Kitty

22. srpna 2010 v 15:43 | Awia |  Rozhovory z roku 2010
Pod maskou neviňátka se tu skrývá holka žijící mezi krvavými povídkami, které jsou na nejí vkus málo brutální. Trpí nedostatkem nápadů a sebevědomí. Všechno, co napíše, je špatně. Nevidí se jako spisovatelku, jen jako jednu z milionů, kteří píší. Nikdy se nepopisuje ve třetí osobě...




1. Tvé příběhy jsou hodně citově zabarvené, ve čtenáři dokáží vzbudit emoce, ať už jde o cokoliv. Pochmurná atmosféra tomu navíc dodává své kouzlo. Vypisuješ se ze svých vlastní pocitů, nebo se tak dobře dokážeš vcítit do hrdiny?
Většinou v tom mé vlastní pocity moc nebudou. Postavy jsou mé, znám je nejlépe. Vím, co cítí a jak se zachovají. Nevím, jestli je to vciťování, když je vytvářím, ale asi ano.


2. A jak je vytváříš? Máš přeobraz v někom jiném, v někom koho znáš, nebo třeba sama v sobě? Nebo začínáš s čistým papírem a celou jejich osobnost prostě vymyslíš?
Čistý papír, v hlavě jakási představa člověka, který za okamžik prožije něco strašného. Nemají žádnou živou předlohu. Přicházejí najednou, bez předchozího přemýšlení a často se utváří postupně během psaní.


3. To zní, jako kdyby jsi jim všechna ta neštěstí připisovala naschvál. Co tě vlastně vede k napsání typicky tvého příběhu, kde se smrti rozhodně nevyhýbáš?
Trochu mi připadá, jako bych chtěla, aby mé postavy prožily něco horšího než já, abych to mohla prožívat s nimi, a měla tak právo cítit se strašně. Jenže to mi nepřijde jako pravý důvod. Připadám si trochu šílená, ale určitě nejsem sama na světě se svou zálibou v krvi a podobných věcech.


4. Krev, smrt, násilí ... To je pro tvou tvorbu charakteristické. A neboj, nemyslím, že jsi sama. Dokud se z toho člověk vypisuje jen na papír, tak je to dobře, ne? Ještě více mě však na tvé tvorbě udivuje něco jiného, a to způsob, jakým to celé dokážeš popsat. Nepopisuješ to surově a realisticky, ale s uměleckým zabarvením, které tomu dodává krásu, která je až děsivá. Přemýšlíš nad svými texty a píšeš je s účelem, že je takhle chceš psát, nebo prostě necháš pero plynout po papíře, přeneseně řečeno?
Nechávám to, ať si to dělá, co chce. Takhle já to vidím, takhle to proudí v mé hlavě. A jestli to tak působí i na někoho jiného, než na mě, jsem jedině ráda.


5. Tvé příběhy v sobě taktéž nesou po celou dobu ponurou až hororovou atmosféru plnou očekávání, která poté vyústí v naprosto nečekané zakončení, a člověka to pak mnohdy nutí nad příběhem se zpět zamyslet. Toto je taktéž účel, nebo tě ony dějové zvraty a neočekávaná vyústění napadají během psaní?
Myslím, že jen jeden příběh byl napsaný k zamyšlení. Všechno ostatní je spontánní a neplánované. Jak začnu něco plánovat, zhoupne se mi to do roviny příběhů, jaké jsem psala, když mi bylo deset.


6. Takže prostě začneš a píšeš... Ale teď mi prozraď, co je vlastně podmětem pro to, aby jsi vůbec začínala?
Většinou mě popíchne, že už jsem dlouho nic nepsala, a nebo je tam ta "povinnost" v podobě nového měsíce. Jak už přede mnou svítí prázdná stránka, musím nějak začít. Píšu věty, které mě napadají, a možná z toho něco vznikne...


7. Takže tě k tomu nutí jakási "povinnost"? Nepřipadá ti to... Svazující?
Jsou i příjemné povinnosti. Navíc je to věc, jakou jsem si sama vymyslela. Je to jako termín domácího úkolu, jenže dobrovolný.


8. No dobře, jak myslíš. Hlavně, že tě to baví. Jak jsi vlastně přišla na nápad s měsíci? Mají tyhle krátké příběhy vůbec něco společného, kromě toho, že nesou název měsíce, který zrovna je?
Napsala jsem první měsíc, nevěděla jsem, jak to pojmenovat. Pak jsem napsala druhý a ještě třetí a došlo mi, že se toho tak rychle nezbavím. Nemají nic společného kromě toho, že jsou krátké, a měly by se odehrávat v tom určitém měsíci.


9. Doufám, že si to teď nevezmeš nijak osobně, ale tvé příběhy jsou obecně krátké, občas se dočkáme něčeho na pokračování, ale to se stává jen zřídkakdy. Právě ale ta stručnost je na tom nejkouzelnější, jak dokážeš všechno popsat v pár odstavcích a člověku přitom nepřipadá, jako kdyby děj zbytečně rychle ubíhal. Když už ale něco na pokračování napíšeš, co tě k tomu vede?
Občas chci napsat něco "většího". Chtěla bych napsat knihu, ale nemám na to. Vede mě ta touha po vlastní knize, po dlouhém příběhu. Jenže tam se musí plánovat, a to já nedokážu.


10. Ale to přece není problém, nebo je? Spousta spisovatelů začne psát příběh a přitom vůbec neví, jak to dopadne. Prostě nechá postavy dělat si, co chtějí... Upřímně si myslím, že jednou něco delšího určitě napíšeš. A když už jsme u těch spisovatelů, máš nějaký vzor?
Podle toho, pod čím si představíš slovo vzor. Jsou spisovatelé, které mám ráda, a u některých obdivuju způsob, jakým něco dokáží napsat. Ale žádného bych nejmenovala jako svůj vzor, to se nedá takhle říct.


11. Dobrá, nebudu na tebe naléhat. Přejdeme tedy k jedné z posledních otázek tohoto rozhovoru. Jak ty vidíš svá díla? Jak by jsi je charakterizovala? Proč si myslíš, že jsou pro čtenáře zajímavá...?
Jsou to pouhé výplody fantazie jednoho pubertálního šílence, které nikdo nemůže brát vážně. Netuším, čím by mohly být zajímavé. Třeba tam něco je, ale nedokážu to najít.


12. Zajímavá odpověď. Vážně. A teď abychom to doopravdy ukončily, ale předtím mi ještě pověz, které z tvých děl je podle tebe nejvydařenější.
Přestože obecně platí, že to co se nejvíc líbí mě, nelíbí se ostatním, ráda bych něco jmenovala. Nejvydařenější bych neřekla, ale vcelku hrdá jsem na Hluboké mlčení, které vzniklo po spoustě mazání a začínání znovu. Jsem ráda, že se mi to nakonec povedlo dotáhnout do konce.



Ukázka (Tajemství):


Probudila se do temnoty noci. Všude bylo ticho a klid. Z kostelní zdi čišel chlad. Zaslechla nejdříve šramot a pak i hlasy. "Pusť mě, to snad nebude nutné," šeptala nějaká žena. Dívka třeštila oči do tmy. Vybavila si, jaký další účel ulička má. Ale tohle se toho asi netýkalo. Když promluvil klidný, hluboký mužský hlas, nezdálo se, že by si právě vyšel s nějakou prodejnou.
"Ještě jsme se nedomluvili. Měli bychom..."
"Počkej," přerušila ho žena. "Co když tu někdo je?" pravila s opatrností v hlase. Dívce se zastavilo srdce. Jestli ji tu najdou, můžou ji třeba zabít.
"Co by tu kdo dělal? Smrdí to tu hůř než za špitálem a to je co říct. Nikdo by tu zaživa nevydržel a já tu taky dlouho nevydržím, pojď se honem domluvit." Jeho hlas nabral na naléhavosti. Ale žena ho neposlouchala a sama se ponořila do hlubin uličky. Samozřejmě zakopla o dívku na zemi a vytáhla ji na nohy.
Ve světle lucerny spatřila dívka muže v oblečení nižšího šlechtice, nijak moc nápadného. Za to žena byla nápadná až moc. Bohaté černé šaty zdobené šňůrami perel vzbuzovaly respekt. Vlasy zakroucené do svůdných vln vypadaly velice přirozeně. Byla prostovlasá, to bylo zarážející, ale ještě více zarážející byly její kované šperky. Na krk si pověsila růži i se stonkem a trny, zabodávajícími se do její bledé kůže. Dívka si všimla, že má dekolt pokrytý celou řadou drobných poranění od trnů. Jen z jednoho stékala kapka krve.
Na rukou měla žena prsteny všech možných tvarů. To celé bez jediného drahého kamene.
Když se jí trochu povyhrnul dlouhý rukáv šatů, spatřila, jak se ženě kolem zápěstí vine kresba trnové koruny.
"Obyčejná holka. Vypadá na služku," řekla žena ledovým hlasem. "Nemáš být už dávno doma?" zeptala se a upřela na ni své oči. Bylo to zvláštní, ale její pohled, na rozdíl od jejího vzezření, nebyl tolik děsivý, jak předpokládala. Připadala jí teď mnohem mladší než na první pohled.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama