Miselle

27. srpna 2010 v 12:15 | Awia |  Rozhovory z roku 2010
Deviant podstrkující čistým duším své zvrácené představy o životě. Stejná jako milion dalších pisálků, ztracená v stovkách stránek. Den za dnem provádí nikdy nekončící boj s gramatikou, vždycky se zaplete do nějakého superčasověnáročného úkolu, a proto její díla vznikají hlemýždím tempem. Možná má smysl pro černý humor, je skvělým improvizátorem a mluvčím, přesto se u jejích povídek moc nezasmějete. S větší pravděpodobností pozdvihnete obočí nad naprosto příšerně stavěným dějem, chabými filosofickými vložkami a obyčejnými postavami.



1. Takže, Miselle, začala bych naprosto typickou otázkou. Jak dlouho píšeš a co tě přimělo ke zveřejnění své první povídky na internet?
"Vážnému" psaní se věnuju přes rok, ale povídky jsem začala psát už jako malá. Všichni víme, jak to začínalo - příběhy o ničem, příšerný styl, černobílé postavy - sle pamatuji si na jednu povídku o vlkovi, který šel navštívit bar v lese... Doslova cituju "a u stolu seděli Gandalf, Saruman a OKO Sauron a hráli karty". Moje fantasmagorie mládí je zde více než znát - jako malá jsem žrala všechny fantasy příběhy, plné neoriginálních postav... Hlavně, že tam byli vlci a draci, hm. Ano, začala jsem, jako všichni jiní, psaním FF. Naprosto "netypicky" o hře Gothic. Neuvěřitelná kravina, ale mám to podezření, že pořád na internetu někde koluje...
Jinak první originální dílo - Pedro - vzniklo v červnu 2009, pár dní před koncem školního roku. S kamarádkou jsme na lavečkách o přestávce vymýšleli "největší hlášky" a vznikly první kapitoly Pedra ("Biblí ne!" je dosud můj nejoblíbenější výrok). Založila jsem si blog, abychom se tomu mohly online smát. Měla to být komedie, nicméně jsem si s tím dílkem poněkud vyhrála. Vznikl z toho obyčejný, nudný horror a odstartoval moji nevyváženou dráhu pisálka, který si více než v čemkoliv jiném libuje v složitých větách, nelogicky jednajících postavách a naprosto pitomém ději... A píše jednou za uherský rok.


2. Řeknu to asi takhle - každý jsme někde začínali. Každopádně Pedra bych tak černě neviděla. Jelikož jsou však tvé povídky tématicky různé, řekni mi, kde hledáš inspiraci. Co tě vede k tomu, aby jsi napsala právě tento příběh? Jaký bývá ten první impulz?
Jednoduše je to můj vlastní život a má vlastní minulost... Teď si o mně budeš myslet, že jsem nevyrovnaný psychopat, ale není to se mnou zas tak horké... Jen trochu... V kostce, první impulsem jsou pro mě rozhovory s přáteli, zážitky a - samozřejmě - bujná fantasie, podporovaná litry černého čaje (s rumíčkem i bez). Tak vznikly všechny mé psychologické novely, jako Nezavírej oči nebo Nymfička. K Nezavírej oči mě vlastně přivedla Kitty se svou otázkou, zda se slepým lidem mohou zdát sny... A už to jelo. Zbytek knihy je o mně, o mých snech, pocitech méněcennosti... A vlastních zážitcích z Astrálu.
Nymfička a připravovaná novela Homo lupus je prakticky opsaná z mého životopisu lstivých zážitků, samozřejmě jsou změněny vztahy mezi postavami (ne, nespím s pěti lidmi zaráz). Občas mi pomůže hudba, ale ta spíše jen obrušuje základní kámen, jako když sochař dokončuje poslední hladké obrysy své sochy. Píšu realistické povídky, jsou o mně, a ať si z toho každý vezme, co se mu líbí... Rádoby smysluplné filosofování, či prosté sexuální ponížení.


3. Každý autor do knihy vkládá něco ze sebe. Ať už to jsou pocity, zážitky, názory na dané téma... A to mě přivádí k další otázce. Ve svých dílech se nebojíš brutality ani násilí. Nevyhýbáš se sexu, či lechtivějším scénám, v Nymfičce jsi spolu nechala "dovádět" dvě dívky. Nemáš strach z reakcí, které by to v některých lidech mohlo vyvolat?
Kdybych se bála negativních reakcí, nikdy bych ty povídky nezveřejnila. Na blogu mám zaškrtnuté "Blog obsahuje erotický materiál", vždy na to v perexu upozorním, takže nikdo mě nemůže právně napadnout. Jsem proti cenzuře. Lidé by se neměli odvracet od násilí, protože až se jim něco podobného stane, nebudou vedet co dělat a skončí jako tisíce jiných třeba sebevraždou. Neunesou ten nátlak, ale znalostí možných situací se mohou alespoň na něco takového předem "připravit".
A co se týče sexu... Jsem liberál. Nemohu říci přímo perverzní a nadržený dítko, nicméně jsem velice, velice otevřená a upřímná. Příčí se mi rádoby pohoršené pohledy, přestože tě za vteřinu zase se zájmem okukují. Proč se skrývat za pseudopásem cudnosti? Sex je součástí nás, erotika je synonymum pro "lidství", je to krásná věc, a o tom přece umění je... Tak pryč s cenzurou tam, kde není potřeba. Historie z erotička udělala něco špatného, a tímto se ji snažím očistit. Protože zábrany a neznalost akorát povede k horším věcem, než je bolest třísel... Sex je všude, proč se jej stranit. Jak řekl můj kamarád: "Ty lidovky, to je buď o chlastu nebo o šukání."


4. Vidím, že v tomto ohledu sdílíme dost podobný názor. Nicméně jsi se mi jednou zmínila, že tvé povídky, čtou i tví známí. Jak se k tomu staví oni?
Čtou to především nejbližší kamarádi. Chlapečci jsou natěšení z rádoby sexuplných scén, a díky povídkám s nimi mám hned jedno společné téma na rozebírání. Navíc mi mezi lidmi díky tomu stoupl respekt, "umím něco navíc" a jsem fakt dobrá v češtině. (Mohu se pochválit?) To, že píšu, mi otevírá nové obzory. Výborně si rozumím se svou profesorkou češtiny, která o mých excesech taky ví. Vždy, když si z něčím opravdu nevím rady, jdu za ní. Je hrozně hodná, pomohla mi dostat do soutěže povídku Symfonie spoutané, která nakonec obsadila 6. místo v republice (nic moc).
Vesměs se lidé k mé tvorbě staví pozitivně, nebo jsou dokonce nadšení (prakticky všichni ti, kterým jsem už nějakou povídku věnovala). Neustále mi opakuji, jaký mám talent (ha ha), a přejí mi, abych vydala knihu...
Moji rodiče sice ví, že píšu, ale po přečtení první stránky Symfonie spoutané mi táta řekl, že to číst nemůže, protože tomu nerozumí... Prý je to na něj moc těžký. A máma, ta po oznámení, že píšu "erotické" povídky, mi věnovala zkoumavý pohled a zeptala se, zda to mám z vlastních zkušenosti. Co myslíš, mami?


5. Vidím, že si s tím hlavu nelámeš. Teď však ještě chvíli zůstaneme u knihy jako celku. Dáváš do svých příběhů nějaké poselství, nějaký hlubší smysl toho všeho, nebo prostě jen píšeš příběh, který tě napadl a časem z toho možná něco vyplyne?
Prakticky nepíšu dílo kvůli ději. Kdo četl moje příběhy, určitě tam moc děje nenašel. Mě jde jen o myšlenku, nápad, proto asi nikdy nevydám knihu. Lidé chtějí děj, který já jim nenabídnu. Pokud už začnu něco psát, vždy to má nějaké poselství, alespoň se o to snažím. Ale většinou chci čtenáři nabídnout "jen" náhled do duše bizarní postavy, a názor na věc ať si udělá sám. Názor skrze povídky nikomu nevnucuji.
V Nezavírej oči jsem rozebírala život, proč a kvůli čemu žijeme, a hlavně jeho cenu v krizových chvílích. Jestli je lepší pozlátko, nebo černá realita. Je to o ztrátě a vyrovnání... Vše maskované pod depresivními výlevy nesympatické adolescentní krávy.
Nymfička je o lásce, o svini, která nám ubližuje...
A připravovaná Homo lupus... Je o lidech, kteří si více než kdokoliv jiní mohou říkat "vlkodlaci". O lidech, před kterými bych chtěla varovat. Aby jej čtenář poznal dříve, než se stane jeho poslušnou ovečkou.
Vyžívám se v myšlenkových - nudných - pasážích, dlouhých duševních monolozích (Nymfička), kontrastu společnosti a jedince, problémech běžných lidí, kteří se ocitli na křižovatce na cestě životem.

6. Ale i psychologii je zajímavé sledovat. A když už jsme u těch postav, kde sbíráš ty? Jsou to naprosto neznámí lidé, které sis vysnila, nebo jsou inspirováni někým z tvého okolí, či snad tebou samotnou?
Jak které. Většina hlavních ženských postav je mi podobná, Tereza je výjimkou. Jak jsem již výše zmínila, povídky jsou o mém životě, tudíž i postavy jsou reálné. Myslím ale, že číst dotyčný výsledné dílo, nepozná se.
Já si své známé a kamarády, nepřátele a kolemjdoucí, trochu přibarvím, nechám vyniknout jejich slabosti a přednosti, aby ten příběh alespoň o něčem byl. Mají skoro vždy reálný podklad, ale v chumlu písmenek jsou vždy, "o něco" temnější.
Přeci jen, ráda si své blízké trochu idealizuji, a skrze povídky to tak mohu jednoduše realizovat. Vytvořit vysněné konfrontace mezi mnou samotnou a jimi, dát jim falešný punc dokonalosti, jak si ji představuji já. Nejlépe to uvidíte v novele Homo lupus, která je z 90% inspirovaná mnou samotnou a mými "nejbližšími".


7. Když už to tu tak neskrývaně podsouváš, nechceš nám trošku přiblížit, o čem Homo lupus bude? Samozřejmě, že už jsi něco naznačila, ale co takhle navnadit víc?
Mám si udělat anotaci, jo? Jak chceš, já tě varovala... Je to psychologická novela o lidech, kteří ztratili soudnost. Zneužívají zdánlivou dokonalost a nestoudnost lidí, hrají Lidský poker o své životy. V jednoduché podstatě příběhu jde o propletenec vztahů mezi "hlavní hrdinkou", jejím milencem a podivným, nicméně velice blízkým, známým, kterému ona sama říká "Vlk". Za maskou kamarádství se ovšem skrývá boj na život a na smrt, plný intrik a falešných úsměvů s ostrými zuby...
A samozřejmě, vše obaleno do mírně temného dramatu s fantasy prvky. Sex nevyjímaje.


8. To víš, propagace vlastních děl není nikdy dost. A teď na trošku jiné téma... Prozatím všechny příběhy, které jsem od tebe četla, se odehrávají v Brně. Proč právě Brno? Je to tím, že je tak blízko? A plánuješ do budoucna takto poctít ještě nějaké jiné město?
Brno je moje srdcová záležitost. Nejsem sice žádný pravý Moravák, neumím brněnský hantec (stydím se), ale v tomto městě jsem vyrůstala, trávím v něm prakticky celý školní rok. Je to město plné tajemství, násilí, hrubosti, cizoty... A zároveň tak vřelé, pulzující a živé. Toto by mohl říci kdokoli a jiném městě, nicméně Brno pro mě znamená více než domov. Je to symbol, nějaký záchytný bod všech mých příběhů. Mohu se opírat o existující reálie (Petrov, Špilberk), mohu si sama projít cesty, po kterých šlapaly mé postavy.
A v Brně mně vlastně napadají ty nejlepší momenty v povídkách. Je to moje inspirace, svět, který mě nezklame. Navíc, kdo by odolal jeho temným uličkám, barům a půlnočním hrátkám v parku Lužánky? :-)
Ale v mých povídkách se objevují i jiná města, resp. hlavě ty v okolí Brna. Nerada si přikresluji realitu, proto příběhy dávám do prostředí, které důvěrně znám. Brno, můj hrad, moje jistota. Můj miláček.


9. Kromě povídek na blogu taktéž zveřejňuješ básně. Co to, že jsi zkusila i poezii?
Myslím, že to je napsané u mé první zveřejněné "básně". Jednou v noci mě napadl verš, a už jsem musela pokračovat. Bylo to jen pár hodin po nádherně a divoce stráveným odpoledni, a o tématu bylo rozhodnuto. Nemohu tomu říkat básně, nejsou nic moc, je to jenom rýmující se příběh. Ale v těchto básničkách nalézám něco trochu jiného - nemusím se tolik soustředit na děj, ale hrát si se slovy, zkoušet jiné postupy.
Abych se přiznala, v šuplíku mám jedno delší veršované dílo, ale asi nikdy nespatří světlo světa. Možná v budoucnu, až se trochu vycvičím.... A chtěla jsem to vyzkoušet, co na tom všichni vidí. A zároveň poslat na svět něco nového, neotřelého. Nechci psát zamilované písně o obláčku a plující růži.
Moje básničkářství je surové, oplzlé, a naprosto nevhodné pro milovníky poezie. Je to zabiják všech dobrých básníků, jako je Verlaine nebo Villon.


10. Dobrá tedy. Tak abychom ten náš rozhovor pomalu zakončily. Na závěr opět pár typických otázek, které si nemůžu odpustit. Máš pro své psaní nějaký vzor? Oblíbeného spisovatele, knihu? Nějaký přeobraz toho, jak by jsi svou tvorbu jednou chtěla vidět?
Musím zase a jednou jmenovat svého miláčka, perverzáka s tváří génia psaného slova, Arnošta Lustiga. On je můj prvotní vzor. Díky panu profesorovi, že jsem ho náhodně objevila mezi povinnou četbou. Tento pán je mi útěchou, když mám pocit, že můj život nemá cenu. Díky jeho umu se zas a znovu ocitám za mřížemi táborů smrti, a tváří v tvář krutosti a násilí si vždy po zavření jeho knih řeknu, jaké to mám vlastně štěstí... Které on neměl. Je to obdivuhodný autor, ale jeho styl asi nesedne každému. Chtěla bych umět vystihnout myšlenku jako on.
Stefan Zweig, mistr novely, nečekaného zvratu, příběhů, které jsem četla s baterkou pod peřinou. Jestli mi někdo vzorem pro díla, tak on. Jeho novely možná nejsou známé, ale jsou šokující, správně zvrácené, šílené a natolik geniální, že si Zweig zaslouží nálepku Mistra novely. Spíše než dlouhé romány bych chtěla umět psát kratší novely, alespoň trochu rovnající se těm jeho.
Ale mám samozřejmě i jiné oblíbence, namátkově jmenuji Dostojevského, skutečného pána psychologických románů, Londona a jeho román Martin Eden, Asimov a jeho skvělé sci-fi, Orwell s antiutopickým 1984... Nevyhýbám se klasikům.
Abych pravdu řekla, už je to dost dlouho, co jsem přečetla něco novějšího a
"modernějšího"... Ten dlouhý tok času, který mne dělí mezi autorem knihy, prostředím a postavami, vskutku dodává všem jmenovaným zvláštní podtón zaručené zábavy a kvalitně stráveného času.


11. A nyní ... Proč si myslíš, že by tvé dílo dokázalo člověka zaujmout? Kterému čtenáři by jsi ho doporučila?
Všem šílencům jako já. Milovníkům povídek, které nedávají smysl, nadšencům do řečnických otázek a prázdného tlachání o smyslu života. Píšu červenou knihovnu plnou krve, sexu a intrik. Podle toho by čtenář mohl vybírat. Nepřikrášluji, snažím se být při psaní nohama na zemi, ale v mém životě se už událo tolik nadpřirozených věcí, že si občasný výlet do hlubin fantasy prostě neodpustím. Ale vše magické se snažím podat realisticky, a jen jako koření příběhu, který má reálný podklad.
Navíc si myslím, že má díla nejsou natolik dlouhá, aby se s nimi někdo příliš dlouho otravoval. A podle reakcí svých čtenářů (i dospělých) mohu snad soudit, že jsou i dobré...


12. Co tvé plány do budoucna? Na co se od tebe můžeme těšit?
Po skončení právě rozepsaných novel mám svůj "skromný" plán do budoucna. Chtěla bych se nějakou dobu věnovat čistě reálným příběhům, historickým novelám, které budou mít jedno společné téma. Edice "Pod svastikou", jak již název napovídá, bude o životě mezi lety 1933-1945, za vlády Adolfa Hitlera. Mezi lidmi bohužel panuje plno nepravdivých představ o této době.
Chtěla bych proto, jako vážný zájemce o tuto problematiku, přiblížit svých chabým umem i běžnému čtenáři život v nacistickém Německu a okupovaných zemích. Snad se mi to povede, už mám naplánované tři novely.


13. Na závěr nám ještě prozraď, které dílo považuješ za své nejlepší a proč.
Sakra, za tuto otázku tě zabiju...
Jelikož jsem dokončila jen pár povídek a publikované mám jen jediné dílo - Nezavírej oči - nemohu to posoudit. Ale to, co mám v hlavě, mi napovídá, že správnou odpovědí na položenou otázku by bylo jmenovat novelu Homo lupus. Je sice ještě v kolébce, ale pustím se s ní na tenký led, a myslím, že je z daných děl asi nejvydařenější, i co se týče děje a postav. Jak jsem již naznačila, dílo je o mně, a je plné intrik, šílených duší, vlků mezi ovcemi. Vhodné pro zvrácené duše dychtivé po temných myšlenkách o
ovládnutí světa, slovních hříček a pokeru. Snad to pro své čtenáře někdy dokončím...


Ukázka: (Nezavírej oči):

"Tento svět je můj, zlato."
První zářivě bílá světla dopadla na osamělou mužskou postavu, nerozhodně stojící tam, kde jsem se mu vytrhla; pořád mírně nakloněn. Jako kamenná socha s živýma očima. Nechala jsem ho zmrazit a schovala se do stínů sálu. Táhle vytí mě přesvědčilo o úspěšnosti mého snažení. První měkké tlapky se odvážily přijít na parket. Rozzuřené žluté oči a majestátní postava vlků se pomalu rozběhla v podobě stínů po stěnách místnosti.
Poskakovaly ze stěny na stěnu a kroutily se v ohni. David těkal očima na psy kolem sebe, neschopen většího pohybu.
Vyčkávali.
Přiblížila jsem se k němu, jenom kůže zakrývala moji nahotu. Vlci se uctivě uklidili do dálky, iluze moje věrné. Pohladila jsem zkoprněného muže po tváři a usmála se na něj. "Můžeš být hostem v mém domě, jestli chceš."
Zavrtěl hlavou.
"Nemysli si, že jsi vyhrála," procedil mezi zuby těžce.
"Pořád se mě snažíš přesvědčit? Nejsem hloupá… Můžu všechno."
"Můžeš i prohrát," pronesl po chvíli sarkasticky a náhle ke mně přistoupil.
Jemně mi přejel přes rty jazykem. Zachvěla jsem se. Jak bojovat proti něčemu, co si sami chcete nechat líbit? Dívala jsem se do skelných očí svého Pána a pochopila, co tím myslel.
I když mrtvý, pořád tady…
Silný…
Nezlomitelný. Vládce Astrálu.
"Znalec snů, hm?" zašeptala jsem.
"Neviditelný vládce Říše volných duší," poopravil mě.
"Plánoval jsi to od začátku?"
"Vybral jsem si tě."
"Proč? Proč já?"
"Chceš to."
"Sbíráš často své ovečky? Byla to tedy všechno jenom iluze?"
"Připadám ti živý?"
Zavrtěla jsem hlavou. Jeho chladné ruce mě dráždily na bocích. Nesnažil se mě pevně držet. Nemohla jsem se hýbat. Uvězněná uprostřed nicoty. Sál zmizel.
On byl sál.
"Proč to děláš?"
"Baví mě to," zašeptal mi do ucha a jemně mě kousl.
"Baví tě ničit jiným lidem život?"
"Kdepak, dávám jim nový smysl života."
Ztěžka jsem se odvrátila od jeho tváře.
"Přestože víš, že je to všechno jenom výmysl mozku…"
"Lidé tento svět berou jako realitu. Ty snad ne?"
Zabořila jsem pohled kamsi do dálky. Svítilo tam světlo. Svíce. "Vím, že se jednou probudím."
Usmál se a znovu mě letmo políbil. Rozpaloval mi svými dotyky ztuhlé tělo, které předtím sám zmrazil. "Nemusíš."
"Cože?"
"Můžeš tu žít navždy."
Přenesl nás na střechu vysokého mrakodrapu. Viděl odsud celé město jako na dlani. Odsud vládl? Kolem nás bylo plno výklenků a satelitů. Shlédla jsem přes nízký betonový obrubník a zachvěla se. Přestože vše nasvědčovalo tomu, že je to jen další výmysl mého mozku, žaludek se mi stáhl strachem a zatočila se mi hlava.
"Ale oni říkali…"
"Nic neznamenají. Klidně je odstraním."
"Ne! Jen to nedělej!" rozkřikla jsem se náhle a odtáhla se od okraje budovy.
"Když Astrál, tak se vším všudy."
Kolem nás proletělo letadlo. Nepřirozeně nahlas rozráželo stojící vzduch, smog nad Brnem.
"Jak chceš. Můžeš stát po mém boku,"
"Vládnout své vlastní hlavě?" usmála jsem se nechápavě.
"Ne, vládnout ostatním."
"Ale jak…?"
"Musíš se odpoutat od reality. Přestat ji vnímat a konečně se osvobodit."
"Jak?!" rozkřikla jsem se. Vítr zahučel. Byla jsem tak blízko…
"Osvoboď se."
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Miselle | Web | 27. srpna 2010 v 12:17 | Reagovat

Je to nefér, takto mě večer vyrušit z opravování TVÉ VLASTNÍ povídky, Awio! To ti neodpustím, a čtenáři tohoto článku asi také ne, protože větší směs šíleností a hovadin ještě nikdy nečetli... To je ale samozřejmě moje chyba.

Ale stejně z tebe bude novinář, fakt že jo. Dokážeš člověka úplně vyždímat!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama