Awia

27. srpna 2010 v 20:06 | Polgara |  Rozhovory z roku 2010
Naivní dítě uvězněné v těle dospělého. Snílek s hlavou v oblacích srážející se s krutou realitou. Optimistický pesimista, společenský introvert, melancholik s duší sangvinika, cholerický flegmatik. Složitá osobnost a přeci tak snadno čitelná. Tvor beze jména. Jsem tím, kým jsem. Jsem Awia. (A taktéž pisaholik, čokoholik, arachnofobik a spoutu dalšího)



1. V blogovací sféře máš již něco za sebou. Co všechno se změnilo od doby, kdy jsi zveřejnila svůj první článek, a kdo tě inspiroval k tomu, abys vůbec začala psát?
Co se změnilo? Všechno. Když jsem zakládala svůj první blog, snila jsem o tom, že budu patřit mezi ty nejlepší, moje stránky budou navštěvovány tisícem návštěvníků denně a tak dále.
Když se tak nestalo, byla jsem zklamaná. A taky naštvaná, protože jsem se cítila podvedená. Byla jsem husa. Můj vztah k blogování se hodně změnil, prošel vývojem a dnes pro mě znamená blog skladiště myšlenek, občasných nápadů, vylejvárnu pocitů a taky jakýsi pomyslný koš mé tvorby. K psaní mě inspirovala jedna blogerka, která zveřejňovala krátké, ale poutavé příběhy. Její jméno si nepamatuju. Je to dávno. Její psaní s mi líbilo, tak jsem to zkusila taky.


2. Takže ke vzniku tvého příběhu Blue eyes došlo až během vývoje blogu? Anebo jsi ho měla již předem promyšlený?
Vznik tohoto příběhu bych vůbec neporovnávala s vývojem mého blogu. Nemá to spolu nic společného. Kdo mě zná od začátku působení na nynějších stránkách, už jistě jednou slyšel příběh, jak jsem blog se stejným názvem několikrát mazala a zase zakládala. Nynější verze funguje od února 2009 a příběh, o kterém tu píšu, se v mé hlavě formoval už od listopadu předešlého roku. U svých předešlých příběhů jsem se setkala s dost ostrou kritikou a se psaním jsem na nějakou dobu skoncovala. Nevydrželo mi to dlouho. A pak jsem objevila novou vášeň - mangu.
Nemůžu se považovat za nějakého znalce, protože jsem toho moc nepřečetla.
Ale tento černobílý svět mě uchvátil, ukázal mi nové příběhy, které mne v mnohém inspirovaly. Najednou jsem věděla, že bych ráda taky takové dílo, které ve vás zůstane ještě dávno po poslední kapitole.
Vůbec jsem neměla tendence psát. Chtěla jsem komix, ale moje kreslící schopnosti tehdy stály za nic (jako by se to snad teď nějak změnilo...) a po nějaké době, kdy se mi příběh formoval v hlavě, jsem se konečně odhodlala k napsání prologu. Ani nevím, co mě k tomu vedlo. Nějaké chvilkové poblouznění. Nevím. A když se pak jisté osoby dovolávaly po pokračování, zkusila jsem první kapitolu, pak druhou a už to jelo.
Každopádně jsem příběh v hlavě měla dlouho před tím, než se na papír snesla první věta a dost se od toho prvního večera, kdy jsem jej vymyslela změnil a vyvinul. Pořád se vlastně vyvíjí. Je to jako nekonečný příběh, i když tento má konec už od svého vzniku předem daný.


3. Od tvé záliby v manze se zřejmě odvíjí místo, v němž se příběh odehrává - Japonsko. Jak vlastně vznikají popisy měst, jejich zvyků... Patříš mezi ty, kteří si nejdřív načtou informace, a až potom píší, či se jedná čistě o tvoji fantazii?
Tohle je ... komplikovanější. Ze začátku jsem psaní nebrala vůbec vážně, a jelikož jsem začala tvořit pod vlivem mangy, místo, kde se příběh odehrával, bylo předem dané. Tehdy jsem si nic nezjišťovala, nic jsem nevěděla, vybývala jsem namátkově a podle toho to tak taktéž vypadá, což je vlastně jeden z důvodů, proč se svým dílem nejsem spokojená. Teď už se snažím zjišťovat, ale nezacházím do úplných detailů. Když potřebuji nějaký svátek, najdu si o něm informace, když hledám nějaký symbol, najdu si ho... Ale není to tak, že bych psala s tím, že bych o Japonsku něco věděla. To vůbec.
Proto je dílo hodně evropské, či jak bych to řekla. Což bych se do budoucna ráda pokusila změnit. I když o tom moc nevím, Japonsko má úžasnou kulturu a určitě si o ní budu zjišťovat. Teď na to však není potřebný čas. Ani zapálení. Mám jiné starosti, které jsou přednější a musím je vyřešit. To ale neznamená, že bych přestala psát. Vůbec. O tomto nedostatku vím a chtěla bych ho jednou napravit. Sama ale říkám, že teď píšu spíš dějovou kostru příběhu, protože ten zdaleka nemám domyšlený.
Abych ti osvětlila popis měst, tak se v tomto případě nesnažím zabíhat do podrobností. Když popisuju například byt, kde Viola bydlí, představím si byt. Když popisuju jejich dům, nebo čtvrť ve níž bydlí, v mysli mi vyvstane ta čtvrť, kterou si představuju. Píšu o parku, před očima mám park. Většinou se jedná o obrázky, které odněkud znám, ale jsou nějak zabarvené, pozměněné. Každopádně každé místo, o kterém píšu, jsem už někde viděla, ale nesmíte to brát tak, že bych v Japonsku byla. To je další z věcí, které chci do budoucna změnit. Navštívit to tam, psát o reálných místech, o reálných ulicích, nebát se je pojmenovat a moci zacházet do detailů při jejich popisu. Protože právě to je jedna z věcí, která dělá příběh uvěřitelnější, reálnější a především o reálnost tady jde.


4. A co tvoje postavy? Jak vznikají? Inspiruješ se svým okolím? Pokud ne, můžeme předpokládat, že vyskočily z tvé mysli.
Jak které. Například hlavní postavy nikdy neexistovaly, nikdy jsem takové lidi nepotkala a vznikly v mé hlavě. Nejdřív jen jako prachobyčejné loutky. Bez příběhu, bez minulosti, jen s určitou rolí, kterou měly v příběhu hrát. Jak jsem je ale více poznávala, rozpitvávala a zabývala se jimi (což se mimochodem stále ještě děje), tak jsem se o nich více učila, začínaly získávat na obrysech, jejich motivy byly jasnější, pochopitelnější, i když to zatím čtenář vidět nemusí. To, co o nich píši, je jen zlomek z toho celého.
Občas mám dojem, že si o nich ostatní dělají špatné závěry, protože je neznají jako já. Jistě, začínaly s čistým listem, ale nyní už má každá z nich vlastní knihu. Třeba takový Leito (do jisté míry by se dal nazvat hlavním mužským "hrdinou") je pro většinu zaškatulkovaný jako dobrák, ten kladný, který vždy udělá správnou věc, ale tak to vůbec není. A já se pak jen divím reakcím ostatních, protože nechápou, jak se tak může chovat, jelikož na moment zapomínám, že oni ho znají jinak. Právě tento člověk má dvě tváře. Umí být milý a pozorný, něžný, vtipný, charismatický... Omotá si vás kolem prstu, ale zároveň je chladný, krutý a pomstychtivý.
Má dvě tváře, které ukazuje. V jeden moment se na vás mile usmívá a v druhém momentě vám chladnokrevně podřízne krk. Není to svatoušek. A není se taktéž čemu divit, protože si prožil své. Ale o tom více v druhé knize. Však právě jeho příběh je jednou z jejích náplní. Na druhou stranu vedlejší postavy, které se objeví nanejvýš v pár epizodách, jsou inspirované lidmi z mého okolí.
Například Violiny spolužačky ze sebeobrany jsou téměř všechny (až na Sayu, Maiu a Hinatu) mými vlastními spolužačkami tak, jak je vnímám já. Nebo taková paní soudkyně. Ta má předobraz v mé učitelce dějepisu. Samozřejmě, že jsou postavy trošku přibarveny podle toho, k jakému účelu je potřebuju, ale základ mívají v existujících osobách.
Jedinou výjimkou z hlavnější postav tvoří ta, kolem které se celý příběh točí - Viola. Ze začátku jsem psala velmi, velmi autenticky. Když teď čtu první kapitoly, běhá mi z toho mráz po zádech, jak se na mě usmívá mé dřívější já.


5. V tvém příběhu také vystupuje jistá organizace, která řekněme, nejedná vždy férově a je schopná čehokoliv. Můžeš nám prozradit, co předcházelo jejímu zasazení do děje? Ve své podstatě se dá říct, že je také jakýmsi hlavním hrdinou.
Společnost je v příběhu už od jejího vzniku. Má s ním spoustu společného. Vždyť právě nebýt jí, neměla bych o čem psát. Ale nechci moc prozrazovat. Nepřirovnávala bych jí k postavě, jde o instituci jako například nemocnice, nebo policie, či soud. To je samozřejmě hodně zkreslený pohled na věc, protože Společnost se skládá z více firem a celé je to hodně komplikované. Taktéž se dopouští nezákonných činností, nejednají vždy fér, a proč to? Aby z toho měli prospěch samozřejmě. Chtějí "ovládnout svět", ale svým vlastním způsobem. Své produkty podstrkují, kde mohou, a své nepřátelé s klidem odklízejí z cesty. Doopravdy chodí přes mrtvoly.
Člověku by se mohlo zdát, že jsou tou špatnou stranou v příběhu, ale tak to není. Oni jen chtějí prorazit, mají vysoké cíle, a za těmi se ženou. A jejich šéf rozhodně není troškař. Samozřejmě, že se policie snaží Společnosti zabránit v rozmachu, ale moc jí to nejde. Jsou to soupeři, ale nečekejte bitvu mezi dobrem a zlem. I policie může být zkorumpovaná a Společnost se najedou ukáže jako ta světlá strana. A ještě k těm postavám - ve Společnosti je spousta dílčích postav, které jsou pro příběh zásadní, ať už je to "medvídek" Hideaki, hazardér Smith, nebo pološílený vědec Miyoshi.
Postavy v mém příběhu nesmíte chápat jako ty špatné, nebo dobré, i když se to tak může zdát, protože tak to není. Ani v reálném životě o někom nemůžete prohlásit, že je jednoznačně špatný. Každý má to svoje. A u mě se může lehce zdát, že zpočátku největšího parchanta na konci začnete litovat. Jde o to, že každý jedná ze svých pohnutek, každý má své cíle, je něčím (někým) ovlivňován a podle toho to taky vypadá. Hlavně musíte ale myslet na jediné, protože tak je to i v realitě - každý si myslí, že jedná správně, i když se třeba v našich očích dopouští chyby. A takto moje postavy jednají. Stejně jako společnost, stejně jako policie, stejně jako Viola.


6. Je vidět, že v tomhle máš jasno. Pokud se čtenář do tvého vyprávění začte, může si být předem jistý, že nad ním stráví mnoho příjemných hodin a pořád se k němu bude vracet. Na svůj blog dáváš ukázky z kapitoly, které teprve budou a u nichž zatím nemáš jasno, jak je do příběhu vložíš. Jak se ti nad tímto úkolem nakonec pokaždé daří vyzrát?
Tak to se sama sebe taky často ptám. I když možné vysvětlení, dá-li se to tak nazvat, by bylo. K tomu však člověk musí pochopit způsob, jakým píšu. Příběh znám dopředu, než ho mám napsaný, přitom ho stejně píšu teprve v okamžiku, kdy se hrotem pera dotknu papíru. V hlavě mám jisté okamžiky, záchytné body, ke kterým se chystám dopracovat, a občas se stane, že nad tím okamžikem přemýšlím tak moc, až ho napíšu. Okolnosti kolem něj jsou ale stále nejasné, ale mně to nevadí. Nijak se netajím tím, že zhruba vím, jakým směrem se bude příběh ubírat, v hlavě jsem už vlastně napsala poslední kapitolu toho celého, ale podrobnosti vám neřeknu. Ty vznikají až při psaní.
Stejně jako všechny možné zbytečné komplikace, které čtenář nepostřehne, protože si myslí, že to tak má být, i když to není pravda. A potom se ty komplikace samy vyřeší, najednou už to není zádrhel, ale dokonalé řešení jiného problému, proto nad tím taktéž nepřemýšlím. Pokud dávám ukázky z druhé knihy, čtenář si může být téměř jistý, že právě tak ji najde i v některé z budoucích kapitol.
Takovéto ukázky navíc nepíšu moc dopředu, tudíž jsou mi nějaké okolnosti známy. Výjimkou jsou občasné "odběhy" do čtvrté knihy, kterou jsem tak trošku posedlá. Už teď mám plán na pár věcí, které se tam stanou, vím, co dát do posledních kapitol, abych dosáhla přesně toho účinku na čtenáře, jaký chci, ale zároveň si taktéž uvědomuju, jak těžké to bude napsat, protože tam bude spousta dvojsmyslů, situací, které se pak novým náhledem naprosto obrátí a... Víc prozrazovat nebudu. Je to ještě daleko.


7. Dost často se zmiňuješ o čtvrté knize a přitom jsi "teprve" začala druhou. Myslí si, že nevládneš dojít tak daleko? Vždyť tě čekají ještě věci, jež ti zaberou spousty času, a psaní je záležitost, která toho času potřebuje hodně.
Řekla bych to asi takhle: Nevím, jestli se k tomu propíšu, ale v mé hlavě se to určitě odehraje. Každopádně příběh je koncipován tak, že by bez sebe nedávaly nijak valný smysl. Dílo bylo nejdřív zamýšleno jako jeden jediný příběh, jedna "kniha", ale pak jsem zjistila, že takhle to asi nepůjde, protože se moc rozepisuju, moc všechno pitvám. Vždyť během deseti kapitol (zhruba 54 stran) se neodehraje ani pouhopouhý týden, tak jak bych chtěla dát deset let života do jedné knihy?
Ono je docela zajímavé, jak se s tím vším piplám, když o příběh vlastně ani nejde. Děj není podstatný. Je jen okořenění toho celého, důvodu, proč jsem to začala psát, proč ten příběh vznikl, co jsem tím chtěla říci (třeba to někdy někdo pochopí). Ale co si budeme nalhávat. I děj je podstatný, protože kniha bez děje je o ničem. Doufám, že když už si to někdo nepřečte kvůli psychologickým úvahám mých postav a jejich rozebíráním, tak už kvůli tomu ději, kdy se mohou dočkat všeho možného. Najdou se tam vraždy, intriky, občasný vtip, prostor má i nějaká ta láska...


8. To, že všemu věnuješ velkou pozornost, všechno rozebíráš s vícero pohledů, zjišťuješ, opravuješ, je o tobě známo. Neunavuje tě tohle "piplání" někdy? Nemáš s tím chuť občas na nějakou dobu seknout?

Ne.
V tomto ohledu jsem až nesnesitelný puntičkář, ale není to tím, že bych musela mít v životě všechno perfektní, uspořádané. Každý, kdo viděl můj pokoj, zažil můj "pořádek", ví, že rozhodně nejsem takovýto typ člověka. Nejdřív jsem myslela, že píšu knihu pro lidi. Asi jsem ji i psala, ale čím déle se tím zabývám, čím víc nad tím přemýšlím, tak docházím k závěru, že píšu především pro sebe. Píšu knihu tak, jak chci, aby byla napsaná. Dávám tam to, co si myslím, že by dle mého názoru měl příběh obsahovat. Píšu knihu, po které bych v obchodě šáhla, kterou bych přečetla, a pak bych o ní ještě nějakou dobu přemýšlela.
Ten perfekcionismus je taktéž podmíněn tím, že to chci mít uvěřitelné, reálné. A vždy se najdou nějací rýpálci, co na vaši chybu poukážou. Mému okolí to může připadat nedůležité, jaký je den v týdnu, ale pro mně je to jeden ze stěžejních bodů, něco, co nemůžu vypustit. Po středě prostě nemůže následovat úterý a pak nemůže být znovu středa, i když se to děje hned po sobě. Vánoce nemůžou být prvního května a máj neslavíme na dušičky. Stejně jako ve slově potěšení nepíšeme tvrdé y.


9. Jako každý spisovatel máš zřejmě v někom z těch, kterým se již podařilo proslavit, inspiraci. Někoho, kdo tě natolik uchvacuje, že se mu chceš vyrovnat, či jej čteš proto, aby ses něčemu přiučila.
Abych pravdu řekla... Nemám. Asi si teď budu odporovat a protiřečit (to dělám velmi ráda), ale to už je vedlejší. Existují autoři, kteří mě ovlivnili, ke kterým se ráda vracím, v nichž vidím něco jako vzor, ale nechtěla bych psát to samé, co oni. V podstatě mě ovlivňuje každá kniha, kterou přečtu, pokaždé si něco vezmu, myšlenku, nápad, slovní spojení či hříčku. Konkretizovat bych asi moc nemohla. Ale pro tvoje uspokojení pár lidí vyjmenuju. Možná tím hodně lidí překvapím, ale první zmíním asi Rowling. Ne, že bych Harryho Pottera nějak žrala, extra se mi nelíbil, nebo tak něco, ale spíš na ní obdivuju to, jak to celé píše z pohledu Harryho a přitom zůstává ve třetí osobě. Ale vy nevíte o nic víc, než chudák Harry.
Kdo mě čte ví, že sama píšu podobným stylem. Potom je to McEvan a jeho Pokání, kde jsem žasla nad popisy prostředí, které byly barvité, hrál si se slovy, člověk si to představil, ale přitom to nebylo nijak nudné, stejně jako psychologické rozbory postav, sledování jejich osobnosti. Do třetice všeho dobrého jmenuji ještě Browna, který zase svým knihám věnuje léta studií a rozboru, sháněním informací, až si člověk začne říkat, je-li to možné. A já chci realistický příběh, tudíž toto obdivuji zase na něm, ale jak už jsem řekla, ovlivňuje mě vše okolo. Knihy, filmy, lidé... Všechno. A s inspirací je to právě tak.


10. Už bychom měly náš rozhovor ukončit, tudíž přejdu k poslední otázce. Čím bys čtenáře nalákala na svoje psaní? Proč si myslíš, že právě tvoje tvorba je pro něho tou nejlepší volbou?
Neumím člověka nalákat na vlastní tvorbu, neumím na ní něco vyzdvihovat, protože vím, že to není dokonalé. Navíc si každý musel nějaký obrázek udělat sám během čtení tohoto rozhovoru. Všechno už bylo řečeno. Takže, co dodat víc? Trošku si zahazarduji, můžu?
Chcete se něco dozvědět o autorovi? Přečtěte si jeho dílo. Ano, to je ten nejlepší způsob. Protože ať si to člověk uvědomuje, nebo ne, pokaždé do psaného textu vláká něco ze sebe, ze svého nitra, ať už se jedná o názory, postoje, pocity. Nemusí to být úmyslně. A toto dílo je o lidech všeobecně, ale především je o mně. O mé osobě, mém náhledu na věc.
Najdete tam moje názory, moje nynější i staré já, moje pocity, z kterých se dost často vypisuju, moje přání, skryté touhy. Můžete tam najít věci, z kterých mi naskakuje husí kůže, stejně jako věci, které mě vzrušují. Možná tam najdete tu milou holku s ďáblem v těle. Možná taky ne. Všechno je to o mně. A kdo mi nevěří, ten má smůlu. Vím, že teď asi budu vypadat jako naprostý blázen, ale je to pravda.


Úryvek (Blue Eyes:Počátek):

Polkla na prázdno. "Nemůžeš tam jít," trvala dál na svém a její stisk o něco zesílil.
"Jak, nemůžu?" zeptal se jí, ale ona mu nedokázala odpovědět. Začínalo ho to štvát. Tohle bylo směšné. Zdržovala ho.
"Je to past," zašeptala. Dívala se mu prosebně do očí, ale v těch jeho se odrážela nedůvěra a jakási tvrdost, i když ona měla slzy jen na krajíčku.
"Jak to můžeš vědět? Vždyť ani nevíš, co tady dělám. Jestli jsi mě sledovala, tak můžeš jít zase domů."
"Nesledovala jsem tě…" ohradila se dotčeně. Alespoň ne schválně, dodala si v duchu.
"Ne? A to ti mám jako věřit, že ses tady procházela jen tak náhodou? Po tom, co jsi mě tu přesvědčovala, abych tam nechodil," opáčil s notnou dávkou sarkasmu. "Promiň Violo, ale na tohle teď vážně nemám čas," řekl a lehce se jí vyškubnul.
Ne. Nemůže odejít. To přece nejde! Panika ji naprosto ochromila. Nedokázala racionálně přemýšlet. Jediné, co v ten moment byla schopná vnímat, byl on, jak odchází. "Leito počkej!" vykřikla zoufale. Nevěděla jak, ale nějak ho přesvědčit potřebovala. Musela to udělat. Musela mu to říct. Nezbyla jí jiná možnost. Zastavil se. Počkala, až se pootočí a pak, s představou trapnosti celé scény, jak idiotsky to bude znít, promluvila: "Já… viděla jsem to."
Nastalo hrobové ticho, kdy se jeden druhému dívali do očí.
"Prosím?" zeptal se po chvíli, jako by snad špatně slyšel.
"Viděla jsem, jak jsi tam šel. Někdo ti napsal a ty … tys tam šel a … on tě … on …" říkala, když se k němu pomalu přibližovala. Pro pláč však svou větu nedokázala dokončit.
"On mě … co?"
"Zastřelil," vydechla. "Vidím budoucnost, Leito."
Šokovaně na ni zíral, neschopen jediného slova. Nakonec se nervózně zasmál. Myslel si, že lže. Že si tu z něj dělá srandu. "Violo, tohle … Já teď vážně nemám čas na vtipy-"
"Přijde ti esemeska," vyhrkla urychleně, aby ho přidržela na místě. "Právě … teď," dodala, když se podívala na hodinky.
Mobil v jeho kapce krátce zapípal. Rukou zašmátral v zadní kapse, aniž by z ní při tom spouštěl oči. Podíval se na displej. "Máte jednu přijatou zprávu," usmívala se na něj zavřená obálka. Nervózně polkl a zprávu přečetl. Pak se na ni šokovaně podíval.
"Věděl jsem to."
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama