Fée

15. listopadu 2010 v 17:24 | Miselle |  Rozhovory z roku 2010
Snílek, co žije víc několik stop nad zemí, v literatuře odmítá všední nudnou realitu, inklinuje k minulosti a nerad řeší budoucnost. Jinak jsem veskrze mírumilovné stvoření a písmenka miluji ještě víc než tóny. Nepíšu pro zisk, ale pro radost. Raději se zavřu mezi všechny své stíny a alter ega, než abych ztrácela čas v současnosti. Miluji pohádky a bojím se lidí. Jsem divná, ale na druhou stranu jsem to prostě já (a mám se tak ráda).



1. Je to teprve nedávno, co jsi začala na svém blogu publikovat svá díla. Nicméně, psala jsi už v úvodu Pianisty, že se nejedná o "první" povídku. Co Tvá prvotina? Kdy jsi začala psát a co Tě k tomu vedlo? Měla Tvá povídka nějaký ohlas, zveřejnila jsi ji někdy (klidně i jako slohovku), nebo leží dodnes v šuplíku?
Příběhy si vymýšlím vlastně od malička. Ráda tvrdím, že to mám dáno geneticky, jelikož pradědeček byl spisovatel, ale bůhví, proč mě to tak baví. Úplně první 'povídka' se jmenovala "DINOSAURUS", měla délku sotva A4 a byl to velmi apokalyptický text, který jsem napsala cca v 8-9 letech *smích*. Měla jsem jej ještě dlouho vytisknutý, ale žel, už se ztratila a v počítači také není (od té doby se různě měnily a tak). Jeden z prvních textů mám ale stále na SASPI.cz, kam píšu (i když většina mé starší tvorby je spíš k uzoufání, než k čemukoliv jinému). Bohužel se ale odtamtud nedají starší díla vymazat, tak na to má celková úroveň tamějšího profilu doplácí.
Ale začínala jsem taky dost na básničkách, i když jsem nakonec (správně) usoudila, že to není nic pro mě. V současnosti už básně nepíšu, až na malé výjimky - např. báseň psanou dadaistickou metodou, kterou hodlám zveřejnit. Ale to je spíš pro pobavení.
Pianista je ale rozhodně jeden z prvních pokusů, kde se snažím hrát s těmi slovy a atmosférou :). Ale návrat k psaní prózy určitě zapříčilo FF jedné mé známé, díky níž jsem napsala také jednu 'kapitolovku', žel je velmi nepovedená, až braková a laciná, řekla bych. Ale když si to zpětně čtu, musím se až smát, jak moc jsem kopírovala ostatní.


2. Tvé povídky jsou na velice vysoké úrovni. Lehce si hraješ se slovy, dokážeš v člověku vzbudit syrové emoce a donutíš se nad tou povídkou zamyslet. Jako by ani děj nebyl podstatný. Vyhovuje Ti tato forma lyrické prózy, kdy čtenář více než akční děj stravuje výsledný dojem?
Neřekla bych, že jsou na velmi vysoké úrovni, ale těší mě, že se líbí :). Ano, tato forma psaní mi vyhovuje, jelikož si ještě nejsem úplně jistá s dialogy. Neumím je vymyslet dostatečně pádné a vtipné atd., ale v budoucnosti bych ráda zkusila mimo jiné přijímací zkoušky na FAMU, obor scénáristiky a dramaturgie, tak bych s tím asi měla něco dělat *smích*. Ale ne, všeobecně si myslím, že popisy mi prostě jdou lépe, i když bych ráda do budoucna napsala i něco trošku akčnějšího, snad to zvládnu :)


3. Moje nejoblíbenější dílo - Pianista - je velice zvláštní kousek, charakterizující tvou tvorbu. Pamatuješ si ještě, co Tě přimělo Pianistu napsat? V povídce je vidět obrovský rozpor - deprese, klaustrofobický pocit z místnosti, rezignace... A zároveň v závěru díla jakési ohromení z nádherného klavíru. Je to založeno na Tvých reálných pocitech, hraješ na klavír?
Pamatuji si, že byl studený zimní večer, já koukala z okna a najednou mě to napadlo. Pianistaje vlastně mrtvý muž, pro kterého se jeho životní láska - tedy klavír- stává buď věčným trestem nebo vykoupením. Ale nechávám čtenáře, aby si má dílka vyložili sami. A ano, samozřejmě se tam motiv klavíru objevuje proto, že sama na něj hraji a tudíž je to můj oblíbený nástroj. Nicméně sama si ještě nejsem jistá, jak vnímat posmrtný život, tohle byl jen jeden z několika nápadů.


4. Vzhledem k tomu, že většina Tvých děl je zaměřená na vnitřní prožitky hlavního hrdiny, na jeho fantasii (Lucie na diamantové obloze), musím se zeptat, kde čerpáš inspiraci. Co všechno je pro Tebe podnětem k napsání tak krásného díla? U Lucie jsi psala, že hlavní inspirací Ti byla píseň. Jak Tě ovlivňuje při tvorbě hudba?
Inspirací mi jsou běžné situace, písně, lidi... Prostě přijde myšlenka a je tu :). Inspiraci k Opuštěnému hřišti, jehož druhou polovinu v nejbližší době zveřejním, mi nevědomky dala jedna slečna, která v jedné své povídce použila motiv prázdného hřiště a já zatoužila napsat něco o ošklivém místě. Pro Lucii mi byla inspirací již zmíněná písnička a také dost její klip ve filmu Yellow Submarine. Pro jednu rozepsanou povídku mi byl naopak múzou druhý cellista pražského studentského orchestru, kterého jsem viděla na koncertu scénické hudby k Peer Gyntovi. Jak říkám, je to různé a nepřihází to až tak snadno, proto píšu dost nepravidelně.


5. Přestože Tvá díla nejsou dlouhá, mají většinou neočekávaný zvrat. Píšeš povídku s tím, že znáš zakončení, nebo se necháš unést situací - a podle nálady potom povídku utneš v tom nejneočekávanějším okamžiku?
Většinou to je tak, že mě první napadne buď jen konec nebo konec se začátkem a já potom doplňuji text 'doprostřed', i když bych asi nikdy nepsala jako jeden z mých oblíbenců, Franz Kafka, jelikož ten byl schopen konec napsat rovnou. Já píšu postupně, takže je ve finále dost možné, že se konec trochu změní tak, aby pasoval do předchozích událostí.


6. Není tajemstvím, že ve Tvých povídkách se většinou objevují určité "literární typy". Jmenujme třeba malé holčičky, zrzky, nebo nepochopené samotářské osobnosti. Čím Tě takové osobnosti okouzlily, co je na nich pro tebe zajímavého?
Ano, rusovlásky mě asi nepřestanou fascinovat, takže kdyby se mi někdy v budoucnosti splnil sen a já opravdu vydala knihu povídek, rozhodně se, alespoň jedna, bude jmenovat "Rusovlásky". Potom bych ještě mohla sepsat víc povídek s tématem hudebníků a hned bych měla orchestr *smích*. Ale ne. Myslím, že v tomhle mě dost fascinuje, nebo spíš ovlivňuje, romantismus. Víš co, hrdina bez minulosti, který se vymyká normálu. Sama sebe dost často přesvědčuji o tom, že jsem prokletá a jiná a já nevím co ještě. Přitahuje mě asi jejich psychika.
Ráda si hraji s postavami, které nejsou úplně obyčejné.


7. Hodláš někdy v budoucnu napsat nějaké delší dílo, třeba psychologickou novelu, kde bys mohla naplno rozvinout svůj talent krásně vystihnout psychiku člověka? Láká Tě třeba nějaký specifický žánr (horor, detektivka), který chceš napsat?
Myšlenky o delším díle by jistě byly, jenže jsem si celkem stoprocentně jistá, že na román (například) nemám. Nemám tu trpělivost psát se s tím, navíc mi po určité době dochází inspirace a já nevím jak navazovat. Zjistila jsem, že mi vyhovují kratší útvary a časem bych se skutečně k nějaké kratší novelce ráda dopracovala. Ale s těmi žánry... Sama nevím, kam bych svou tvorbu zařadila teď, natož do budoucna. Vyhovuje mi to tak. I když mnohem víc než žánry mě lákají různé umělecké směry - impresionismus, romantismus... Možná tak ta psychologická próza, ale ráda jsem sama sebou.


8. Máš nějakého oblíbeného spisovatele, ke kterému vzhlížíš, nebo si razíš svou vlastní cestu, svým stylem? Které knihy Tě ovlivnily nejvíc?
Mým nejoblíbenějším spisovatelem je určitě již zmíněný maestro Kafka. Hrozně se mi líbí, jak dokáže motat děj a vytvářet atmosféru. Dále jsem objevila Haruki Murakamiho, který mě docela uchvátil, fascinuje mě, jak dokáže obyčejný příběh proměnit v něco úžasně fantaskního a neuvěřitelného, dost se mi líbí jeho filosofie.
Tihle dva jsou asi nejdůležitější, ale krom nich nepohrdnu ani Josteinem Gaarderem, Chuckem Palahniukem a dalšími... Ale že by mě něco ovlivňovalo? Nejsem si tím vědoma, vážně ne. Píšu spíš instinktivně, než cokoliv jiného. Ale tyhle pány obdivuju. I když možná... Asi mě dost na životní cestě ovlivnil 'Malý princ' a 'Sofiin svět'. Ona otázka oblíbených autorů je přeci jen dost složitá...

9. Myslím, že Tvůj talent lze pořád rozvíjet a s pílí můžeš dosáhnout mnohem výše. Chtěla by ses v budoucnosti věnovat psaní, např. jako spisovatelka či novinářka? Nebo psaní bereš spíše jako únik z reality a nepovažuješ je za něco "co lze prodat"?
Hrozně ráda bych se v budoucnosti věnovala literatuře. Nemyslím si, že dokážu psát tak, aby to lidé kupovali, koneckonců, na to je třeba opravdu unikátní talent, o kterém pochybuji, že bych jím disponovala. Ale ráda bych byla alespoň třeba literární kritička nebo tak něco. Jsem ve druháku, tak už si pomalu vybírám VŠ, zatím vyhrává DAMU (katedra teorie a kritiky) a již zmíněné FAMU, jenže na tyto školy se nedostane jen tak někdo a navíc se má rozhodnutí dost mění. Hodně by mě lákala literární akademie, ale ta je soukromá, tak uvidíme, kam nakonec půjdu. Ale ráda bych měla psaní alespoň jako koníček. Jednou bych ráda vydala knihu povídek, ne kvůli zisku, ale kvůli splnění snu. Pochybuji, že bych si tím vydělala na živobytí :).


10. Co bys vzkázala svým budoucím čtenářům? Koho myslíš, že by Tvé povídky mohly zaujmout, pro koho především píšeš?
Píšu pro všechny, kterým se realita zdá málo. Pro lidi, kterým nevadí texty s minimem děje a maximem atmosféry. Píšu pro ty, kteří mají rádi literaturu... A hlavně píšu pro sebe, protože mě to baví. Nemyslím si, že bych měla nějakou cílovou skupinu, prostě koho to zaujme, ten ať čte, potěší mě každý komentář, ať už kritický či pozitivní :)


Ukázka:

Čas, ten hloupý pojem. Muž ani nevěděl, kolik času má. Vzdáleně si vybavoval tato slova, věděl co znamenají, avšak pro něj již neměla významu. Dny trávil střídavě podřimováním, koukáním na sluneční či měsíční paprsky a přemýšlením. Ta každodennost byla svým způsobem velmi únavná a jednotvárná až k zešílení, nicméně muže uklidňovala a dávala mu pocit jistoty. Věděl, že se nemůže nic pokazit, že mu nic nehrozí, žádný stres.
Jak plynul den za dnem a uběhla vlastně celá věčnost, začal jakýsi hlásek vzadu v mužově hlavě napovídat, že něco není v pořádku, že se poklidná plynulost a stejnost dnů změnila. Něco viselo ve vzduchu. Měsíc už nebyl tak zářivý a jeho paprsky už neprotínaly šero kobky tak jasně jako dříve. Mírumilovnost noční tmy i denního světla byla ta tam. Muž začínal cítit úzkost a nebyl si schopen uvědomit, proč tomu tak je.
Každý den se jeho nejistota prohlubovala. Velmi pomalu, ale jistě. S každým západem slunce se jej zmocňovala jakási nepochopitelná úzkost, ten tam byl klid, který dříve sršel z mléčně bílé luny. Nejistota pramenila někde v jeho útrobách a v pravidelných intervalech vystřelovala až ke konečkům prstů. Mrazení střídalo záchvaty horka, kdy měl pocit, že se prostě musí udusit. Šílenství počalo okupovat jeho prázdnou mysl, zabralo veškeré místo vyhraněné pro vzpomínky a zatemnilo jeho pohled. Ze zoufalce beze jména se stal šílenec bez vzpomínek.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lufristia | Web | 27. prosince 2010 v 22:56 | Reagovat

Fée - má nejdražší Víla - mi svými povídkami doslova vyráží dech.
Znám ji už trošku delší dobu a vůbec jsem netušila, že něco takového píše.
O to více mě děsí fakt, že musela snášet mé prabídné půlnoční výplody.
Pianista je opravdu unikátní dílo, které není radno číst v noci (ne, opravdu ne...zažito na vlastní kůži).
Opravdu mě fascinuje, jak lehce háže slovy a stále to má smysl, možná i dvojsmysl. Mám takový dojem, že tu povídku pokaždé pochopím nějak jinak.
Rusovlásky...ani nevím, proč nás tak fascinují. Já vždycky chtěla být zrzka. Asi proto, že je to tak ohrožený "druh". Jsou vyjímečné samy o sobě.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama