Alex Bizarre

21. října 2010 v 11:53 | Miselle |  Rozhovory z roku 2010
Jsem blázen, pro kterého je psaní vším. Jsem samotář, ale i přátelská, tvrdohlavá, netrpělivá a upřímná. Ráda čtu, píšu a zpívám. Mám hodně cílů, kterých bych chtěla v budoucnu dosáhnout. Píšu pro lidi a pro sebe. Zakážete mi psát a vezmete mi kus mého srdce. Do povídek se snažím dávat emoce, pocity, lásku. Nedokážu zavřít pusu. Mám světu co říct... Miluju čaj a kafe... Postavy v mých povídkách se stávají mými přáteli. Na blogu mám svoje povídky, píšu tam svůj deníček, přidávám různé fotky. Je to můj vlastní svět, kde se snažím ukázat tu lepší stránku toho, co je pro některé špatné.


1. Každý z nás nějak začínal. Někoho k psaní "donutily" životní trable a chtěl se vyzpovídat, někdo chtěl vyjádřit názor, jiný se rád nad tvorbou povídek pobavil. Prozraď nám, co Tebe přivedlo k psaní. Chtěla jsi to prostě zkusit, nebo jsi, jako mnozí jiní, začínala na fanfiction, kde sis své idoly zasadila do situací, které třeba v originální knížce nebyly?
Je fakt, že jsem začínala pohádkami, to mi bylo asi 9 let. Později to byly horory. To jsem nebrala psaní ještě tak vážně, ale potom mě to chytlo. Začala jsem psát fanfiction. Psala jsem o svých oblíbených skupinách atd. Bavilo mě to, a tak jsem zkusila napsat i něco vážnějšího...


2.Publikuješ na svém blogu povídku Upíří slib. Co si myslíš o boomu upírů v posledních letech? Jaký máš názor na plno blogů, věnující se třeba tématice Stmívání? Máš ráda upíry, moderní romantické hrdiny, nebo spíše uznáváš "prototyp" zabijáka?
Upíři, nebo spíš představa o nich, se postupem času mění. Každý má na tohle svůj názor. Nebudu tedy bránit
fantazii v pokroku. Líbí se mi ale i ty staré "pověsti" o upírech, stejně tak jako ty moderní... Blogy o Stmívání? Musím se přiznat, že tenhle film mě nijak nezaujal. Proto nemám potřebu vyhledávat takovéto blogy. Ale určitě mi nevadí.


3.Napsat originální dílo o upírech je v poslední době, kdy píše téměř každý fanoušek upírů, je téměř nemožné. Čím myslíš, že je právě Tvá povídka Upíří slib výjimečná, čím je charakteristická. Proč by si ji měli čtenáři přečíst?
Ano, je to těžké, a proto někteří tyhle povídky už ani nečtou. Chtěla jsem už hodněkrát napsat něco o upírech, ale bála jsem se toho, že mě nenapadne nic originálního. Nakonec jsem to ale zkusila. Jediné, co má Upíří slib společného s ostatními povídkami o upírech, je to, že se člověk zamiluje do upíra. Lara ale vlastně není člověk, je to dcera krále vlkodlaků a dcera královny upírů. Je kříženec. Myslím si, že každý si tam najde to svoje.



4. Není u Tebe výjimkou, že hlavní se postavy cítí odstrčené, mnohdy nepochopené. Jmenujme třeba Forbidden love a hlavního hrdiny Sebastiana. Lidé v jeho okolí jej moc nepodporují, otec mu doma nedopřeje klidné rodinné zázemí. Jedinou útěchou je mu nejlepší kamarádka Cheryl. Proč u Tebe vedou právě takovéto typy postav, zklamané okolním světem?
Já jsem se vždycky raději zaměřovala na takovéto typy postav. Nedokážu moc vyjádřit pocity u věčně se smějících lidí, kteří jen srší optimismem. Raději se zabývám tajemnější duší, která má hodně co říct. Postavy v mých povídkách, jak říkáš, jsou většinou nepochopené a odstrčené. Mnohem líp se potom do povídky dostávají emoce. Baví mě to.


5. V poměrně mladém dílku Brothers love popisuješ zvláštní vztah mezi bratry Haruem a Yoshim. Jak tě zápletka tohoto příběhu napadla, proč ses rozhodla věnovat zrovna tomuto tématu?
Tomuto tématu jsem se věnovala už dřív, ale na blog se takové povídky většinou nedostaly. Jde o to, že jsem vždycky chtěla, aby se svět na homosexualitu díval jinak. Pokusila jsem se o to tedy alespoň u mě na blogu. Chtěla jsem lidem ukázat, že v tom je i něco víc. Neskutečná láska, která může být i mezi dvěma muži. Chtěla jsem říct, že i děti nebo teenageři mají na tohle svůj názor a chtějí k tomu něco říct...
A proč jsou to zrovna bratři? To nevím, prostě mě to napadlo. Chtěla jsem zkusit něco nového.


6. Na blogu zveřejňuješ i básničky. Co tě na básních tolik přitahuje? Hraješ si ráda se slovy, nebo to bereš jako "oddech" mezi delšími literárními díly?
Básničky jsou pro mě něco jako únik od reality, stejně tak jako povídky. Ale když píšu básničky, vždycky tam vyjádřím své pocity. Baví mě to, hrát si se slovy, ale je někdy opravdu těžké složit nějakou básničku, která dokáže popsat, co právě cítím.


7. Mnoho autorů má své příběhy založené na skutečných událostech. Postavy z příběhů nesou autorovy rysy a skrze příběh spisovatel podstrkuje čtenáři své názory a postoje. Jak je to u tebe? Inspiruješ se ve vlastním životě, nebo si všechny příběhy vymýšlíš?
Všechny příběhy si rozhodně nevymýšlím, ale většinou to tak je. Třeba jsem psala o nešťastné lásce a všichni mě hned začali litovat a říkali, že to se spraví, ale přitom v té povídce nebylo nic, co by mělo se mnou něco společného. Mám ráda hodně fantasy a proto si povídky spíš vymýšlím.


8. Máš nějakou vyloženě oblíbenou postavu nebo typ člověka, u kterého víš, že si jej vždycky zamiluješ? Proč se Ti líbí, je Ti něčím podobný nebo ti takováto osobnost imponuje?
Mám ráda upíry, ale ne vždy si je zamiluju. Líbí se mi typy, které jsou tajemné a nepochopené. Někdy mě ale jejich tajemnost opravdu štve. Proto si myslím, že žádná taková má oblíbená postava ani není.


9. Všemožní pisálkové obvykle mívají i své vzory, spisovatele na výslunní, kteří jim vždy dodají potřebný opěrný bod, když si neví rady. V knihách takových autorů potom nalézají inspiraci, cíl, ke kterému by se chtěli jednou dostat. Máš i ty svého "spisovatele číslo 1"?
Ne, takového spisovatele číslo 1 nemám, ale hodně jsem si oblíbila třeba knížky od nějakých celebrit, které píšou o svém životě. Možná se to nezdá, když o tom tak mluvím, ale hodně se tam o nich dozvíme. Jací jsou, jaké mají názory, kým chtěli být, nebo čím byli. Je to pro mě hodně inspirující a vždycky mě to dojme. Například Milníky na mé cestě, od Miley Cyrusové. Ten, kdo nemá Miley rád, by si měl tuhle knížku určitě přečíst a zjistil by, že je třeba úplně jiná, než si myslel.



10. Proč myslíš, že by lidé měli číst Tvoje povídky? Jaký typ lidí zaujmou, pro koho je vlastně píšeš?
Píšu je hlavně pro lidi a pro sebe. Když má někdo narozeniny, jsem strašně vyděšená, protože nevím, co mu dát. Pak se ale uklidním a řeknu si, že bych mohla zkusit to, co mi jde nejlíp. Napíšu mu básničku. Vždycky to rodinu potěší.

Moje povídky zaujmou Ty, kteří mají rádi povídky o gayích, a takových lidí je opravdu hodně. Mohly by zaujmout i lidi, kteří mají rádi fantasy, dobrodružství nebo lovestory. Vždycky se snažím psát jiné téma, aby si každý našel to svoje, ale většinou se vždycky vracím k něčemu a píšu na to téma třeba 10 povídek, každou jinak. Vím, že mým psaním nebo názory nezměním svět, ale chtěla bych říct svůj názor a dovést lidi k zamyšlení...




Úryvek (Upíří slib):

Nebyl čas, věděla jsem, že Bee už je určitě u Mika. Rychle jsem se vrátila do své cely, zlomila židli, která tam byla, vzala si z ní dvě dřevěné nohy a šla zpátky k vlkodlakům. Moc dobře jsem ale věděla, že tímto je jen zpomalím.
Tentokrát jsem se nezastavila za rohem, nečekala jsem. Klidným, ale rychlým krokem jsem šla k nim. Už mě uviděli. Vystrčili jejich hnusný, dlouhý tesáky a šli po mě.
Neboj se... Ozval se znovu Michaelův hlas a já se do nich pustila.
Nejdřív jsem se s nima prala rukama, nebyl to žádný med. Nikdy bych nevěřila, že někdo jako já, v lidské podobě, s nimi může bojovat.
Jenže ve mně se objevily schopnosti. Ty, které jsem v sobě objevila už když jsem byla s Donem a Drucillou u Aironova lesa. Nebyly nijak zvláštní, jen se ve mně vytvořila nová síla. Byla až nadpozemská.
Chytila jsem vlkodlaka pod chlupatým krkem a odhodila ho na zeď. Jenže hned vstal a šel zase po mně.
"Už jsme si hráli dost!" naštvala jsem se a vytáhla nohu od židle. Vrazila jsem mu ji do břicha. Moc dobře jsem věděla, že tímhle ho nezabiju. Na to pomůže jedině stříbro nebo useknutá hlava. Alespoň jsem ho zpomalila, stejně tak jako toho druhého. Nechala jsem je tam ležet a utíkala směrem dolů. Seběhla jsem rychle po točitých schodech až ke dveřím, které Mike otevřel.
"Zase mi chceš utéct?" ozval se za mnou rozzlobený hlas Marcuse. Šel rychlým krokem ke mně. Neměla jsem už moc času. Nechtěla jsem se dál zdržovat řečma.
"Pomiň otče, čas hraje vždy proti nám!" odsekla jsem. Otočila jsem se, chytila Marcuse za jeho oblek a odhodila ho až dozadu, kde se rozplácl na zem.
Poté jsem vyběhla rychle ven a co nejrychleji běžela směrem k Mikovýmu hradu.
Moje schopnosti se projevily i při běhu, byla jsem rychlejší.
Díky... Poděkovala jsem Mikovi za pomoc, a pak už jsem jen cítila, jak ze mě jeho hlas vychází ven. Co asi teď dělá? Kde je Bee? Co se všechno stačilo stát, když jsem se snažila dostat z Marcusova hradu? Děsila jsem se skutečností...


 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Patrik | E-mail | Web | 26. března 2012 v 14:33 | Reagovat

Kdyš myslíš...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama