádobí tak zábavným. Dále obdivuji Pratchetta za jeho neuvěřitelnou fantazii a nedůležité detailní popisy, které ve finále tvoří dílo dokonalosti. A v neposlední řadě je to i King. Sice jsou jeho knihy, vzhledem k ději, trochu utahané, ale ta psychologie! Ach ta psychologie, on je skutečně mistr.

10. Poníženě přiznávám, že už mne nenapadá nic, co tu ještě nebylo řečeno. Na závěr tedy má oblíbená perlička: Proč si myslíš, že by si měl člověk přečíst právě tvoji povídku? Na jaké čtenáře se tvoje dílo zaměřuje a komu by se nejspíš mohlo líbit?
Egocentrismus a vychloubání (natož chválení sebe sama) je pro mě těžký oříšek, takže to vezmeme zkrátka. xD
S trochou sarkasmu přiznávám, že by si ji nejspíš měli přečíst šílený holčičky zbožňující nagelované upíry (Mao se negeluje, ale je nebezpečně... Jak ony to říkají? "Šukézní?" xD). Ale musím podotknout, že v žádném případě nesmějí očekávat romantiku či úsměvy. Jde tu o mladou dívku, která se neumí vyrovnat ani s přicházející dospělostí, natož s přeměnou. Proto tu je dost krve a sadistických scén, takže pokud někdo rád bolest druhých a je schopný překousnout... módní upíry, nechť potěší mé chátrající doupě svou přítomností. Budu ráda i za barvitý komentář. x)

Ukázka:
"Víš, co je pro nováčky nejhorší?" Usmál se slizce. Nečekal na mou odpověď, popadl mé vlasy více na temeni hlavy a prudce mi hlavu strčil do ledové vody.
Voda byla tak studená, že jsem měla pocit, že se do mé hlavy zabodává tisíc malých jehliček, ani jsem se nestihla nadechnout. Divoce jsem sebou zmítala a kopala nohama, ale když už jsem ho kopla, stisk nepovolil. Pak mě napadlo, jestli bych lavor nemohla zvrhnout, ale když jsem to zkusila, nešlo to, zřejmě byl k něčemu přikovaný. Už jsem propadla zoufalství a jenom se křečovitě chytila okraje. Ten pocit stísněnosti mě celou pohltil a já začala opět křičet. Naposled mě chytil hysterický záchvat o snahu zachránit se, ale ani teď jsem se neosvobodila. Rozklepala jsem se po celém těle a čekala, co se bude dít dál.
Jenže ono se nedělo nic. Nedusila jsem se. Nepolykala vodu. Neumírala!
Zatahání za vlasy a já se ocitla opět na vzduchu.
"Netluče, viď?" Usmál se škodolibě Dante a odhodil mě ke stěně.
Tvrdě jsem dopadla na zem a rychle se vyškrábala aspoň do sedu pod obavou, že se mě pokusí nakopnout. Nic se ale nestalo. Žádný kopanec, žádná rána, jenom jeho povýšený pohled.
Došlo mi, že víc už mě trestat nemusí. To, co jsem celou tu dobu brala jako samozřejmost a co jsem ani nevnímala, se ukázalo jako mýlka. Nepotřebovala jsem dýchat. Mohla jsem žít bez vzduchu. A mé srdce už nebilo. Vyděšeně jsem si sáhla na krk ve snaze nahmatat tep. Vždy mě to uklidňovalo, vědět, že moje srdce bije a že prostě mám tu jistotu, že žiji. Ale teď, když nebilo, co jsem si mohla myslet? Tep jsem samozřejmě nenahmatala. Zabodla jsem svůj pohled do země a rozklepala se v záchvatu hysterie, která se mě pomalu ale jistě zmocňovala. Jak můžu žít, chodit, myslet a fungovat, když nepotřebuji dýchat? Když… nebije?!
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama