Helix

30. srpna 2010 v 21:56 | Miselle |  Rozhovory z roku 2010
Jsem poloviční samotářka, která si pod pojmem relaxace představuje sezení v teple o samotě a vytváření si v hlavě příběhů ze světa někoho cizího, plného všedních i nevšedních pletek a katastrof. Raději poslouchám, než mluvím. Chcete mě poznat? Četba některého z mých skromných děl bohatě postačí.




1. Dlouho se věnuješ psaní fanfiction povídek odehrávajících se ve světě Harryho Pottera. Co pro tebe tato série znamená?
Harry Potter pro mě odmalička znamenal dost. Byl to svět, do kterého jsem mohla utéct před svým vlastním životem, svět, který je odlišný od toho mého ve všech směrech. V podstatě jsem s Harrym vyrůstala a myslím, že ta postava mi dala hodně - například nevím, jestli bych bez Harryho Pottera vůbec někdy přišla na chuť psaní, a když tak o tom přemýšlím, nejspíš ne. To by byla velká škoda, baví mě to.


2. Takže Harry Potter odstartoval Tvou spisovatelskou dráhu? Která povídka byla Tvá první (zveřejněná) a jak na ni teď pohlížíš?
Ano, začala jsem psát hned po přečtení sedmého a zároveň posledního dílu. Nemohla jsem se smířit s tím, že pokračování nebude, tak jsem si ho vymyslela a napsala sama. Moje první povídka se jmenuje Začátek konce a dodnes ji mám na blogu. Teď na ni pohlížím s úsměvem, postupem let jsem našla svůj styl psaní, ale podle mě tam jde taky trochu vidět, že ta povídka je moje. Nestydím se za ni; váže mě k ní spoustu vzpomínek a pokud někdo pohrdne nad mojí první povídkou, nad tím, jak je napsaná, tak pro něj nemá smysl číst ty další.


3. Hlavní inspiraci nemusím uvádět, ta je v této sérii, nicméně na svém blogu máš i slušnou řádu drabblet psaných Tvou rukou. Pokud jsem to pochopila správně, tvořila jsi je s již předepsanými slovy. To musí být hodně těžké! Kde jsi u tohoto brala inspiraci, jak jsi dokázala vytvořit vtipný příběh s pointou, navíc omezena pouhým stem slov?
Dnes už sama nevím, kde přesně jsem brala inspiraci, ale dřív jsem měla hlavu plnou nápadů, a jakmile mi někdo dal téma, už jsem začala psát a nápady přicházely tak rychle, že mi potíže dělalo opravdu jen těch sto slov. Jak si můžeš všimnout, tak tento limit je málokdy přesně dodržený. Myslím ale, že inspiraci jsem brala hlavně ze svého pokračování, které jsem měla v hlavě - tisíce různých verzí. Dneska, když už nežiju Harrym Potterem a v hlavě nemám žádný dokončený příběh, ze kterého jenom čerpám a úlomky vypouštím na svět, tak je to pro mě těžší. Dneska už žiju svůj normální život, dřív jsem ho ale odsunovala do koutku mysli a žila svým vlastním příběhem.


4. Dnes, jak se zdá, se zaměřuješ spíše na svou vlastní originální tvorbu. Jmenuji La vie est un combat perpétuel, Tvou detektivní povídku, místy s prvky fantasy. Proč zrovna detektivka, ty rozhodně nepatří mezi nejjednodušší žánry. Promyslet zápletku, chytrost vraha, logicky do sebe zapadající situace... Měla jsi na začátku tohoto příběhu v hlavě celou kostru příběhu, nebo jsi "vymýšlela" za pochodu a zpětně "vysvětlovala" předtím náhle napsané momenty?
Tahle povídka vůbec nebyla dopředu promyšlená. Prolog, který jsem napsala, to byla situace, kterou jsem si v dlouhé chvíli vytvořila v hlavě, napsala ji a docela se mi to líbilo, tak jsem to zveřejnila. Jenomže hned po napsání mě napadaly další a další věci a došlo mi, že mě vlastně taky zajímá, jak to bude pokračovat. Nemám to dopředu vymyšlené - příběh vymýšlím při psaní. Maximálně promýšlím chvilku dopředu, ale nikdy ne moc. Já se dozvídám pokračování stejně jako čtenáři. Nevím, proč zrovna detektivka, asi to tak mělo být. Zajímavé je, že ve skutečnosti detektivky dokonce ani nečtu.

5. I v La vie est se najdou prvky, řekněme, nepatřící do reálného světa, nicméně umně skryty jako výplod šílené mysli hlavního hrdiny. Dáváš si záležet na psychice postav. Je pro tebe problémem se do situace nájemného vraha vcítit, nebo píšeš "od srdce"? Situace v La vie est nejsou přímo "na běžném denním pořádku" normálního občana ČR...
Vůbec pro mě není problém se do hlavní postavy vcítit. Připadá mi, jako kdybych psala o svém nejlepším kamarádovi, ne-li bratrovi, připadám si jako člověk, který ho zná na světě
nejlíp (což bezesporu ano :)) a jediný o něm může takhle vyprávět. Nepotřebuju se do něho vžívat, já jím žiju. Není to zlý člověk, jen člověk, který se prostě dostal do špatné situace kvůli špatným rozhodnutím, může si za to sám a vyčítá si to. Takže ano, píšu od srdce. Myslím, že lidé jako hlavní hrdina Luke nejsou sice vidět, ale určitě existují. Šílenci, dá se říct.


6. V La vie est se vyskytuje mnoho reálií z policejního života, stejně jako ze života sériových vrahů. Hledala jsi někde přesné informace či četla jinou knihu s podobným námětem, nebo je Tvůj příběh postaven čistě na představivosti, ať je to v reálu sebeodlišnější?
Bohužel je příběh postaven pouze na představivosti. Myslím, že co se týče sériových vrahů, chování mezi nimi nejspíš není přesně zaběhnuté. Ohledně policejního života to sice může být odlišné, ale asi se řídím tím, co jsem prostě okoukala, co jsem si představila.


7. Vkládáš do svého díla i "kus své duše", mohu-li to tak nazvat? Snažíš se do svých příběhů vplést i nějaký vyšší smysl, pro tebe důležitou reálii z běžného života (člověka kterého si vážíš, vzpomínku atd.) skrytou mezi řádky, nebo je píšeš jen pro pobavení ostatních?
Myslím, že "kus své duše" do toho příběhu opravdu dávám. Hlavní hrdinové mají určitě vlastnosti, které se mi líbí, kterých si na lidech vážím nebo které mě naopak odpuzují. Když o tom tak přemýšlím, tak člověk, kterého bych si nejvíc vážila, by byl asi Chuck, nebo přímo Luke. Jak už jsem jednou říkala, asi každý dá do svého díla něco ze sebe, možná proto je každá povídka jiná.


8. Máš nějakého autora, spisovatele, kterého si vážíš, je pro Tebe vzorem, jehož díla si vždy ráda přečteš?
Přirozeně J. K. Rowling, to je pro mě prostě paní spisovatelka, na sérii Potterů nedám dopustit. Ale v poslední době jsem si oblíbila Emily Bronte a její román Na Větrné hůrce. Tu knihu čtu už podruhé a vždycky se k ní ráda vrátím. Od Stephanie Meyerové oceňuji už vážně jenom Hostitele, Twilight série mám momentálně až dost. :) Hostitel je opravdu hezká knížka, promyšlená. Obdivuji taky Jane Austenovou a Wiewegha.


9. Přemýšlela jsi někdy o spisovatelské dráze, nebo je pro tebe psaní "pouze" koníčkem?
Ano, přemýšlela jsem o tom, ale zatím je to opravdu pouze koníčkem. Nemyslím, že jsem tak dobrá, abych do toho jednou dala všechno a začala se tím živit. Tuším, že moje knihy nikdy neprorazí, ale budu ráda, když spatří světlo světa (anebo aspoň světlo knihovny:)) a někdo si to přečte.


10. Máš do budoucna nějaké plány, třeba namyšlenou novou povídku, sérii? Budeš se i nadále věnovat tvorbě fanfiction, nebo se už spíše orientuješ směrem autorské tvorby?
Už se ani nedokážu přinutit, abych svou rozepsanou fanfiction povídku dopsala, takže už se budu určitě věnovat autorské tvorbě. Myslím, že bych měla Harryho Pottera už prostě nechat spát, je to dokončená série a tečka. V hlavě sice mám jeden příběh, ale jestli to někdy napíšu, to zatím nevím.


11. Na co se můžeme na Tvém blogu těšit? Jak by jsi svou Tvorbu charakterizovala, je něco, čím bys ráda přilákala čtenáře?
Těšit se čtenáři můžou snad na další kapitoly, další povídky. Svoji tvorbu bych charakterizovala jako dost rozmanitou; nemůžu teď říct, že se budu vždycky věnovat jen detektivkám nebo románům. Nejradši bych byla, kdyby čtenáře lákala hlavně tahle moje autorská tvorba - aby to bylo něco, co si rádi přečtou, co rádi doporučí a k čemu se rádi vrátí.



Ukázka (La vie est un combat perpétuel):

Stál opřený o linku a pozoroval sám sebe, jak se k němu pomalu přibližuje. Viděl dychtivý výraz ve vlastních očích. Uvědomil si, že to on stojí v těch černých šatech a že to jeho ramena pokrývají zlatavé vlasy, zatímco jeho druhé já se k němu blíží s dychtivým výrazem. S podivnou věcí za zády.
Intuitivně začal sám před sebou ustupovat dozadu, ale jeho druhé já bylo rychlejší. Proklouzlo za něj a zezadu ho chytilo kolem pasu, téměř jako šťastný muž svou snoubenku, ovšem tady s tím rozdílem, že to udělal proto, aby mohl provést ostrý zářez do temene hlavy…
Její bolest byla teď jeho bolestí. Její křik byl jeho křikem. Její pohled byl nyní jeho pohledem - pohledem do nenasytně vypadajících očí, shlížícím na něj, ne opovržlivě nebo pomstychtivě, ale zvědavě…
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama