Lomeril

14. srpna 2010 v 12:17 | Awia |  Rozhovory z roku 2010
Romantička, která by chtěla psát thrillery. Tvoří fantasy a snaží se o reálnost. Svoje postavy považuje za své děti a trápí je o sto šest. Pohrdá sentimentálním patosem, ale sklouzává k němu v každé povídce. Je velice skeptická ke všem masově čteným spisovatelům typu Stephenie Meyerová, Dan Brown a další, ale snad kromě Dana Browna je četla všechny. Miluje hádanky, ale nikdy žádnou neuhádne. Máte pocit, že se jedná o rozporuplnou osobu? Tak to máte pravdu, protože se vám představuje Lomeril.



1. Všimla jsem si, že na blogu máš spoustu povídek, především na pokračování, a já sama přečetla jen zlomek z toho celého. Kdy jsi začala prvně psát? Co bylo impulzem pro to, aby jsi se se svou tvorbou podělila i s ostatními?
Tak jde o to, co bereš pod pojmem psát. V hlavě jsem si příběhy sumírovala, co si pamatuju. Jako malá jsem si je přehrávala s panenkami. A každé dílo, které jsem kdy napsala, mělo jednu knížku, která pro něj představovala zásadní inspiraci, která mě nakopla, abych svoje nápady sepsala. Ta úplně první byla Pán Prstenů, ze kterého vznikla Atlantis - příšerný škvár, ke kterému se dneska nehlásím. Takový přepsaný Pán Prstenů. A impulsem k jeho zveřejnění (které bylo impulsem k jeho dopsání) byl vlastně blog samotný. Když jsem objevila, že na blogu jsou lidi, kteří publikují, neváhala jsem a šla jsem do toho.


2. Chápu. Já tam vlastně vlastní tvorbu začala přidávat ze stejného důvodu. Jak vidím, ke svým prvním dílům se moc nehlásíš. Myslíš, že jsi se od té doby hodně změnila?
Jo. Už je to pět let a první nápady na Atlantis vznikly ještě dřív. Od té doby se v mém životě stalo hodně věcí, které ze mě udělaly dost jiného člověka. Což se samozřejmě odrazilo v mé tvorbě.


3. Páni, píšeš docela dlouho. Začínám si připadat jako nějaké pisatelské mimino, ale zpátky k tobě - jak už jsem jednou zmínila, máš na blogu spoustu povídek na pokračování. Kde bereš nápady? Necháváš se i nadále inspirovat knihami, nebo spíš čerpáš ze svých vlastních zážitků a zkušeností?
Tak různě. Ale většinou to beru spíš z knížek a z filmů. Zas tak pestrý život nemám (: I když je pravda, že spousta scén je převzatá z mých skutečných zážitků. A přestože každá povídka má jednu knížku, která je prapůvodní inspirací, většinou se v ní mísí víc motivů, spoustu z nich mám v hlavě často roky, než je použiju. Někdy mi dá nápad jediná náhodně pronesená věta, jindy je to stoh knížek. Liší se to povídku od povídky.


4. Máš pravdu, inspirace se dá sehnat opravdu kdekoliv. I já mám v hlavě jeden příběh, jehož zápletka vznikla, když jsem sama sebe zeptala, co by se stalo, kdyby... Ale teď opět zpátky k tvé osobě. První povídka, kterou jsem od tebe četla, a která mě naprosto uchvátila, byla Krev na sněhu. Pokud si dobře pamatuju, hlavní hrdinka je ti velmi podobná nebo dokonce měla být jakýmsi obrazem tebe samotné. Co tě k něčemu takovému vedlo?
Hlavní hrdinka Krve na sněhu jsem já sama, taková, jaká jsem byla na podzim a v zimě roku 2009. Před pár lety proběhla internetem vlna takových povídek, kde měla být hlavní hrdinka sama autorka, ovšem v jiném světě. Vlastně takhle vznikla Aldorma, království, do kterého jsem své alter ego také poslala. Nejdřív jsem napsala povídky Cesta zpátky, protože po mně Eillen chtěla, abych napsala povídku na téma "Moje návštěva v Aldormě." Jenomže s Cestou zpátky jsem spokojená nebyla, tak jsem časem napsala Krev na sněhu. Myslím, že tam se mi líp povedlo vystihnout to, jaká jsem a jak bych reagovala.


5. Zajímavé. Jaké to bylo takhle psát? Je to lehčí, než když diriguješ svou vymyšlenou postavu?

Svým způsobem ano, protože jsem se nemusela soustředit na to, abych udržela charakter postavy (i když ve scéně, kde mě Corann žádá o ruku se mi to napoprvé nepovedlo, ani když jsem psala za sebe - převážila moje láska k sentimentálnímu patosu nad mým smyslem pro realitu). Mohla jsem události komentovat podle svého, narážet na své oblíbené knížky, filmy nebo písničky, dokonce i na události ze své minulosti. To je to, co mým postavám často chybí - pořádné pozadí, košatá minulost, propracované záliby. Na druhou stranu někdy nebylo jednoduché vystavovat svoje pocity nebo myšlenkové pochody na veřejnosti. Byl to zvláštní pocit.


6. Na odkazy z knížek si pamatuji. Bylo jich tam vážně požehnaně. Stejně jako spousta údajů. Například jsi příběh soustředila jakoby do jiné doby, než je ta naše. Nebo například v tvém nejnovějším počinu - Lovci Prokletých - máš naprosto geniálně promyšlené vztahy postav, znáš jejich rodinné pozadí, jména rodičů. Zdá se to až neuvěřitelné. Máš každý příběh takto promyšlený? Sháníš si kvůli svým povídkám nějaké informace, aby to bylo celé uvěřitelnější, nebo snad improvizuješ a čerpáš z toho, co jsi se doposud odněkud naučila?
Zas tak geniálně promyšlené to není (:. Ale snažím se promýšlet si ty příběhy. A rozhodně si informace sháním. Extrém v tomhle byla Dračí růže (myslím, že je z blogu stažená kvůli rekonstrukci). To byla povídka, zasazená do alternativního světa, do doby válek Růží v Anglii. Měla pár rozdílů v historických událostech a hlavně jsem pracovala se světem, kde existovala magie. Kvůli Dračí růži jsem strávila hodiny a hodiny na Wikipedii, abych si načetla reálie kolem dvora Jindřicha VI. a další hodiny na Google Maps, když jsem plánovala cesty hlavní hrdinky.
Ale i pro další povídky hodně hledám, například kvůli Krvi na sněhu jsem strávila skoro hodinu studiem všech možných materiálů o drakkarech, vikingských lodích. Samozřejmě využívám i to, co jsem vyčetla v jiných knížkách s podobnou tématikou (např. spoustu informací o Keltech jsem čerpala z historických detektivek Případy sestry Fidelmy). A zbytek samozřejmě improvizuji nebo se nesnažím zabíhat do podrobností, protože nemůžu hledat každou kravinu.
Mým velkým vzorem je Frederick Forsyth, autor špionážních thrillerů, který má ve svých knížkách takové množství reálií, že člověku zůstává rozum stát.


7. Frederick Forsyth říkáš ... Tak toho si určitě najdu. Miluju knihy plné reálií. Proto mě pokaždé dokázal uchvátit Dan Brown, i když jsou jeho knihy poněkud monotónní. Tolik informací. Je to až neuvěřitelné! A věř mi, že já, jakožto čtenář, jsem ráda za každou chvilku, kterou u googlu strávíš. Příběh je pak uvěřitelnější a má to své kouzlo. Jelikož jsem nečetla všechny tvé povídky, mám o nich nejspíš zkreslenou představu, ale co jsem se tak dívala, v mnohých z nich se vyskytují nějaké bájné nebo magické bytosti. V Krvi na sněhu to byla Hrůza, do Dračí kůže jsi zasadila čaroděje... Máš ráda tyto světy plné magie? A napsala jsi někdy i něco, co by tato "stvoření" neobsahovalo?
Takže začnu s tou druhou otázkou. Ano, napsala jsem i povídky bez magie, samozřejmě některé jednorázovky a potom dvě povídky, které na sebe volně navazují: Osada čistých duší a Divoká země. Obě se odehrávají v sedmnáctém století v Kanadě. Další "reálnou" povídkou je detektivka Poseidonovo srdce, která (snad) bude první z cyklu povídek o detektivní agentuře Maywhent a Taylor.
A ta první otázka...
Samozřejmě mám ráda magii. Dodává příběhu koření, odnáší člověka daleko od čehokoliv všedního, jsou to opravdové sny. Připomíná mi to doby, kdy jsem byla malá a brečela jsem, když se mi nepovedlo proměnit vidličku v lžíci. Myslím, že záliba v příbězích, o kterých člověk sice ví, že nejsou reálné, ale stejně je poslouchá, je zakořeněná v každém z nás. Stejně veškerá fantasy navazuje na legendy staré jako lidstvo samo. Ale jádro příběhu nesmí mít s magií nic společného. V jádru se musí jednat o nějaký problém, který je blízký každému z nás, ať už je to zrada přátel, zodpovědnost nebo klasický boj "dobra a zla". Proto jsou nejpřitažlivější ty příběhy, kde člověk pod slupkou kouzel a efektů najde sebe sama.
Když použiju příklad Krve na sněhu - Hrůza na sebe sice brala podobu chlupaté příšery, ale aby jí hrdinové přemohli, museli přemoct něco, co zná každý z nás - strach. V tom jsou příběhy jako podobenství. Ale podle mě má používání magie jeden zásadní problém - spisovatele to svádí k tomu, aby dělal ze svých postav supermany. Do téhle pasti upadl např. Ch. Paolini. Eragon se najednou přenáší přes spoustu problémů prostě tím, že zamumlá pár slov a všechno je v pořádku. Já se snažím používat magii jako koření, jako nástroj, který má, jako všechny nástroje, svá omezení a svá nebezpečí.



8. Samozřejmě, všechno má své meze. Také nemám moc v lásce hrdiny, kteří jsou až moc... Jak to říct? Nepřemožitelní? To mě tak trošku přivádí k další otázce, kterou bych ti chtěla položit. Tvůj nejnovější příběh, již zmiňovaní Lovci Prokletých, se zaobírají tematikou upírů a vlkodlaků. Nijak nezastírám, že mě jejich vztah ve tvém podání překvapil. Je tu snad nějaká spojitost s tím, že teď upíři "frčí"? Nebo proč jsi vlastně tento příběh začala psát?
Tak samozřejmě je to trochu proto, že upíři "frčí". Lovce jsem začala psát kvůli Vampýrské Akademii, která se pro mě stala obrovskou inspirací. Tam jsem totiž uviděla spojení "krvavá děvka," které sice ve světě VA znamená, že poloviční upír (dhampýr) krmí upíra, ale to čtenář ve chvíli, kdy tahle slova poprvé zazní, neví. Já jsem to pochopila jako člověka, který dává krev více upírům. Odtud byl jen krůček k poutu (které se ve VA také objevuje) a párování.
"Vlkodlaky", kterým raději říkám kožoměnci, protože jsem pominula spojení s měsícem, stříbrem a takovými věcmi, jsem zavedla, aby byla dvojice vyrovnaná, aby to fungovalo systémem něco za něco - upíři kožoměncům odebírají krev, čímž jim snižují tlak a ubírají magickou energii, tím pádem jim pomáhají udržet si kontrolu nad jejich přeměnami.
Na celý tenhle systém jsem potom naroubovala na postavy, se kterými jsem si hrála už pár týdnů předtím - Nancy Rabnottovou, Rafaela Costu, April Massighamovou, Pabla Delgada a další. Posléze jsem použila Cherry Travenovou, záporačku, která mi v hlavě straší... No od té doby, co jsem dočetla Fénixův řád, což je... heh, sedm let. Příběh se začal točit kolem Rafaelovy výjimečné schopnosti tvořit nové upíry a pak už to šlo ráz na ráz.


9. Skoro to vypadá, jako bys dokázala vytvořit příběh jen tak z ničeho... Ale nyní pryč od tohoto tématu. Koho to zaujalo, ať si povídku sám přečte. Můžu jen doporučit. Zajímalo by mě, jestli do svých příběhů vkládáš i něco víc? Nějaké skryté tajemství, podtext, poselství ostatním...
Ani nevím. Asi jak do kterého. A určitě to není tak, že bych se rozhodla, že napíšu něco, co se bude týkat toho a toho tématu. Samozřejmě tam jsou věci, které vyjadřují některé moje názory, například už zmiňovaný boj s Hrůzou. Nebo v Osadě čistých duší jsem řešila otázku komplexu méněcennosti. Ale to jsou věci, které spíš tak neúmyslně vyplynou z kontextu. Skryté tajemství občas bývá vymýšlení některých jmen.
Například Nancy Rabnottová je pojmenovaná po Nancy z Amazonek z knížek Arthura Ransoma, četby mého dětství, a Modesty Rabnottové, která vystupuje v knížce Famfrpál v průběhu věků. Modesty Rabnottová tam vystoupila na obranu jednoho malého bezmocného ptáčka. V Dračí růži vystupoval jistý Simon, který byl pojmenovaný podle herce Simona Shepherda, který hrál v Jindřich V. vévodu z Gloucesteru - otce mojí postavy. Takže spíš tenhle druh skrytých tajemství.


10. Takhle se pátrat po původu celého díla - to vypadá jako detektivka! A co tvoji oblíbení autoři? Máš nějaký vzor, ke kterému se upínáš?
Spoustu vzorů. Chtěla bych umět pracovat s reáliemi a vyvážit sentiment a realitu jako Frederick Forsyth, popsat ošklivou realitu jako G.R.R.Martin, vystihnout drobné lidské neřesti jako J.K.Rowlingová, umět rozkošatit svůj svět jako J.R.R.Tolkien, mít tak plastické postavy jako Richelle Meadová, vykreslit atmosféru jako Ray Bradbury, dotknout se hlubokých témat jako F.M.Dostojevskij, zachovat si laskavý, humorný nadhled jako Jane Austenová, dokázat proplést detaily jako Agatha Christie, spojit světem hýbající intriky a obyčejnou lidskou lásku jako Sergej Lukjaněnko, předat dál silné morální poselství jako Karel Čapek. Kdybych zvládla polovinu, můžu o sobě říct, že jsem dobrá spisovatelka.


11. Páni ... Tak to je halda předsevzetí. Za sebe ti můžu říci, že ti budu držet palce, ať si to všechno splníš. Teď by to však chtělo pomalu ukončit. Co si myslíš o své tvorbě? Proč by ji měli lidé číst?
Tak to je opravdu zapeklitá otázka. Já píšu hlavně pro radost, protože mě to baví. Většinou si myslím, že to, co píšu, je dobré, ale pak se ohlédnu a přijde mi to jako škvár. Narazila jsem na horší amatéry i na daleko lepší amatéry. Ale já píšu kvůli svým příběhům, ale hlavně kvůli svým postavám, ke kterým mám osobní vztah. Od Lavinie přes Sophii Coxovou a bratry Larenovy, Triveta Veilla, Catherine Tudorovou, Karol Volanovou, Ymeliona a Haimal, Jafriho Nisijského, Garetta Reu, Sylvii Ruthfordovou, Viktora Taylora až po Nancy Rabnottovou a Rafaela Costu, jsou to všichni moje děti, součásti mě samé.
Jsou to ti, jejichž příběhy jsem se rozhodla představit ostatním. Respektive ti, kteří měli to štěstí, že se jejich příběhy dostaly do publikovatelného stavu. Jiní takové štěstí neměli. A čtenář mi udělá největší radost, když si je oblíbí, a bude jejich příběhy prožívat s nimi.


12. Vidím, že máš své postavy doopravdy ráda a já osobně si myslím, že tvé příběhy stojí za to, aby je někdo četl, že je úžasné sledovat jejich osudy a prožívat s nimi jejich dobrodružství. Ale mé názory teď dejme stranou. Je před námi poslední otázka tohoto rozhovoru - který tvůj příběh považuješ za svůj dosavadní nejlepší počin? Do kterého jsi toho nejvíc vložila? Který tebe, tvůj styl, nejlépe vystihuje?
Krev na sněhu. Vložila jsem do ní doslova sebe sama. Odehrává se v napodobenině keltské společnosti, což je mému srdci nejbližší. Má všechno, co jsem v příběhu chtěla - napětí, strach, lásku, romantiku, vyděděnce na útěku, mytické příšery, spoustu hádanek, plavbu po moři, politiku, prostě všechno. Ale ještě uvidíme, co se vyklube z Lovců (:.


Ukázka (Krev na sněhu):

Doběhla jsem k nim úplně bez dechu.
"To tak chvátáš umřít?" ušklíbl se Fian, když mě viděl.
"Coranne!" vyrazila jsem ze sebe. "Běž... do síně... a nech se... konečně... korunovat."
Zírali na mě, jako bych byla z jiné planety. No, technicky vzato, vlastně ani nebyli daleko od pravdy.
"Proč?" nechápala Brenna.
"Země... nemá krále," snažila jsem se popadnout dech.
"Ale... podle zvyku trvají korunovační slavnosti několik dní..." vykoktal Corann, ale zdálo se, že mě chápe.
"A co z těch slavností dělá krále králem? Myslím, co je vážně nutné?" zjišťovala jsem.
Corann a Eamon se po sobě podívali.
"No je to přísaha... a korunovace a uvedení na trůn náhodně vybraným člověkem z lidu..." uvažoval Eamon.
"Ještě něco?" vyštěkla jsem.
"Asi ne," pokrčili rameny.
"Paráda. Náhodně vybraný člověk, hm..." Popadla jsem Fiana, který mi stál nejblíž, za paži a postrčila ho ke Corannovi. "Ty budeš stačit. Běžte!"
"Ale tradice..." chtěl namítnout Corann.
"Až tě sežere támhleto, budou ti tradice na dvě věci," ukázala jsem do tmy pod palisádou.
"A bude to bez nich stačit?" pochyboval Eamon.
Měla jsem jich právě dost. "Fiane, odveď krále do jeho síně, prosím. Když nepůjde sám, tak ho prostě odnes. A ať mi nechodí na oči, dokud nebude mít na hlavě tu zatracenou korunu!"
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama