Aidrien Assagir

9. listopadu 2010 v 21:11 | Miselle |  Rozhovory z roku 2010
Já, svobodná studentka, co si neplánuje svou budoucnost víc, než je třeba, a nepřikrašluje ji nošením růžových brýlí, jsem se odvážila začít psát už před dost dlouhou dobou. Můj introvertní způsob života a bujná fantazie spolu ruku v ruce daly vzniknout už pěkné řádce imaginárních postav z bájných, neexistujících zemí. Mými dětmi jsou zlí a krutí zabijáci, temní mágové či šílenci, kteří touží zničit svět. Ti všichni by jistě nepohrdli možností mě vlastnoručně odpravit za to, co je můj mozek schopný zplodit za možné i nemožné. A můj blog je bránou do těchto zemí.



1. Mezi blogery je to možná nový fenomén, ve světě vcelku zažitá věc, ale stejně se zeptám. S autorkou Septimou Severou vytváříte společná díla. Jak si má čtenář, který neví, o co jde, představit takové dílo? V čem se liší tvorba tvé vlastní povídky a této, řekněme, společné? Jaké jsou klady a zápory takového díla?
Od normální tvorby se společná tvorba hodně liší. Když píšete sami, jste odkázání na své vlastní nápady. Postavy se řídí vašimi pokyny, dialogy probíhají podle vašeho scénáře. Kdežto u společné povídky mám pocit, že postavy žijí skutečnější život. Na jejich jednání reagují jiní. Reakce jsou nepředvídatelné a vy se musíte rozhodovat, jak zareagujete na to či ono.
Nechci říct, že by vlastní tvorba byla špatná, nebo nějakým způsobem horší. Společná tvorba představuje jen jinou dimenzi psaní, kterou by se měl každý autor jednou vyzkoušet, aby na vlastní kůži zakusil, kolik legrace a vtipu je možné při tvoření zažít.
Vtip, legrace, akce a reakce. To bude příklad několika kladů společného tvoření. Přesto se tu jeden velký zápor najde. Je jím čas. Tenhle nezastavitelný zmetek před nás staví překážky v podobě úkolů a povinností a kde si má pak autorská dvojice najít ten společný, aby pokračovala? Jde to hodně těžko, ale snažíme se si pár hodin ukrást, protože naše tvoření mnohdy se skutečně k hodinám blíží.


2. Pracuješ i na svých vlastních projektech, ať už na delších románech či kratších, jednodílných povídkách. Vesměs se odehrávají v imaginárním světě. Co pro Tebe znamená fantasy?
Fantasy… Koluje v mých žilách jako oheň. Stravuje mou duši, popohání mou mysl. Fantasy představuje bránu, za kterou si mohu dělat, co chci. Neexistují hranice, neexistují pravidla, podle kterých bych se měla řídit. Jak plyne čas, tak postupně zjišťuji, že už povídky o normálnosti psát prostě neumím.
Moje touha po neznámém, neuchopitelném, po magii a nadpřirozenu možná pramení z faktu, že v běžném životě prostě fantasy není. Nebo já ho nevidím. Přírodu neovládá Bohyně přírody, bouře nevyvolává rozzuřený Bůh bouří, po nebi nechodí Sluneční bohyně a Měsíční bůh. Vidím jen evoluci a existenci založenou na automatickém chování pod vlivem genů. Tenhle svět mi přijde podivně smutný, ochuzený. Nejsem věřící, ať už v Boha, nebo v UFO. Nadpřirozeno, které mi někteří lidé v mém okolí předkládají, není pro mě. A fantasy mi umožňuje vytvořit si svět podle svého. Jak já chci, jak to cítím já a ne jiní.


3. Nejedna Tvá povídka se alespoň náznakově věnuje homosexualitě, resp. hlavně gay tématice. Proč zrovna takové téma? Kdy jsi s tímto žánrem začala pracovat?
Nedávno jsem se přehrabovala v počítači a našla jsem staré koncepty povídek. Chvíli jsem se jimi probírala a objevila jsem střípky povídky, kde se homosexualita objevila. Netroufám si říct, kdy přesně to bylo napsáno, ale tři roky zpátky to bude určitě.
Když jsme se Septimou psaly cyklus "Amaurëa - Černý plamen" měla jsem v plánu dát hlavnímu hrdinovi jako družku divokou rusovlásku, jenže se to nějak změnilo. Ani nevím jak, náhle se zjevil křehký, étericky krásný Mahtaito.
Nevěděla jsem, jestli je to dobrý nápad, jestli bych se přece jen neměla vrátit ke svému prapůvodnímu plánu, jenže Eressiel rozhodl za mě. Mahtaito ho uchvátil, ukradl mu jeho srdce a já jsem nikdo, abych mu to rozmlouvala. Jsem jen zprostředkovatel životů. Oni žijí příliš nezávisle, než abych směla určit: "Ano, chci, abys ty byl heterosexuál a ty homosexuál." Žene-li postavu láska k muži, nebudu tomu bránit. Nemohla bych se jim pak podívat do očí.


4. Jaký je Tvůj názor na homosexualitu obecně? Měla by být veřejnost otevřenější, nebo si myslíš, že je dnešní "mediální" protlačování gayů a lesbiček nevhodné?
Homosexualita je naprosto přirozená věc a gayové a lesbičky by měli mít stejná práva jako my heterosexuálové. Pár mých známých je otevřených k tomuto tématu, ale dokázala bych najít i lidi, kterým se to protiví. Společnost by měla být otevřená k potřebám této "menšiny". Říkám v uvozovkách, protože označení menšina je mi v tomto případě trochu proti srsti, snad vlivem mých postav.
Společnost musí urazit ještě velký krok, než bude taková, kterou bych ráda viděla. Tolerantní a chápavá. A k tomu Češi podle mě ještě nedospěli.


5. Nevyhýbáš se ani provokativním tématům - cyklus Vprávění Madame je sbírka erotických povídek. Je to pro Tebe ve psaní změna, jak si "užíváš" psaní takovýchto děl. Kde hledáš inspiraci?
Jsem lev a lvi, pokud mě paměť neklame, prý milují sex. Inspirace je mi poskytováno u mého milovaného víc než dost (kde jinde, že?). A pokud přece jen není ta správná, tak jsou cestičky, jak ji načerpat.


6. U nápadů ještě zůstaneme. Přestože píšeš hlavně fantasy, postavy ve Tvých dílech bývají vcelku normální, běžní lidé. Bereš si inspiraci ve svém okolí? Jsou Tvé postavy podobní např. Tvým známým, kamarádům, nebo Tobě samé?
Každá z mých postav má v sobě kousek mě. Kousek mé duše. Slyšela jsem teorii, že bych to neměla dělat, že je to chyba, ale já to ani jinak neumím.
Měla jsem v plánu napsat někdy postavu podle svých kamarádů, ale v poslední době mám z toho trochu obavy. Nerada bych, aby mé dobré záměry vyvolaly jen vztek a negativní reakce. Mám v záloze postavy podle určitých lidí, ale abych pravdu řekla, jsou to hrdinové, jejichž život nebude příliš dlouhý.
Nevím, zda někdy napíšu postavu, která bude podobná tomu či onomu, ale zatím mají všechny postavy v duši střípek svého stvořitele.


7. Tvá rubrika Výkřiky do tmy, jak sám název napovídá, obsahuje krátká dílka, vesměs plná syrových emocí. Co Tě vede k napsání tak silného textu? Vypisuješ se skrze tyto texty ze svých problémů?
Někdy na každého přijde chvíle, kdy se v jeho duši toho nahromadí příliš a on to musí nějak vyventilovat. Pro mě bývalo ventilem psaní, jenže jsem po pár nepříjemných zkušenostech zjistila, že tohle není moc dobrý nápad. Přestože byla tato díla myšlena jen a jen dobře, byla v mnohých případech špatně pochopena a situace, místo aby se zlepšila, byla nakonec ještě horší.


8. Máš nějaký svůj osobní rituál, při kterém vznikají všechna Tvá dílka? Co musí být splněno, abys mohla napsat pokračování svých příběhů? Jak se vyrovnáváš s (ne)populární spisovatelskou krizí, pokud Tě již někdy zastihla?

Osobní rituál mám jeden jediný. Pouštím si do uší na plné pecky Nightwish. Božská Tarja Turunen je mou osobní múzou, jejíž hlas mě pokaždé svede na tu správnou cestu.
Aby mohla má díla pokračovat, musím mít náladu. Náladu a hlavně nápad. V poslední době jsou však pouze nápady. Hlava by chtěla psát, ale ruce nakonec zjistí, že toho nejsou schopny.
Přiznám se. Jednu obrovskou spisovatelskou krizi mám už dobré 4 roky. V šuplíku mám schovaný rozepsaný román a nějak se k němu nemůžu dokopat. Ne, že bych nechtěla, ale nepřichází ta správná slova a věty.
Snažím se své krize překonávat co nejdříve, ale mnohdy se mi to zoufale nedaří. V takových případech je mým vzorem má drahá Septima. Neříkejte to nikomu, ale chtěla bych být jako ona. Psát tak často, jako ona, reagovat na aktuální témata. Jenže taková bohužel nejsem. Ale třeba se mi to jednoho dne podaří.


9. Máš nějaké ambice pracovat v žurnalistice, nebo být spisovatelem na volné noze? Co si slibuješ od svého talentu, který velice dobře rozvíjíš na svých stránkách?
Co si slibuju? Spíš v co doufám. Doufám v to, že jednoho dne přijde ten skvělý, úžasný, nepřekonatelný nápad, který mi pomůže stvořit povídku tak dokonalou, že uspěji v literární soutěži a konečně se o mě bude vědět i někde jinde, než na internetu. Jen mezi námi, ví se o mně vůbec? Asi jen mezi úzkým okruhem obdivovatelů, který se jednou, doufám, rozšíří.
Třeba jednou bude mým úspěchem vydaná kniha, která dostane v Pevnosti alespoň 50% hodnocení. A jako třešničku třeba se mnou udělají i rozhovor.


10. Máš v literárních vodách nějaký spisovatelský vzor? Idola, který Tě třeba donutil vzít poprvé "pero do ruky" a začít psát?

Nebyl to jeden konkrétní autor, který mě přivedl k psaní. Byla to spíš celá plejáda.
J. Rowlingová, J.R.R. Tolkien, Andrzej Sapkowski, Markus Heitz, Tracy Hickman, Sergej Vasiljevič Lukjaněnko, Michael Moorcock, Christopher Paolini, Margaret Weis. Adam Andres/Veronika Válková, Juraj Červenák, Jiří Kulhánek, Leonard Medek, Jaroslav Mostecký, Jana Rečková, Pavel Renčín, Vladimír Šlechta, Miroslav Žamboch...
Mám pokračovat? Ne, našlo by se toho ještě hodně. Vzorů je hodně, každý se nějak vypracoval a já věřím, že se jednoho dne zapíšu mezi ně. Tedy pokud dokončím svou soutěžní povídku.


11. Můžeš ještě svým čtenářům přiblížit svou tvorbu? Na blogu je i recenze na Tvá díla, ale jak se Ty osobně díváš na své povídky? V čem jsou výjimečné, co je na nich zajímavého. Čím bys nalákala budoucí čtenáře?
Mé postavy jsou jedinečné, živoucí bytosti. Mám pocit, že je znám, ale pokaždé mě překvapí něčím novým. Jsou hodní, jsou zlí, jsou nevyzpytatelní. Mají svou duši a já je s každým dalším napsaným slovem poznávám stále víc a víc.
Nabízím čtenářům, aby se mnou podnikli cestu za poznáním těch úžasných bytostí. Pojďte se mnou. Necháme se překvapit, co nového pro nás chystají.


Ukázka:

Blížila se půlnoc. Akemi tichounce seděla na posteli a klíně svírala svého milovaného králíčka. Zvířátko se jí chvělo v rukách a neklidně mrskalo vousky.
"Musíš být potichu, aby se nevzbudili. Pojď," vzala ho do náručí necitelně, až králík vykvikl. "Pššt," nezapomněla ho napomenout přísně a bosá se vydala z pokoje.
Tvor, sevřený v dětských rukách, se rozechvěl ještě víc, ale Akemi si toho nevšímala. Kráčela stále vpřed, s očima slepě upřenýma k neviditelnému cíli.
Králík se náhle přestal hýbat a ztuhl. Po chvíli, dlouhé sotva úder Akemina srdce, sebou náhle mrskl a zakousl se dívce do ruky.
Akemi vykřikla a upustila ho. Do očí se jí vrátil život. Probudila se z náměsíčného spánku a zadívala se na svého mazlíčka.
Třásl se, chvěl, proměňoval. Končetiny se s praskáním prodlužovaly, měkká srst praskala pod náporem nových, silnějších svalů.
Ochromená hrůzou, klesla Akemi k zemi. Nad ní se tyčilo monstrum, stvůra stvořená nejhoršími nočními můrami.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 PetEr Cross | Web | 13. listopadu 2010 v 23:19 | Reagovat

Aidrien mě naprosto okouzlila. Už jen krátka úkázka mi naprosto otevřela pusu dokořán. Jestli se Aidrien ve světě neprosadí svým spisovatelským talentem tak já jsem Britney Spears!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama