Temnářka

31. srpna 2010 v 10:00 | Polgara |  Rozhovory z roku 2010
Studentka biologie a začínající spisovatelka. Své první literární pokusy začala tvořit už ve třinácti letech. Publikuje pod svým občanským jménem Tereza Matoušková. Její příběhy se nejčastěji odehrávají v imaginárním světě zvaném Podmoří, jen tu a tam se na chvíli zabydlí v Antice nebo příjemně postapokalyptickém světě. Je autorkou knih Dnes se neproměňuj a Branou snů, které vydala vlastním nákladem. V Kočase 2010 můžete najít její mikropovídku Zlomený hřeben královny noci, pokud zatoužíte po nějakém tom volném verši, můžete prožít Prohýřenou noc ve sborníku Vyznání lásky nebo se nechat ukolébat Salome v Obrazech. Od nedávna také externě přispívá do rubriky Hry a fantastika na serveru topzine.cz.



1. Na internetu patříš mezi jakousi elitu, která už má něco za sebou. Dokonce se ti podařilo vydat knížky, jsi aktivní kritičkou a vlastníš blog. Kolik let uběhlo od doby, kdy si zveřejnila svůj první text? A s jakými pocity jsi ho tehdy pouštěla do světa?
Bylo mi šestnáct a šlo o povídkovou bajku Krysa, Sokol a Bohyně, kterou jsem zveřejnila na literárním serveru epika.cz. Takže jsou to tak plus mínus čtyři roky.
Víš, ono je jedno, kolik toho máš za sebou, vždycky vypouštíš nové dítko do světa s bušícím srdcem a třesoucími se koleny.


2. Ve většině tvých příběhů převažuje temná fantasy a některé části vyprávění nejsou mnohdy pro slabší povahy. Co tě na tomto žánru tolik láká?
Tohle je jenom škatulkování. Člověk přece nesedne k notebooku a neřekne si "jo, teď napíšu děsně temnou fantasy". Má potřebu povyprávět příběh, vykreslit svět svýma očima, říct si to svoje, a při té příležitosti třeba i rozesmát, rozplakat, nebo naštvat čtenáře. To, že výsledek někdo nazve "temná fantasy", už je jenom nálepka.


3. Jsi již druhou blogerkou, jíž se podařilo vydat knížku. Kdo tebe inspiroval k tomu, aby si šla se svoji kůží na trh?
Ono o to vydání ani tak nejde. Chtěla jsem, aby měl fanoušek podmořský při tom čtení i nějaké to pohodlí. Z toho počítače přece děsně bolí za krkem a z monitoru pálí oči - hlavně z těch starých, to je vyloženě hrůza. S knížkou si člověk zaleze do postele, opře se o polštář a může si to čtení pořádně vychutnat. To je to hlavní, ne?


4. Jak dlouho ti trvalo, než ses ve světě spisovatelů prosadila a získala svůj okruh čtenářů?
Jsem pořád ještě začátečník a o nějakém tom prosazení nemůže být řeč. Literární svět je velice tlustá zeď, do které musí člověk škrábat lžičkou, aby se někam dostal. Tam, kde mají jiní díru, já jsem vydlabala zatím jenom malý dolík. Velice si cením toho, že mě čte tolik inteligentních, zajímavých a krásných lidí, ale rozhodně se neberu zas až tak vážně. Okruh si člověk buduje od chvíle, kdy dá svou práci poprvé někomu přečíst. To už je hodně dlouho.


5. Tvůj příběh se odehrává v Podmořském světě, co tě inspirovalo k tomuto jménu a jak toto vyprávění vzniklo?
To jsem tak jednou ležela na podlaze v pokoji a na půdě poskakovala kočka… A najednou to bylo. Stejně jako všechny ostatní nápady. Občas mám pocit, že si vybraly příběhy mě, ne já je. Prostě se za mnou celý život plíží a když si myslí, že se nedívám, skočí mi na záda, vyšplhají se mi přes rameno do ucha a odtud do mozku. Tam si postaví stanové městečko a otravují tak dlouho, dokud o nich něco nenapíšu. Děsná verbež.


6. Máš mnoho postav, u tebe na blogu je i anketa, která patří mezi čtenářovy nejoblíbenější, přesto ty sama preferuješ Femoriana. Proč tomu tak je? Jsou i jiná tvá dítka, jež se s ním perou o první příčku?
Celou ságou nás provází šestice ústředních postav. Čtyři z nich mi přirostli k srdci natolik, že bych pro ně dýchala.
Zorena mě baví, protože má hodně prořízlou pusu a srdce na správném místě. Nemálo čtenářů ji z nějakého důvodu považuje za moje alter ego. Asi bych se měla nad sebou zamyslet.
Atalana miluji, a kdyby tolik nechlastal a neděvkařil, udělala bych z něj hlavního hrdinu. Podle jiného postulátu Atalan hlavním hrdinou je, akorát se mu to daří jak před čtenáři, tak před autorkou samotnou úspěšně tajit.
Kerdeu bych občas objala a jindy bych jí vrazila. Je to největší bojovnice, kterou znám, a to přesto, že nemá naolejované svaly ani kroužkové bikiny. Dokáže se postavit vlastní nemoci a to chce občas víc odvahy, než skolit sedmihlavou saň.
No a nakonec samozřejmě Femorian. Mimochodem, v té anketě, kterou tu zmiňuješ, vítězí na plné čáře. Je charismatický, chytrý, pohledný, nepije a je zdrženlivě galantní bez jakéhokoliv podtextu, což některé ženy přirozeně láká, ale to není důvod, proč vítězí u mě. Já ho zbožňuji proto, že vím, že kdyby se celý jeho život tak kardinálně nepodělal už v začátku, chlastal by a děvkařil úplně stejně jako Atalan. Myslím, že jemu je to v hloubi duše taky jasné a příšerně ho to štve. To té postavě dává neskutečně lidský rozměr.
Není to ale tak, že bych Femoriana nějak preferovala. Žádná z mých postav nemůže fungovat samostatně, a proto je i já tak nějak vidím jako jeden celek. Femorian bez Zoreny není Femorian, Zorena bez Atalana není Zorena a tak dále..


7. Při jaké náladě dokážeš psát? Anebo patříš mezi ty šťastlivce, kteří od rána nemyslí na nic jiného, než na psaní?
Naučila jsem se psát při jakékoliv náladě. Na tu správnou může člověk čekat i týden a nedočkat se a takovým tempem se nic neudělá.


8. Dokonce i ve svých jednorázových příbězích se věnuješ temnějšímu žánru, i když ne vždy jde o fantasy, třeba Balada o Persefoně, tuhle báji zbožňuji, a tys ji podala zvláštním, osobitým způsobem. Jak tě tohle téma napadlo? A jak k tobě témata na tato "krátká" psaní přicházejí?
Jsem ráda, že jsi zmínila zrovna Persefonu. Řecká mytologie je jakýmsi mým druhým polem působnosti a často se to promítá i do podmořských reálií. Týfón - Toyfin, Zeus - Seovos, Delfy - Delfie. Persefona je jakýmsi mým duchovním průvodcem, nikdy jsem necítila k žádnému božstvu to, co k ní.
Její příběh si musím číst pořád dokola - nejradši mám nedokončenou verzi Claudia Claudiana - a také ho musím zas a zas v různých obměnách zpracovávat. Ano, mám na mýtus o jejím únosu vlastní pohled, ale celou tu nešťastně šťastnou historii jsem studovala dost dlouho na to, abych v příběhu našla nesrovnalosti, které mou verzi podporují.
Krátká psaní přicházejí úplně stejně, jako ta dlouhá. Skočí mi na záda a vlezou do ucha. Jasná to věc.


9. Kromě prózy se věnuješ i psaní poezie. Můžeš nám o tom svém koníčku prozradit něco víc? Něco, co by čtenáře nalákalo na jejich čtení?
Poezie je takové fantasy ve verších, jenom místo jednorožců používáte metafory. Píšu volným veršem, většinou krátkou lyriku, ne víc jak dvě strofy. Můžete zde lépe vyjádřit své momentální pocity, než v povídce, kde musí být všechno odležené a promyšlené. Když ve mně něco bouchne, napíšu poezii, když něco dlouhodobě sleduji, nimrám se v próze. Takže pokud chce čtenář někde najít momentální bouřící Temnářku, najde ji v mých verších.
Poezii nejen tvořím, ale i čtu. Zbožňuji staré čínské básníky - Li Po, Tu Fu, Li Čching-čao, Wang Wei - to všechno jsou jména, která mě dokážou dostat na vrchol extáze.
Samozřejmě ráda si přečtu i třeba Shakespeara, Poea, prokleté básníky - a je mi přitom trochu líto, že jsou tak školsky zprofanovaní. Dalším takovým příkladem je český Jaroslav Seifert. Ten člověk mě dokáže svými verši rozplakat a školské osnovy z něj dělají prázdný pojem, který se člověk s nechutí musí učit. Je to smutné.


10. Mimo jiné patříš mezi aktivní účastníky literárních soutěží. Která tě zatím nejvíc nakopla a dala ti energii pro další psaní?
Nejvíc mě paradoxně nakopnou ty, ve kterých se neumístím zrovna nejlépe. To je takové to: "Do háje, Matoušková, cos to zase napsala za brak?!" Člověk pak sedne, zamyslí se nad sebou a napíše zase něco o třídu lepšího.


11. Na závěr bych tě poprosila o nalákání nových čtenářů nejenom na svůj blog, ale i na Podmořský svět.
Budiž. Nemohu návštěvníkovi nabídnout kupu polonahých fotek, ani zkopírované články o módě, nedělám video-dotazníky, ani nemám potřebu někomu sdělovat jakou značku laku používám a kde jsem si koupila tričko.
Vše, co na blogu najde, jsem stvořila v krvi a potu, je v tom kousek duše, vkusu a špetka mého umění. To se netýká jenom povídek a poezie, ale i obyčejných článků a podmořských reálií. Neříkám, že se mnou budete ve všem souhlasit, že se vám všechno bude líbit, ale věřte mi, že dám všechno do toho, aby se vám to líbilo, co nejvíc.
Pro Podmořský svět platí to samé, co pro blog. Vlastně to platí pro všechno, do čeho jsem kdy strčila nos.


Ukázka:

To, že měl radši risknout vrzající dveře a nelézt do pokoje oknem, si uvědomil, až když doskočil na psací stůl, za kterým seděla jeho rozčílená družka.
"To máme dneska ale hezký večer. Jeden by si řekl, proč to nevzít po střeše," pokusil se nešikovně zachránit situaci, zatímco si oklepával boty od hlíny z rozbitého květináče.
Zorena ho zpražila pohledem.
"Byla dobrá?"
"Co tím myslíš?!"
"Ta ženská. Jestli byla dobrá."
"S žádnou jsem nebyl."
Čarodějka si založila svalnaté paže na prsou.
"Atalane, táhnu to s tebou už dlouho na to, abych poznala, že mi zahýbáš. Koneckonců děláš to docela často."
"Ne tak často, jak si myslíš. Možná bych to ani nenazýval zahýbáním. Spíš momentální potřeba těla. Kdybych v tu chvíli potkal škvíru s nožičkami, strčil bych ho do ní taky."
"Ty bys ho strčil i chiméře do tlamy, kdyby ji před tebou otevřela." Čarodějka nad ním zlomila hůl, důstojně opustila bojovou pozici u stolu a šla si lehnout. Atalan nějakou dobu váhavě sledoval, jak se převaluje v peřinách a pak se opatrně připlížil k posteli - asi jako pavouk, který rozvažuje, jestli má pavoučice chuť se s ním pářit nebo ho sežrat.
"Zoreno?"
"Ano?"
"Miluji tě."
"Lehni si, prosímtě, a spi."
 

16 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama