Leonyda Styron

22. srpna 2010 v 22:29 | Polgara |  Rozhovory z roku 2010
Jsem docela obyčejná holka, trochu bláznivá, s velkým srdcem, ne úplně pilný student, a až moc upřímná. Ráda se bavím s přáteli a chodím s nimi ven a po akcích. Psaní se věnuji od nějakých šesti let, kdy jsem začínala drobnými básničkami pro své nejbližší, aktivně ale píšu od patnácti let, přesněji od příchodu na střední školu. Teď je mi dvacet dva let a snažím se dostudovat vysokou školu pedagogickou, obor češtinu, bakaláře. Kdyby mi dali možnost učit, byla bych za to vděčná, protože by to bylo opravdu hodně inspirující povolání. Můžete se mnou setkat na akcích spojených se sci-fi a fantasy, kde se snažím na téma kreativního psaní přednášet (i na poli fanfiction můžete poskytnout rady pro originální tvorbu, které někomu pomůžou). Kromě toho se věnuji gramatické korektuře na serveru tenrai.cz a zatím jsem z těch věčných hrubek ještě infarkt nedostala.



1. V tvých příbězích se hodně objevuje fantasy svět, především čarodějové, elfové. Proč právě oni se stávají tvoji častou inspirací?
Fantasy jako taková se mě držela už odmalička. Moje nejvzdálenější vzpomínka je na dráčka Soptíka, z nějakého televizního seriálu. K dalším podobným bytostem a magii všeobecně jsem dospěla postupně, mělo to pro mě zvláštní symboliku, která mě přitahovala. A pak přišel seriál Čarodějnice školou povinné, a já tomu tak nějak propadla, a už to jelo…


2. Můžeš nám přiblížit svoji tvorbu? Dost často se tvoje příběhy odehrávají ve světě Erathie. Jak tato země vznikla?

Moje tvorba je poměrně různorodá, na známé bytosti se snažím pohlížet z různých úhlů. Například pro upíry mám tři různé pohledy - upíří společenstva, kterých se lidé obávají a musí se schovávat ve tmě, dále upíři, kteří se dokázali přizpůsobit civilizaci a pak generace upírských zabijáků. Různé příběhy s jediným společným jmenovatelem a jiným úhlem pohledu.
Ohledně Erathie… Vzniklo to náhodou, přestože zde můžete nabít dojmu, že jsem se počítačovou hrou Heroes of Might and Magic 3 nechala inspirovat až moc. Ten název vznikl z přesmyčky - Earth (Země) - Erath - jsem totiž zapálený angličtinář. Ovšem nepopírám, že mě hodně inspirovala myšlenka rovnováhy a osmi království v jednom světě, nehledě na to, že oktagram je jeden z nejvíce magických symbolů.
Jinak k tomu světu - je to bájná země, v jejíž existenci lidé nevěří, ta pověstná, co leží za devatero horami, devatero vrchy a devatero řekami, ale ve skutečnosti se nachází v neprobádaných oblastech Asie, tam někde v horách, a jen pár vyvolených může zjistit, kde je.

3. Existují autoři, kteří mají již předem všechny podrobnosti příběhu vymyšlené a v hlavě se jim tvoří nové a nové zápletky, postavy, anebo jsou tací, kteří si linii příběhu utvářejí až během psaní. Mezi kterou skupinu patříš?
Tak tohle je poměrně těžká otázka, abych se přiznala. Je to něco na pomezí. Většina nápadů přichází ve formě živých snů nebo záblesků během dne. Příběh nemá pevně stanovenou linii, někdy vím kousek k začátku a pak třeba něco, co patří doprostřed, někdy zase vím dopředu konec, ale nevím, kudy se k němu dostat. Ale když už se pustím do psaní kapitoly, nápady se rodí během psaní a vůbec je neupravuju, jen pak opravím chyby. Osobně tomu říkám, že tvořím skládačku, něco jako puzzle, protože když si po sobě znovu všechno přečtu, zapadá to sebe bez větších problémů.
Jinak k postavám… Že mají některé rysy lidí z mého okolí se dozvídám vlastně čirou náhodou, buď pak od nich nebo přes nějaké indicie, tudíž to není od počátku záměr, že bych chtěla popisovat někoho, kdo je mi blízký. Je to dost zvláštní způsob tvoření příběhu, ale myslím, že jiný bych už nezvládala.


4. Jako jedna z mála máš za sebou svoji první knihu. Můžeš nám prozradit, jaké peripetie tomu předcházely a co všechno autor musí udělat proto, aby svoje dílko dostal do světa?
Vlastně k tomu došlo čirou náhodou. Náš profesor literatury na vysoké škole se podílí na tvorbě neplaceného časopisu zaměřeného na knihy a akce s nimi spojené. Byl tam inzerát na levný tisk. Řekla jsem si, že to risknu a dohodli jsme se na tvorbě e-booku, a protože v ceně byla jedna kalkulace zdarma, zjistila jsem, že mám prostředky na vydání malého počtu výtisků své vlastní knihy.
Bohužel mám zkušenosti s tím, že nakladatelství se ze zásady vyhýbají neznámým jménům, nebylo to poprvé, co jsem to zkoušela někam dostat, ovšem musela jsem si přiznat, že neznámé jméno zkrátka netáhne. Ostatním autorům bych doporučila především pevné nervy, protože není nejtěžší nechat si knížku vydat (peníze se dají sehnat vždy), ale dostat ji mezi lidi a neupadnout v zapomnění, protože zde se teprve ukáže, jak moc chcete, aby vaše kniha byla čtena.
Musíte se poprat s kritikou, protože takových knížek, jako je ta vaše, jsou tisíce. A čím je ta vaše výjimečná - na to se odpovědět nedá. Někomu přijde úžasná, jiný ji označí za brak, s tím musíte počítat. Takže hlavní iniciativa není na nějakém nakladatelství, (to byste museli mít opravdu velké štěstí, aby se vás někdo ujal) ale na vás samých a především vašem odhodlání nenechat svou knížku padnout.


5. Sama říkáš, že si hodně dáváš záležet na psychologii postav. Už se ti někdy stalo, že si začala přemýšlet o tom, co by udělala některá z tvých postav?
Tak nad tím se člověk musí zamýšlet pokaždé, když tvoří nějakou scénu. Ovšem pokud to myslíš tak, zda bych si přála, aby některá z mých postav oživla, tak jsou to nepochybně někteří příslušníci mužského pohlaví. Autor přemýšlí o svých postavách pokaždé, když je má s něčím konfrontovat. Musíte se totiž ponořit do mysli postavy a začít uvažovat jako ona, což někdy ve čtenáři vzbudí dojem, že jste přinejmenším úchyl, když například vaše postava zabijáka působí tak reálně, že si říkáte, že ten autor s tím musí mít zkušenosti. Není to pravda, dobrý autor se dokáže tak ponořit do postavy, že může stvořit svůj úplný opak a bude to vypadat přirozeně.


6. I přestože máš svůj svět plný fantazie, nevyhýbáš se psaní fan fiction a to nejenom na Harryho Pottera. Nepřijde ti tento druh psaní někdy svazující? Anebo i zde popouštíš uzdu představivosti?
Ne, rozhodně mi to tak nepřijde. Dává mi to nový rozměr do psaní, některé scény, které bych si třeba s originální tvorbou vyzkoušet nemohla. Navíc razím heslo, že když je například knižní předloha pro fanfiction vnímána negativně, (viz fenomén Stmívání) vy díky fanfiction můžete pozvednout úroveň díla. Psaní příběhů světa s určitými zákonitostmi má hodně do sebe. Můžete si vylepšit, co se vám nelíbilo, můžete přiblížit vlastní úhel pohledu, za pomoci vlastních postav můžete příběh ozvláštnit a dát mu úplně jiný rozměr. Pokud se fanfikce nezakážou, rozhodně v nich budu pokračovat tak dlouho, dokud udržím tužku v ruce.


7. Kdyby ses jakožto autorka měla rozhodnout, o jakém světě budeš psát, který by to byl? Věnuješ se fan fiction, originální fantasy, ale i psaní příběhů odehrávajících se v reálném světě. Co z toho by vyhrálo?
Tak na to odpovím docela prostě a jednoduše - psala bych na to, na co bych momentálně měla nápad. Ale i kdybych jako autorka prorazila do knižního světa, fanfikcí bych se nevzdala, protože díky jejím čtenářům jsem získala místo, které dnes mám v internetové komunitě. Protože to oni mne nepřestali povzbuzovat a hnát do dalšího psaní, i když času bylo málo, starostí moc a chuť se vytrácela. Ale kdybych si vybírala mezi psaním z Erathijského světa a mixu fantasy a reálně, lépe se mi pracuje s mixovanou fantasy, protože přece jen jsem obyčejná holka žijící v obyčejném světě.


8. Ještě se vrátím k tvé spisovatelské kariéře. Jakožto někdo, komu se podařilo vydat knihu, si měla pár autorských čtení. Jak ses při nich cítila? Jak reagovalo publikum?
Já se při nich cítila naprosto úžasně, byl to pro mě adrenalinový zážitek. Ohledně publika… nebylo to přímo autorské čtení, spíš jen taková kulturní vsuvka, protože pořad Kratochvíle odehrávající se v plzeňské kulturní kavárně jménem Jabloň se skládá z poeticko-prozaického pásma a hudebního koncertu, tudíž diváci nikdy dopředu neví, kdo jim přijde přednášet. Může je to pobavit, ale také znudit. Nikdy od nich nic neočekávám, ale možnost držet mikrofon v ruce mě naplňuje takovým tím zvláštním uspokojením.


9. Jaký svůj příběh považuješ za nejlepší?
To je těžké říci. Když bych jmenovala jeden, potupím ty ostatní, přece jen jsou to má duševní dítka. Ale jsem hodně fixovaná na svou upírskou tvorbu, takže bych jmenovala příběh, který je rozdělaný - Vampire - private-eye o poloupírce, která se chce stát policistkou, ale vybrala si k tomu špatnou dobu, protože začíná propukat válka mezi upíry a lidmi. Chtěla bych k tomu říci spíš to, že každý si v mé tvorbě může najít něco, co ho zaujme, takže bych výběr nechala na čtenářích.


10. Čím bys čtenáři přiblížila svoji tvorbu?
Především bych mu chtěla vzkázat, aby příběh nebral jako text a příliš se nepídil po detailech. Pokud je natolik empatický, aby se dokázal vžít do mysli postav, které jsou mu předkládány, odhalí poselství skryté pod povrchem. Jinak mu příběh může přijít kouskovaný a nedomyšlený. Proto vzkazuju: Zapojte veškerou představivost, kterou máte, protože ji budete potřebovat.


Úryvek (Vampire - private-eye):

Venku se zešeřilo a netrvalo dlouho a vyšly první hvězdy. Pod oknem stála postava v bílém, havraní vlasy po pás, oděna v něčem, co ze všeho nejvíc připomínalo noční košili. Zahleděla se na nebe, nastal její čas. Ve věznici už bude dávno po večerce.
Mnoho odsouzenců čekalo, až nadejde jejich soudný den. Mladinká dívka je často pozorovala. Znala ty, kteří neměli výčitky za to, co udělali, a takovým přála zkázu, protože tihle lidští vyvrhelové byli stejní jako upíří renegáti. A několik vyvolených, kteří došli vlastními silami až k napravení, dostalo druhou šanci.
Agnes Forresterová si položila ruce na hruď. Tomu, co právě prováděla, se říkalo cílená proměna. Měl-li upír dost silnou vůli, mohl proměnit nejen sebe, ale i své ošacení. Nebylo příjemné probudit se v lidské podobě úplně nahý, zvláště pak na veřejném prostranství.
Dívka se proměnila v netopýra. Bystré oko si mohlo povšimnout téměř neznatelných bílých pruhů na zvířecích křídlech.
Muž sotva čtyřicetiletý seděl na kavalci. Neměl zamřížované okno, bylo však tak vysoko, aby na něj nedosáhl. Zamrkal, cosi zaslechl. Něco se zachytilo za okenní římsu a pak se pomalu sneslo až na zem. Nezalekl se, teď už ne. Opět tu byla, přišla za ním na návštěvu. Jeho bledá slečna…
"Trentne," zašeptala černovlasá dívčina a zvedla se z podlahy.
"Jsem rád, že jsi přišla," odvětil stejně laskavým tónem.
"Zítra si pro tebe přijdou, viděla jsem tvůj spis."
"Přišla jsi mne politovat? Nebo se rovnou rozloučit?" zachrčel a hrdlo se mu stáhlo, když si uvědomil, že čas jeho odchodu se blíží.
Agnes se na něho smutně podívala. Trentna Chavese uvěznili za vraždu manželky, kterou ubil k smrti v záchvatu vzteku. Ve vězení se odnaučil pít. Velmi dlouho trvalo, než si dokázal přiznat, že to nebyla nehoda, že to byl on, kdo vraždil. Všechno si to pak vyčítal, ale soudce byl neúprosný. Odsoudili ho k nejvyššímu trestu.
"Nepřišla jsem se loučit." Dívka zavrtěla hlavou. "Pomůžu ti do dalšího života."
"Nedělej si ze mě legraci! Nikdo nemůže oživit mrtvé!" Trentn se malinko zachvěl. Věděl moc dobře, že tahle dívčina není obyčejná. Nebylo to poprvé, co mu to dokázala.
"Teď si vezmi tohle." Předala mu docela malou lahvičku. Viděla na něm, jak moc je nejistý. "Zabrání to okamžité přeměně. Jako upír tě musím kousnout, pokud chci svou oběť přeměnit. Ale my nepotřebujeme, aby si mysleli, žes utekl. Nemusíš se totiž probudit takhle. Proces stárnutí se u každého člověka zastaví v jinou chvíli. Musíš přijmout i tohle riziko."
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama