Miharu

31. srpna 2010 v 20:30 |  Rozhovory z roku 2010
Normální jak se dá, ale přitom stále ponořená ve svém vlastním světě fantazie. Věčně zamlklá, neschopná vyjádřit něco slovy. A proto její práce mluví za ni. Její blog mluví za ni. Protože to je jediné, co umí. A proto to taky dělá...



1. Tak Miharu, co ty a psaní? Jak jsi k tomu vlastně přišla?
Popravdě jsem se k tomu dostala náhodou. Vždycky jsem svůj volný čas trávila především kreslením a čtením. Je pravda, že jsem dělala i takové dětské pohádkové komixy s nějakým tím mini dějem, ale to opravdu nebylo psaní. Začalo to v sekundě školním časopisem. Byla jsem v tom kolektivu sice pátý kolo u vozu, ale jelikož jsem vždycky psala ucházející slohovky (který učitelé skoro pokaždé četli), tak mě požádali, jestli nenapíšu příběh na pokračování. A tak jsem souhlasila. Napsala prvních pár dílů a čekala až vyjde číslo s tím prvním, které mě konečně vyzvedne na výsluní. Legrační na tom je, že ten časopis skončili dřív než se tak stalo. xD Příběh se jmenoval Guardian Angel.


2. Pokud vím, ten příběh je k nalezení u tebe na blogu. Jsi s ním spokojená? A proč jsi ho zveřejnila na blogu? Bylo snad podnětem k tomu zrušení školního časopisu?
Je to moje první komedie. Pořádně jsem se vyřádila na všech těch hláškách a mám ten příběh ráda. Proč jsem ho vlastně zveřejňovala už nevím. Kvůli časopisu to asi nebylo - ten mi byl po jeho skončení fakt šumák. Prostě nejsem typ člověka, který by si schovával svoje práce hezky do šuplíčku a křečkoval takhle donekonečna - když už jsem si s tím dala práci, tak ať to jde vidět.


3. Dobrá, takže to byla tvá první povídka. Co následovalo? A v neposlední řadě, co tě přivedlo k tomu, psát dál?
Jako další byla série Keep On. Je to takový zrcadlový odraz mé lásky k anime. Příběh plný magie, tajemství, zvratů a spousty dalších věcí, které mám ráda. Ideální pro šílence jako jsem já xD. V Keep On jde asi nejlépe vidět, jak jsem se za tu dobu zlepšovala, protože jsem napsala 3 řady a skončila jsem teď nedávno. A za tu dlouhou cestu jsem pořád přemýšlela nad různými novými příběhy. Prostě od té doby moje fantazie nepřestává tvořit. I když můžu svoje čtenáře spočítat na prstech ruky, nedokážu si pro sebe nechat to, co vymyslím, a proto píšu dál.


4. Říkáš, že se pak nápady jen hrnuly? Jak na ně vlastně chodíš? Kde máš inspiraci?
Popravdě ani nevím. Předtím, než jsem začala psát, tak jsem hodně četla. Takové ty dívčí romány a fantasy. Asi díky tomu jsem zjistila, co se mi opravdu líbí, a potom už to šlo jaksi samo. Začala jsem kreslit svoje hrdiny a jak jsem tak kreslila, pomalu se mi v hlavě rýsoval jejich život. Prostě to tak naskakovalo a zbytek jsem domýšlela v noci, než jsem usnula. To dělá asi hodně lidí, co píše, že si nechávají o svých příbězích zdát. Je to perfektní způsob - sama jsem tak vymyslela 90% veškerého děje. Dokonce jsem za jednu noc vymyslela začátek příběhu Malice a ráno se mi zdál konec - no a bylo to. (:


5. Takže máš své příběhy promyšlené. Znáš ještě před první kapitolou jejich konec? Nebo Malice byla výjimkou? Už jsi zkoušela začít a nechat postavy dělat si, co chtějí, nebo je máš všechny pod kontrolou?
Většinou znám konec příběhu dřív, než začnu psát. A když ne, tak ho vymyslím. Mám strach nechat ději volný průběh. Ráda mám všechno pod kontrolou a postavy prostě "jedou" svým předurčeným osudem. Vybočit můžou jenom tehdy, pokud je jiný osud zajímavější než ten původní. Jinak je to u mě prostě daný. Když má zemřít, prostě zemře. A je mi jedno, jestli čtenáři sepíšou petici xD (to se naštěstí ještě nestalo...). Jednou jsem ale i sama litovala postavy, které jsem se zbavila - a je mi to líto dodnes.


6. Můžeš nám prozradit, o koho se jednalo? Takto to totiž vypadá, že máš ke svým postavám vztah. Jak vlastně vznikají ony? Najednou se objeví ve tvé hlavě nebo snad mají předobraz v někom jiném, koho znáš?
Ta postava byla Magda z Cesty Ticha. Umřela v náručí toho, kterého milovala. Bylo mi strašně těžko, když jsem to psala, a je mi tak i teď. Byla to hodná holka, pořád usměvavá, plná energie, ale hlavně žila s prokletým osudem, který jí předpovídal neštěstí a smrt. Přemýšlela jsem i o tom, že bych jí věnovala samostatný příběh za to, co jsem jí udělala... Takže asi ano. Mám hodně silný vztah ke svým postavám. Sice si s nimi nepovídám, tak jak jedna moje kamarádka, ale soucítím s nimi a při psaní se vžívám do jejich kůže. A na jejich vznik se mě občas taky někdo zeptá. Ale moje postavy nemají základ v reálných lidech. Používám spíš různé vlastnosti a kombinuji to. I když pár postav z Grayscale je inspirováno lidmi, které znám. Ale spíš se snažím podobnosti vyvarovat.


7. Nemyslíš, že pak by byly postavy reálnější? Nebo se snad bojíš toho, že by se v nich člověk našel?
Většinou mám všechno promyšlené a vypracované do detailů. A jestli by byly reálnější? Myslím, že příběh by neměl být zase až tak reálný. Přece jenom slouží pro odpoutání z každodenního života. No ale taky je pravda, že nemám ráda, když někdo řekne: "Jééé - ta postava mám být já?" To bych trhala hlavy. Opravdu nevím, z čeho tohle pochází...


8. I reálný příběh může být výborný. Já myslím, že hlavní je zapomenout na naše vlastní problémy a na okamžik si zkusit být někým jiným. Ale dost o mně. Tvá tvorba je typická rozhovory. Prostřednictvím nich dokážeš popsat situaci, okolí, občas i co se děje. Jak to děláš? Píšeš tak záměrně, nebo zapneš word a nad objevujícími se písmenky nepřemýšlíš?
Rozhovory... to asi bude tím, že se vždy vcítím do dané postavy. Začnu přemýšlet jako ona a píšu slova, která říká. Akorát občas zapomínám na pocity. Tedy... ve většině případech. xD
Z pohledu vypravěče se mi o aktuálních pocitech postav dost těžko píše. Lepší je to z pohledu 1. osoby. Tak píšu Píseň Života. Ale když je to potřeba, tak to tam někam vecpu. Ale možná to bude taky tím, že se nedokážu jaksi uvolnit. Mám asi takové dva módy, ve kterých pracuju. První je: "Příběh má vtip." Právě tady je nejvíc rozhovorů, protože jenom při konverzaci se dají napsat dobré hlášky, ve kterých se dokážu občas vyřádit. A ten druhý bude: "Příběh nemá vtip." Tam prostě nejsou žertíky, žádná legrace - tím pádem je asi víc místa pro zmiňované pocity.


9. Tím pádem máš obrovskou výhodu. Když se ohlédnu za vlastními začátky, tak to s rozhovory bylo horší. Nikdy jsem nevěděla, jak začít. Jestli to bude znít dobře. Zato pocity ... Při těch jsem se vyřádila. Každopádně mám další dotaz. Dáváš svým příběhům nějakou hloubku, nebo ti jde vyloženě o děj?
Popravdě na pointu v příbězích nebo na jejich hloubku nemám vůbec talent xD. Když se tam objeví, tak je to čirá náhoda. Ke svým příběhům nepotřebuju nějaký vyšší smysl, protože něco takového je mi jaksi volný xD. Hlavním důvodem je asi, že tomu prostě nerozumím. Když v literatuře rozebíráme nějaké dílo, nemám vůbec páru, o čem to tam ten autor psal. A jelikož píšu takovýhle slaboduchý příběhy, zaměřuju se na děj. Na tom to stojí. No... prostě na něco můj mozek slouží a na něco ne.


10. Když už jsme u té literatury, máš nějakého oblíbeného autora? Vzor, ke kterému by jsi chtěla směřovat?
Ať přemýšlím, jak přemýšlím, možná jsem divná, ale ne. xD A když už se mi někdo líbí, pokud si to nenapíšu, tak na to stejně zapomenu. Literatura jde jaksi mimo mě. Co mě z ní opravdu bavilo, byly asi příběhy z Bible. No a stejně jsem je všechny zapomněla xD


11. I takováto odpověď je možná. Každopádně mě od někoho, kdo píše příběhy, pobavila. A teď, na závěr, to nejlepší. Proč si myslíš, že by si člověk měl přečíst právě tvoje povídky?
Hmmm... když já se neumím moc prodávat. Ale asi mou nejsilnější zbraní je právě děj. Takže jestli někdo hledá příběh, kde je vše stále v pohybu, tak ať zavítá ke mě. (:


Úryvek (Grayscale):
"Nemůžu uvěřit, že jsi mě k tomu donutila," zavrtěl Timothy hlavou. "Víš jak mě budou bolet ruce? Už teď to cítím…" zastavil se, aby si oddechl.
"Neboj, v parku si odpočineš," narazila její slepecká hůlka do jeho boty a taky se zastavila.
"Můžeme se ještě vrátit, jestli chceš," navrhl Timothy, protože věděl, že Dawn už víc jak rok nebyla venku. Bála se, protože nic neviděla, ale teď sama navrhla tuhle procházku… Co se kruci děje?
"Dawn… řekni, že to neděláš pro mě," zašeptal.
"Dělám to pro tebe," usmála se. Tak na tohle se už nic víc říct nedalo…
"No díky bohu! Potřebuju lavečku!" spustil Timothy, když konečně vstoupil na trávník místního parku. Hned u rybníka seděl nějaký důchodce a nevypadalo to, že by jen tak odešel.
"To není fér; mám o berli víc," stěžoval si, když musel pokračovat dál.
Dawn se akorát potichu smála. "Kdyby tě tak slyšel…"
"Tak by se nehihňal jak ty - co jsem vlastně řekl?"
"Ty si neuvědomuješ co říkáš?"
"Momentálně mám náladu, kdy si ani neuvědomuju, co dělám. Nevím, asi to bude tím čerstvým vzduchem. Hele lavečka! Dáme závody?"
"Jak chceš závodit?" nepřestávala se smát.
"No tak ty vyhraješ v případě, že se s tou svou tyčkou někde nezapíchneš nebo neuklidíš do křa a já vyhraju, jestli… no vzhledem k tomu, že mi brzo upadnou ruce, tak si lehnu na zem a začnu válet sudy - a máme na hoďku o zábavu postaráno," potvrdil svou bláznovou myšlenku přikývnutím a vážně přemýšlel o tom, že by se tam nějak dokutálel. Dawn mu už začala šlapat na paty - tedy klepat na boty - ale to mu ve zrychlení moc nepomáhalo.
"Až se tam vyvalím, tak se ani nehnu," oddechoval a počítal přitom sekundy. "Ještě kousek… ještě kousíček! A… ANO!" posadil se a vyčerpáním zaklonil hlavu div mu neodpadla. Dawn se opatrně posadila za ním, ale díky Timothymu se taktak vmáčkla do zbylého prostoru. "Spokojený?"
"Bylo by fajn, kdybych dokázal pustit ty berle… zdřevěněly mi prsty."
Dawn nahmatala jeho ruce a…
"JÁÁÁU! Nemůžeš být jemnější?! Auvajs…"
"Tak to bylo nechutný," otřásla se, protože mu přitom pěkně nechutně pokřupalo v prstech.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tereza Matoušková | E-mail | Web | 1. září 2010 v 23:57 | Reagovat

Moc zajímavá autorka i blog, přiznám se, že jsem ji neznala. Ukázka mi toho sice moc neřekla a vyložený fanoušek anime taky nejsem, ale myslím, že by si její tvorba zasloužila trošku prošťourat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama