Valéri Vybíralová

17. října 2010 v 8:00 | Miselle |  Rozhovory z roku 2010
Samotářská dívka, která se po roce vrátila do Čech, aby zde vystudovala aspoň tu střední školu. Ve svém volném čase se nedávno začala věnovat blogování a psaní povídek. Baví ji vžívat se do pocitů postav, které zažívají něco neobyčejného. A pokud to bude v moci její fantazie, ráda by s nimi prožila aspoň tisíc variant šílenství.




1. Na blogu píšeš, že jsi delší dobu žila v zahraničí - konkrétně v Řecku. To muselo být ohromně zajímavé, ocitnout se v kulturně tak bohaté zemi. Co tě na Řecku nejvíce přitahuje, co se ti líbí, a naopak, je nějaká věc, která je prostě v Česku "lepší"?
Na návštěvu nějakých historických památek bohužel nebylo moc času. Moji příbuzní jsou velmi pracovně vytížení. Navíc já často pendlovala mezi Řeckem a Českou republikou - kvůli Vánocům s rodiči, přihlášce na střední školu apod. Když ale strýc jezdil v létě chytat ryby, jezdívala jsem s ním. Řecko má pro mě obrovskou výhodu oproti Čechám: Má moře. Miluju jak plavbu na moři, tak i plavání v něm (i když se sem tam docela i bojím). A oblíbila jsem si i řeckou kuchyni. Je sice tučná,
ale zdravá =D. Nicméně tady se mluví mým mateřským jazykem, necítím se tu tak ztracená a ani opuštěná, jako jsem se často cítila v Řecku.



2. V souvislosti s Řeckem - umíš např. dobře psát a mluvit řečtinou? Nechtěla by jsi někdy tvořit básně takto psané, třeba po vzoru řeckých básníků či spisovatelů? Nebo toto výslunní přenecháváš češtině?
Ne, příliš řečtinu neovládám. Už umím jejich abecedu, nějaké základy jejich jazyka, abych se domluvila v obchodě, ale jinak nic moc. Můj strýc řečtinu ovládá dost dobře. On už ale v Řecku žije několik let. Já tam žila sotva rok. Ale moc bych chtěla umět řecky aspoň jako on. Prozatím tedy hodlám psát především v češtině.


3. Hodláš své neobvyklé zážitky z této cizokrajné země někdy "zužitkovat" na papír, napsat přímo autentický příběh odehrávající se v Řecku? Rozhodně to není destinace pro mnoho Čechů známá...
Zatím ne. Moc nestíhám. Letos jsem nastoupila na střední školu a po tom roce volna je to pro mě velice náročné. Příští rok se ale chystám procestovat celé Řecko, hrozně bych si přála napsat cestopis. Snad se mi to povede - koneckonců už mi bude osmnáct, tak snad mě nebudou pořád držet doma. Pro povídky aspoň prozatím hodlám využívat jen svých zvrhlých myšlenek. To jest studnice námětů téměř bezedná. Jistě, mám pár příběhů, které se odehrávají v Řecku (psala jsem je za svého pobytu tam), ale zatím se mi je nechce přepisovat do počítače, nějak je uveřejňovat. Jsou hodně osobní. Snad časem, možná.


4. Prozraď nám něco málo k začátkům Tvého příběhu Myšlenky zoufalce. Jedná se o zápisky muže, který neví, co se sebou. Jak Tě toto téma napadlo, jak dobře se Ti do něj vciťuje?
Neřekla bych, že neví co se sebou. On jen žije ve špatné době, nemůže si najít pořádnou práci a proto si příliš nevěří. Inspiroval mě strýček, který mi vyprávěl, jak se kdysi snažil podnikat stejně, jako hlavní hrdina mého příběhu. On se ovšem kvůli tomu nesnažil zabít tetu nebo něco podobného, to ne =D. Vciťuje se mi do něj celkem dobře - kdybych já byla hlavou rodiny, měla problémy ji uživit a moje rodina by mi většinou akorát házela klacky pod nohy, asi bych z toho taky byla dost zoufalá. On je navíc chlap. Ten se vždycky musí cítit náležitě důležitě =D. Baví mě se vciťovat do mých "mírně" narušených postav.


5. Trochu kontroverzní téma naťukáváš v povídce To byl jen . Přiblížíš nám více okolnosti jejího vzniku? Co tě inspirovalo? A hodláš v podobném duchu napsat i pokračování?
Když jsem jednou jela do školy, potkala jsem takovou dvojici. Dle zrzavých vlasů a podobnosti v obličeji jsem odhadovala, že to budou sourozenci, Ten kluk ale tu malou dívčinu pořád nějak pošťuchoval, drbal ji za uchem, hladil po vlasech apod. Ti dva mě hodně inspirovali. Navíc jsem nedávno narazila internetovou diskuzi, kde se kluci svěřovali, že je vzrušujou jejich mladší sestry. Pokračování jsem původně v plánu neměla. Ale pokud bude o pokračování nějaký větší zájem, mohla bych se o něj pokusit.


6. Inspirace, ta vrtkavá dáma, pro mnohé začínající spisovatele číhá na každém rohu. Svět je pro ně najednou studnice zážitků, o které se musí se svými čtenáři podělit. Jak je to u Tebe, co Tě "donutí" napsat novou povídku? Máš nějaký svůj rituál, jak se dostat do té správné psavé nálady?
Inspiraci hledám kolem sebe. Pozoruji lidi, jak se chovají, nebo poslouchám jejich vyprávění. Občas se přitom probudí má fantazie a to už musím začít psát, abych to hned nezapomněla. Takže jde o ten nápad, sotva nějaký dostanu, musím ho sepsat. To jest jediný můj rituál. Psaní neplánuju. Prostě když to na mě příjde, píšu, ale jinak to příliš neřeším.


7. Tvé příběhy by se daly označit za psychologické povídky. Co Ti na tomto žánru nejvíce imponuje? Líbí se ti popisy lidských emocí, ne vždy dobrých pohnutek, váhání...? Jsou Ti potom postavy v jednání podobné, nebo si vyloženě domýšlíš podle jednotlivých charakterů postav jejich budoucí kroky?
Ráda píšu o úchylech, o lidech, co prožívají něco zvláštního, nevšedního. Tento žánr používám jenom kvůli tomu, aby je čtenář mohl lépe pochopit, aby pochopil celou zvrácenost jejich nitra. Nevím o nějaké větší podobnosti. Možná jsou mi trochu podobné, protože jsem je vytvořila a dala jim tak kousek sebe. Tomu se nedá zabránit.


8. A co spisovatel Tvého srdce? Máš nějakého, byl Ti prvním impulsem k psaní?
Mám tři oblíbené spisovatelky: Rowlingovou, Drijverovou a Ullrichovou. Impulsem ke psaní se mi ovšem stala jenom má vlastní fantazie a potřeba podělit se o její výplody s okolím.



9. Chystáš do budoucna nějaký nový projekt, či snad pokračovaní načatých povídek? Máš před sebou dlouhou cestu, už víš, jakým směrem by jsi chtěla někdy nakročit?
Jak už jsem řekla, psaní příliš neplánuju. Tedy až na ten cestopis. A k němu vede opravdu dlouhá cesta - rok ve škole, cesta letadlem do Řecka, cesta po celém Řecku a nakonec i cesta ke stolu, u kterého to budu moci všechno sepsat =D.




10. Co bys vzkázala svým budoucím čtenářům? Proč myslíš, že by je mohly tvé povídky zaujmout? Na co se mohou těšit?
Moje povídky se nemusí zamlouvat všem a úplně to chápu. Ráda popisuji zvrácené myšlenky svých narušených postav. Ráda zjišťuji, kam až je schopná lidská mysl dospět a to se mi nejlépe daří tím, že lidi pozoruji, mnoho věcí si domýšlím, a pak se do nich snažím vcítit, zatímco se ze svých nápadů snažím stvořit povídku. Pokud vás temné zákoutí lidské mysli láká a fascinuje stejně jako mě, určitě si nějakou z mých povídek přečtěte.



Úryvek (Myšlenky zoufalce):

A moje rodina? Místo podpory jsem se dočkal akorát uječených dětí, kteří večer ani nezalehnou do postele. Jejich nároky byly po finanční stránce čím dál větší. Ať už to bylo jen na základě nákupu jejich školních potřeb nebo jejich přání k narozeninám, čí k Vánocům. To hned musely mít svůj vlastní počítač, spoustu her a podobně. Ale když se jich člověk zeptal na školní výsledky, bylo ticho po pěšině. Žádná radost. Žena mě taky nedokázala potěšit. Po náročných dnech jsem se čím dál tím častěji dočkával akorát studené večeře. Už se ani nenamáhala omlouvat, že měla moc práce s dětičkami. Že s jedním nebo druhým zlatí? ?kem musela dělat úkoly, připravovat věci na výtvarku a spoustu dalších hloupostí, které neodmyslitelně patří k práci matky.
Jak jsem se tak s rozedníváním koukal na její odhalenou šíji, uvědomoval si, že v tuto chvíli nemá ani ponětí o světě, a napadlo mě, že bych ji mohl docela lehce uškrtit. Jistě by ani zakřičet nestihla. Dětí bych se mohl takto přes noc zbavit zrovna tak. Jistě, byl by to zavrženíhodný čin, ale cítil jsem, že by se mi po něm neskutečně ulevilo. Zbavil bych se tak důvodů svého zoufalství, své vlastní nespokojenosti se sebou samým. Už by nebyl nikdo, na koho bych musel brát ohled. Už bych tu byl jen já. Čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc se mi ta myšlenka zamlouvala. Sebral jsem svůj polštář a pomaličku jsem se přiblížil k obličeji své ženy...
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama