Matt

9. srpna 2010 v 22:25 | Miselle |  Rozhovory z roku 2010
Bezcitný a krutý, milovník černého humoru. Bojuje proti scestným společenským konvencím, cenzuře a naivitě. Rád provokuje a baví ho sledovat omezené a předvídatelné lidské reakce. Píše o úpadku společnosti, krutých osudech obyčejných lidí, vláčí své hrdiny z extrému do extrému. Především však chce pobavit a upozornit, třeba skrze povídku Skutečný lék na depresi.




1. Z tvých povídek by náhodnému čtenáři mohlo zdát, že autor je poněkud nekonvenčně založený. Vraždy, znásilnění, dekadence... Píšeš o tématech, co tě opravdu zajímají, nebo chceš spíše provokovat?
To jsem čekal tuhle otázku. Jednak mě tohle téma zajímá, jednak chci provokovat, ano :-) A taky jsem se v tomhle stylu našel. Ostatně jedna má postava to vysvětluje v mém románu Život sériového vraha. Cituji "Každý je fascinován vrahy, každý ví, kdo je Charles Manson. Ale když se zeptám "Kdo vynalezl penicilin?" tak nikdo neví, pokud nestudovat zrovna zdravku."
Každého to svým způsobem zajímá, jen některé méně a některé více. Proto máme tolik kriminálek a hororů atp. Koho zajímá film o tom, že se někdo má dobře? A taky ze sebe dostávám tak trochu svůj vztek, to je taky důležitá emoce. Psát jen s láskou člověk nemůže, musí do toho dát i nenávist a vztek, aby bylo poznat, že to psal člověk. Je to tak osobnější, řekl bych…

2. Takže psaní povídek je pro tebe forma odreagování se? Vypisuješ se ze svých problémů, nebo je v tom něco víc?
Všechno dohromady a to je na psaní to skvělé. Dostanu ze sebe různé emoce, myšlenky, nápady, a zároveň můžu i opatrně vyjádřit svůj názor, formou nějaké postavy, či scény. Jinak primární důvod proč píšu je to, že chci, abych svými zkušenostmi a myšlenkami obohatil ostatní lidí. Když jsem četl "Vyhoďme ho z kola ven" od Kena Keseyho, cítil jsem ty emoce, které tam popsal. Cítil jsem ty nápady, ty myšlenky. Kniha mě opravdu velmi duševně obohatila.
Byla v tom zkušenost a jistá myšlenka.
A tohle chci přesně já vzbudit v lidech prostřednictvím svého psaní. Chci, aby cítili různé emoce, zamýšleli se nad určitou myšlenkou a nebo se nějakým způsobem obohatili. To, jak píšu na základě svých emocí, jsou spíše prostředky. Klidně bych to psal anonymně, stačil by mi jen vědět, že to někdo přečetl a řekl si "To dává smysl".

3. Přemýšlíš u svých povídek dopředu? Vymyslíš nejdříve celý příběh, nebo prostě sedneš k počítači a necháš se unášet příběhem, necháš své postavy dělat si, co chtějí?
To je velmi aktuální otázka, dnes ti přesně odpovím, před týdnem bych ještě váhal. Ano, příběh si promýšlím dopředu a to podrobně, nejlépe slovo od slova. Protože když píšu spontánně, píšu hovadiny a nedává to smysl. S výsledkem prostě nejsem spokojený a nelíbí se mi to.
Dřív jsem spontánně psával, ale upustil jsem od této metody, protože promyšlený příběh je lepší. Věřím, že možná se časem naučím přemýšlet rychleji a okamžitě, ale tady a teď to nedovedu. Třeba něco začnu psát a pak to stejně smažu, protože kvalita je velmi pochybná a hlavně, není to dotáhnuté do konce a někdy mi trvá i roky, než přijdu na to, jak zakončit to, co jsem spontánně začal psát. A někdy jsem donucen změnit směr, kterým se příběh ubíhá (což můžeš být způsobeno tím, že jsem se za ty roky zase duševně vyvinul).
Moje povídka Akutní nedostatek kreativního myšlení je toho důkazem. Přiznám se, že se mi moc nelíbí. Začátek jsem začal psát spontánně, druhou půlku jsem psal o dva roky později a tu jsem si promyslel. No celkově mi ta povídka nedává smysl.

4. Akutní nedostatek kreativního myšlení jsem četla a upřímně, nepřipadá mi nelogická. Naopak mě nadchl ten zajímavý nápad, podivná provokující dvojice, scéna v hospodě... Přesto se mi zdá spíše oddechová. V povídkách jako Skutečný lék na depresi na čtenáře dýchá ztracenost, zmatenost a hluboký smutek. Psal jsi ji podle nějaké skutečné události, nebo ses tak dokonale vcítil do hlavního hrdiny příběhu?
Postava byla vymyšlená, stejně jako ty události. Ale jeho myšlenkové pochody byly až na detaily moje vlastní, právě proto byly tak velmi řekněme... Autentické, přirozené. Scéna ve škole při hodině psychologie byla skutečná. Dokonce jsem ji hned den po tom, co jsem to napsal, dal číst té psycholožce, která nás to učila. Říkala mi, že věta "Nikdy nebudu tak chytrý jako ona" je zvláštní, protože ironii je, že ona si zase myslí, že jsem chytřejší než ona. (Ale upřímně, já si zase nemyslím, že jsem chytřejší než ona...). Ostatní postavy už vymyšlené jsou (včetně dvou Goth holek) :-P.

5. Vidím, že nemáš problém vytvořit reálné prostředí a dobrý příběh... Máš ale nějakou Achillovu patu, nějaký žánr, který ti prostě nejde? Každý spisovatel se občas sekne... Co je pro tebe při psaní nejtěžší?
Tak samozřejmě nepíšu o věcech, kterým nerozumím. Ty, co nevím, jak se ve skutečnosti v praxi dělají (a poznatky z amerického filmu asi nebudou úplně přesné). Dříve jsem to dělal a hodně lidí mi říkalo "To je nesmysl, takhle se to nedělá". Tak se snažím zaměřit jen na ty věci, o kterých skutečně vím a rozumím jim, abych se vyhnul faktickým nepřesnostem.
Což mě omezuje, za to mě to donutí, abych ze sebe vymáčknul to nejlepší, jako když z posledních sil vymačkáš tubu od zubní pasty. Ale asi bych neměl na "obrovský" román, tedy něco fakt velkého, nějaké veledílo, jako je Harry Potter, nebo Pán prstenů. To je moc velký počin a já bych nedovedl vést tu zodpovědnost. :-)

6. Vyhovují ti tedy spíše kratší díla, povídky nebo novely? Nemáš chuť na něco většího, popř. plánuješ do budoucna vetší dílo?
Tato otázka skrývá zároveň můj největší problém. Jak spisovatelé mají spisovatelský bloky, já to mám naopak. Já vymyslím každý týden nějaký dílo a mám toho vymyšlený na několik let dopředu. Nápady na romány, co mám, teď budu realizovat po mnoho let. Jenže problém je, že ty nápady mi někdy přijdou dost dobrý, až cítím to těžké břemeno, co na sebe beru, když to píšu.
Prostě mám někdy pocit, že moje literární schopnosti jsou nulové a ten nápad akorát zprzním a nikdy to nebude tak dobře napsané, jak bych chtěl. Říkám si "škoda takovýho nápadu, abych ho použil tak špatně"...
Další problém je, že ten nápad mi někdy připadá tak skvělý, že se ho snažím na papír dostat co nejrychleji a zde platí rčení "práce kvapná, málo platná". Pak mi totiž dojde, jaká je to blbost a že ten nápad nebude tak dobrý, jako byl v mé hlavě.
Mám naplánovaných několik románů a uvědomuji si, že bych s nimi měl počkat, než budu skutečně dobře psát. Hodně z nich odkládám několik let, protože si říkám "na tohle ještě nemám" a "tohle rozhodně nebude tak, jak chci".
Kdo ví, možná tento proces potrvá do smrti a nikdy nic nenapíšu. Věřím, že se z toho vymotám.


7. Myslím, že to zvládneš... ;-) Kde bereš nejvíce inspirace? Co je pro tebe impulsem k tomu, aby sis řekl "Kruci, to bych mohl napsat!"?
Můj život prostě. Dneska jsem byl na očním, seděl jsem v ordinaci. Jedny dveře skrývaly ordinaci mého očaře, ty druhé zase ordinaci jedné zubařky. Zrovna tam jela vrtačka. Nějaká babka vedle mě si zacpala uši. Taky jsem to chtěl udělal, bylo mi z té vrtačky zle, ale hrdost mi to nedovolila udělat. Naštěstí mě brzy zavedli do ordinace. Tam mi měřili dioptrie.
Rozsvítila se tabulka s nejmenším písmem "Nevidím". Pak s větším "Nevidím" až to došlo pod tu s úplně největším písmem. Bylo mi hloupé říkat i u této tabulky "Nevidím" ale vskutku jsem neviděl ani na to největší a tak jsem hádal. No netrefil jsem se :-) Mezitím mi došlo, že jsem jedinej, komu tam bylo 20 let. Ostatní byli tak 50 až 60 v té čekárně. Ty jo, jsem to ale hypochondr, určitě ve stáří budu nosit šestery brýle a berle.
I takový momenty mi připadají dost dobrý na to, abych o nich něco napsal. Když já sám čtu, tak
mám nejraději barevný popis těch běžných momentů. Všímat si jich je zajímavý... To mě inspiruje, prostě všechno kolem.
Nedávno jsem taky potkal na náměstí Svobody v Brně bezdomovce, co začal močit jen tak uprostřed náměstí. Docela brutální zážitek. Jenže došlo mi, že on ví, proč si to může dovolit. On totiž už jen tím, že je bezdomovec, klesl až na úplné dno, takže v podstatě nebuduje svoji identitu a hrdost jako my, takže už nemůže klesnout se svoji reputací, když udělá něco takovýho. Svým způsobem je tak nízko, že je nedotknutelnej. I to je zajímavá myšlenka na povídku, ne :-)
Jinak mě inspirují knihy, filmy, hudba atp.

8. Chápu, Brno je pro mě také velice inspirativní, mohla bych se považovat za Brnopisce. :-) Často narážím na úplně obyčejné věci, o kterých by se dalo hodiny hovořit... Máš nějaký svůj osobní vzor, autora, který tě vždy naladí na správnou vlnu, někoho, komu by jsi se chtěl vyrovnat?
Jo přesně, taky mě nejvíce fascinuje Brno, proto se všechny moje povídky odehrávají v Brně (i když to v příběhu třeba není zmíněno). Třeba můj román Teorie založená na ničem, který jsem mimochodem na blogu nezveřejnil, protože obsahuje zoofilní a rasistický scény (ehm), je celá o Brně ;-) Můj vzor byl Charles Bukowski, nemyslím teď to, že byl sprostej nebo zvrhlej, ale líbila se mi ta jeho flegmatická osobnost, kterou dával svému alter egu. Všechno mu bylo jedno, k lidem projevoval velký odstup a chlad. Bylo mu jedno, co si o něm jiní myslí. Líbil se mi jeho charakter, takže mě ovlivnil prvně on.
Ale skutečně bych chtěl psát asi jako Ken Kesey. Sice napsal velmi málo knížek, ale způsoby, jakým popisoval, mě fascinují velmi silně. Používá zvláštní a originální výrazy, je v tom cítit jakýsi rebelská svoboda, život a krása. Zrovna Vyhoďme ho z kola ven je podle mě nejlepší knížka na světě. Cítil jsem celou dobu to, co postavy v knížce, jako bych tam byl s nimi.
Další, kdo je opravdu mistr psaní je John Steinbeck. Četl jsem Na východ od ráje. Mělo to asi 600 stran (takže jsem při čtení v autobuse budil pozornost), ale přečetl jsem ji asi za týden, protože mě neuvěřitelně chytla. To, jak vypracoval Steinbeck charaktery postav, že i přes to, že jich tam bylo plno, dovedl jsem je odlišit od sebe tak kontrastně, že si je všechny pamatuju. Používal i geniální slovní obraty při popisování postav, třeba "Narodil se za bouřky a celý život chrlil blesky". Stejně jako pocity postav, geniálně popsané. Musel to být i nějaký psycholog, protože vystihnout tak profesionálně pocit, to snad ani není možné... Zároveň byla i trochu šokující, což je bezva. A nesmím zapomenout na fakt, že v knížce byl Číňan, co se jmenoval Lee a on se nestyděl v knížkách rozpitvávat velmi chytré filozofické myšlenky, které byly skutečně na velké úrovni. Kam se na tohle hrabou moudra z knížky "Malý princ" :-) Prostě z té knížky byla cítit velká zkušenost, životní i spisovatelská. Steinbeck je literární genius.
Ehm, omlouvám se, trochu jsem se rozepsal :-) Jsem prostě hroznej knihomol a přečtu jednu knížku týdně. :-)

9. To je v pořádku. Knihomolem musí být tak trochu každý spisovatel. Podvědomě si poměřovat své schopnosti s konkurencí a snažit se vzít si něco ze svých idolů... Zoofilní a rasistická povídka? Je vidět, že se nebojíš zabíhat i do extrémů. Nedělá ti trochu problém, vžít se do situace nějakého člověka, který trpí nějakou úchylkou? Co cítíš při psaní takto "otevřené" povídky, stud nebo spíše "zvrhlou radost", že někoho pohoršíš/vzrušíš?
To je dost osobní otázka, ale odpovím. Jednoduše, cítím jisté ztotožnění se s postavou, protože i já sám jsem tak trochu magor a úchyl. Víc k tomu raději neřeknu. Ale spoustu povídek jsem nezveřejnil, protože jsem se bál, že by mi smazali blog :-) Zrovna Příběh lásky mi z několika literárních serverů smazali. Hrůza, cenzura jako za komunistů.

10. Chápu, nejsem sice při své tvorbě tak "otevřená", nicméně některé scény mi pár lidí už negativně okomentovalo a setkala jsem se i s párem opravdu opovrhujících názorů. Jak se díváš na cenzuru? Nemyslíš si, že by se třeba konkrétně erotické, sadistické a vulgární povídky neměly - kvůli zachování jakési "nevinnosti" dětí - cenzurovat? Co si myslíš o internetové cenzuře obecně, ano nebo ne?
Řeknu jednoduše, že jsem proti jakékoliv cenzuře a nemám ji rád, přijde mi hloupá a zbytečná. I když je to dost černobílý názor a celá problematika je horší. Věřím, že v umění nemá být ROZHODNĚ žádná cenzura. Pokud nebudu zabíjet lidi, znásilňovat je, točit to a vydávat za umění a všechno zůstane u fikce a fantazie, nebo iluze (povídka představuje iluzi reality, nikoliv realitu samotnou), nevidím důvod, proč by se to mělo cenzurovat.
Nemyslím, že když postava bude silně rasistická a propagovat Hitlera, že je to něco špatného. Je to prostě jen postava a nemusí mít s autorem vůbec nic společného. Jinými slovy bych mohl říct, že cenzura je jistá forma lži.
Jako když zavřu oči před něčím, co se mi nelíbí a začnu předstírat, že to neexistuje, abych ve svém sebeklamu nalezl klid. Ale když budu předstírat, že rasismus není, xenofobie, pedofilie a já nevím co všechno, neznamená, že to fakt není. Akorát, že to nechci vidět...
A navíc mám zkušenost, že silná slova má hodně lidí, ale činy už jsou velmi slabé. Cenzurovat za slova je nesmysl. Mohl bych to rozpitvat na deset stran, je to velmi složitá problematika. Pokud bych ji zúžil jen na povídky a romány, tam jsou to JEN slova, proto si myslím, že cenzura je prostě nesmysl...

11. Teď trochu zpátky k tvé tvorbě. Jsi na nějaké dílo opravdu hrdý? Nebo jsi pořád, tzv. "v rozjezdu" a opravdové perličky máš na čtenáře teprve nachystané? Můžeme od tebe očekávat ještě realističtější a brutálnější povídky, nebo se začínáš spíše zaměřovat na psychologickou stránku krutosti?
Rozhodně na psychologickou stránku, protože mě samotného třeba na sériových vrazích zajímá jejich psychologie, ne to, že měli doma na nočním stolku lidskou hlavu. Jsem hrdý na Skutečný lék na depresi, protože je to dílo, kde jsem to od začátku až do konce napsal moc pěkně (normálně píšu pěkně jen na začátku, pak už píšu blbě, protože si přestanu dávat pozor na to, aby to za něco stálo).
U tohohle se mi to skutečně povedlo napsat tak, jak jsem chtěl... Ale smutné je fakt, že to bylo na úkor příběhu (ve skutečnosti tam žádný není) a celé to dílo bylo smýšleno spíše jako trénink. Bylo to něco jako forma cvičení, cvičil jsem se v popisování, zkoušel jsem každou věc popsat co nejvíce slovy. Neměla to být ani povídka v úplným slova smyslu.
Pak jsem ještě značně hrdý na povídku Zkažený, která se nikomu nelíbila, aspoň mám ten pocit. Líbil se mi sarkastický humor, který se ukrývá pod tím vším zlem, co v té povídce je. No a nakonec se mi docela líbilo moje dílo Jako stroj, který byl o tom, že jeden chlápek byl šťastně ženatý, měl děti, hodnou ženu a skvělou práci. Jenže jednoho dne mu ruplo v bedně a koupil si brokovnici a vyvraždil svoji rodinu.
Nezveřejnil jsem to, protože je to dlouhé (88 stran) a jsou tam viditelné logické chyby (co se mi nechtějí spravovat). Ale některé pasáže jsem popsat vážně geniálně - byl jsem s tím velmi spokojený... :)

12. Na co se můžou návštěvníci na tvém blogu těšit? V čem si myslíš, že je tvá tvorba výjimečná?
Nevím, na co se můžou těšit, záleží na tom,co se jim na tom blogu líbí. Snad jen na pravidelné myšlenky a postřehy a povídky, které tam budu dávat (a naplánováno je toho hodně). Výjimečná nevím, snad jen v tom, že můj záměr je podělit se o vlastní zkušenosti, které jsem velmi cenné, prostřednictvím podstav v mých příbězích.
Výjimečná bude pouze tehdy, pokud ji takto sám návštěvník vyhodnotí. Pro někoho být může, pro někoho to může být "další hromada bordelu". Jak je libo.
Já sám si ale myslím, že nikdo jako já nepíše (ne ze spisovatelů, ale z bloggerů). Takhle můžu jim nabídnout snad jen svoji velmi netradiční osobnost a svůj kontroverzní pohled na svět :-)

Úryvek (Skutečný lék na depresi):

Pak si jen tak chvíli sám ležím, snažím se spát a neprobudit, ani jedno mi nejde. Slyším zvonek ze spodu, pak tlumené kroky klesající po schodech a nakonec otvírání domovních dveří. Chvíli se spolu vybavují dva hlasy, hluboký alt mé matky se střídá s vysokým pochechtáváním nějakých holek. Najednou se zvedá po schodech, velkou rychlostí, několik nohou. Ach jo, co se děje? Do pokoje mi vešly dvě holky, moje spolužačky. Jedna skočila přímo na kancelářskou židli, až se s ní dvakrát zatočila, druhá naopak na okraj postele, až mě málem matrace vymrštila.
"Jen si hezky hrajte…" řekla matka, když za nimi zavírala dveře. Proboha! Tyto dvě spolužačky nesnáším, jsou to tak trochu kravičky, pořád se hloupě chechtají a otravují mě, jsou to něco jako gotičky nebo satanistky. Oblíkají se do strašidelných viktoriánských šatů a poslouchají divnou hudbu. A teď je mám v pokoji.
"Ahój! Slyšely jsme, že se ti špatně a tak jsme tě šly navštívit!!!" chechtají se! Má matka je drbna a nejen to, špatně si myslí, že tyto dvě jsou něco jako moje spása.
Navíc ona nevidí moji bolest, ona jen vidí, jak ležím v posteli, a myslí si, že všechno zmizí, když mě z ní dostane ven.
"Jak se máš?" nahýbá se jedna obličejem dost nebezpečně k mému.
"Ty nemluvíš?" ptá se druhá, sedíc na mé židli a prohledávajíc můj žlutý hrníček coby tužkáček, vyrobený ve výtvarné výchově ještě z dob mé základní školy. Tahá z něj fixy a stále se motá na židli. Ta druhá chvíli poskakuje a směje se.
"My tě ale vyléčíme!"
"Jo, skočíme pro něco, aby tu byla tma a taky nějaký svíčky."
Mizí pryč z mého pokoje. Zhluboka dýchám, pot mi teče po těle, nejsem schopný se hýbat. Za chvíli jsou zpět. Jedna má ručníky a druhá svíčky, které se primárně používají jako ozdoba na stůl při štědrovečerní večeři. Každá svíčka zvlášť je napíchnutá v takovém malém stojánku, aby se dala ihned použít. Jedna satanistka zavírá okno, konečně nějaký dobrý nápad, pak si naprosto drze bere ze stolu lepicí pásku a to navíc tu drahou oboustrannou. Lepí s ní na okno ručník. Druhá pokládá náhodně na různá místa svíčky, jednu na koberec přímo doprostřed, druhou na roh skříně, třetí na můj psací stůl, atakdále.
Doufám, že až to matka uvidí, tak je za to hned vyhodí a seřve je. Dokonce drzost zašla tak daleko, že vytahuje z kapsy zapalovač a rozsvěcuje postupně svíčky. A já? Já jen tak ležím, nic neříkám a nehýbu se. Dočista jsem se zbláznil! Dílo dokonáno, tma v pokojíku a všude svíčky, jen škoda, že ve dveřích je vyříznuté malé okýnko a tím sem proudí světlo. Holky zapojily svůj selský rozum a rozhodly se přes dveře hodit ručník a skřípnout ho tak, aby okýnko docela zakryl a to se jim taky bohužel povedlo. Jedna se pak zase zmocnila otáčecí židle, zatímco druhá se přehrabuje ve své brašně. Má na ni připínací placky s motivy lebek a depresivních citátů v angličtině. Vytahuje hrst lístků růže a rozhazuje je kolem dokola, ta první zase vyřvává nesmysly jako "Odejdi, temnoto! Zanechej klid v tomto nebohém chlapci!". Evidentně je to baví. A kdo ví, kde ty lístky natrhala. No určitě je oškubaly sousedům. Není divu, puberta s nimi mlátí. Ta, co seděla na mém křesle, se zvedá a drží v ruce moji červenou fixu. Chvíli mi čmárá něco na čelo, podle tahů to vypadá na pentagram.
"Ó temnoto! Temnoto! Odejdi pryč z těla tohohle chlapce."
A hle!? Skutečně! Temnota odešla, dostal jsem sílu zpět. Sice ne úplně ale měl jsem dost na to, abych zakřičel: "TÁHNĚTE OKAMŽITĚ DOPRDELE, VY KRÁVY, NEBO VÁS ZABIJU VLASTNÍMA RUKAMA!!!"
Bolí mě z toho docela dost krk, ale stálo to za to, protože to přivolává moji matku, ta na ně řve a vyhazuje je. Chudák, uklízela to pak přes hodinu. Bohužel zase nechala otevřené okno. Proč ho nezavře?!
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Awia | Web | 10. srpna 2010 v 23:50 | Reagovat

A já asi našla něco nového na čtení! Juchuchů! Ehm, měla bych se uklidnit...

Ne, rozhovor se mi líbil. Hlavně dlouhé odpovědi plné názorů, zajímavých myšlenek. Sakra, chlape, tys mě donutil zapřemýšlet nad sebou. Nad svými cíly, nad tím, co od své tvorby očekávám. Našla jsem tolik věcí, o kterých jsem do té doby nepřemýšlela! A neříkám, že je to špatně...

A teď něco k tomu úryvku. Je normální, abych se u toho smála? Protože ... to jinak nešlo. Celý ten popis, jak ty dvě holky předělávaly ten pokoj a pak, jak začaly vymýtat toho "ďábla". Nikdy jsem na takové věci nebyla. Jen nechápu, proč ten kluk jen tak leží a prostě si sám nezavře to okno... Hmmm, asi bych si to mohla přečíst celý, aby mi to došlo, což?

2 Matt | E-mail | Web | 13. srpna 2010 v 21:02 | Reagovat

[1]: To bys mohla, on leží v posteli, protože ho silná deprese vysílila a oněmněl z toho :-)

3 Lennroe | Web | 18. srpna 2010 v 22:30 | Reagovat

Se šestkou se ztotožňuju, úplně, ideální by bylo mít vedle sebe dobrýho spisovatele bez fantazi a dodávat mu nápady, on by to napsal podle mě a ještě by měl radost že má námět a já bych měla radost, že jsem to nepokonila.
A mimochodem Zakžený je skvělá povídka, tak si nevymejšlej že se nelíbí ;)

4 Matt | E-mail | Web | 19. srpna 2010 v 19:28 | Reagovat

[3]: někteří mi kvůli ni nadávali, že jsem chladnej apod. :-)

5 Nakano Miharu | Web | 31. srpna 2010 v 18:55 | Reagovat

páni - to se mi líbí :) dobře se to čte. asi mám zábavu na školní rok xD

6 Tereza Matoušková | E-mail | Web | 31. srpna 2010 v 18:57 | Reagovat

Autora znám,, dokonce jsem od něj něco četla. Co se pamatuji, přišlo mi to trochu nedotážené a uspěchané, takže to asi patřilo do té spontální části autorovy tvorby. :-)

7 elizabeth aletwi | Web | 17. dubna 2011 v 18:20 | Reagovat

sympatický člověk toto :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama